Zlaté žně na Jarním cyklokrosu Praha 11

Byl jsem požádán naším týmem, abych je pochválil za dnešní výkon. Tak tedy popořadě. 

Cykloturistický oddíl UFO s podporou MČ Praha 11 a cyklosport Kern pořádá 2x ročně cyklokrosové závody na Opatově. Závodí se na 800 m okruhu v místním parku v několika kategoriích a program je zpestřen závody „štafet“, 2 děti+1 dospělý.

Verunka své jedno závodní kolo ovládla stylem start-cíl a s přehledem porazila všechny kluky i holky ve své kategorii. Po tak snadném vítezství jsem ji trochu přemlouval, aby si zkusila i vyšší kategorii, kam bude příští rok patřit. Byl jsem s díky odmítnut, neboť prý raději bude šetřit síly na štafetu.

Lukáš první kolo z celkových pěti drobátko „vychladil“, až jsem na něj musel houknout, ať se tolik nevozí. Poté excelentně zrychlil a všem soupeřům ukázal nenávratně záda. Svůj náskok jen zvyšoval a několik závodníků předjel o celé kolo.

Super ! Dva starty a dvě zlaté.

Následoval tradiční a tradičně „prestižní“ závod štafet. Na startu se sešlo celkem 5 týmů. Velmi silné se zdály být týmy BikeStore MTB, jejichž závodníci a závodnice ovládli kategorie mezi Verčou a Lukášem. Také jejich finišmani, soudě podle vyšvihaných postav, se nejevili jako nějaká ořezávátka….

Za nás rozjížděl Luky. A protože patřil víceméně spíše ke starším mezi prvními členy štafet, dostal za úkol, co nejrychleji odjet a pokusit se přivézt nějaký náskok.

To se podařilo a Luky předával na prvním místě s náskokem odhadem 10 vteřin. Verča posílena prvním místem, nedbala na handicap naopak spíše nejmladší závodnice na druhém úseku a ze všech sil bránila svůj náskok. A byl to boj víceméně úspěšný, neboť ještě na cílovém kopečku byla první a na pásce předávala na druhém místě s drobnou ztrátou pár metrů.

Vyrazil jsem za finišmanem ve snaze těch 10 metrů rychle docvaknout, nicméně po půlce kola jsem si musel přiznat, že se mi to ale vůbec nepovedlo…Ba naopak jsem byl rád, že je to jen těch 10 metrů….Přece to nevzdám… Zkusil jsem nástup v mírném krátkém stoupání a vida, odstup se stal polovičním. Malý oddech v krátkém sjezdu a volím převod do cílové rovinky. Vlnku nahoru jsem projel velmi dobře (taky jsem si ji 2x zkusil) a teď nebo nikdy. Nohy pálí jako čert, vidím rudě, o plicích ani nemluvím. Dvacet třicet metrů naplno a nic. Říkám si : „Musíš přidat…, bolest je krátkodobá a sláva věčná“. Navíc mí předjezdci do toho dali také maximum. Nevím, kde se to ve mě vzalo, ale dokázal jsem se ještě trochu ždímnout a na pásce jsem soupeře přece jenom skočil.

Jsem už starej kozel, ale pro mně největší odměna byla ta obrovská radost Verči a Lukáše v cíli. Jsem moc rád, že jsem jim to nepokazil….