Železný dědek (UAC) aneb 200 tepů do finiše

V neděli 23.8.2015 se konal jubilejní třicátý ročník závodu Železný dědek (pořádá ČESYK), který se vyznačuje nevšední atmosférou na trati, protože jednotlivé průjezdné obce (Soběhrdy, Kozmice, Teplýšovice, Kochánov, Okrouhlice, Dlouhé Pole, Boušice, Bedrč) zde mezi sebou soutěží o titul nejlepších fanoušků, a tak se fandí z plných hrdel všude, kudy se jede, což jinde opravdu hned tak nezažije. K tomu perfektní a příjemné zázemí, čipová technologie měření času, průjezdný bufet v každém kole, moderování průběhu závodu v přímém přenosu a mnohé další. Většina dospělých kategorií zde jede čtyři 25 km okruhy v pahorkatině severozápadně od Benešova, přičemž kromě asi pětikilometrového úseku okolo Benešova se na trati moc odpočinout nedá, protože je to stále nahoru dolů. Nejedná se sice o žádné extra těžké výjezdy, ale síly zde ubývají rychle a soupeři se také s nikým nemazlí, což ještě umocňuje fakt, že zde startuje celé pole najednou (mladý a starší balík).

Železný dědek - start

Ačkoli na prezentaci přijíždím docela včas, tak na startovním roštu stojím pěkně vzadu, mohl bych se sice vmáčknout k někomu známému dopředu, ale nechávám to nakonec osudu s tím, že kam se po startu propracuju, tam zůstanu. A možná to bylo nakonec i dobré rozhodnutí, po startovním výstřelu to sice docela trvá, než se pole rozjede, ale na druhou stranu se pak až tak nikam hned bezhlavě neženu a spíš si jedu svoje tempo, přičemž se posouvám stále vpřed, míjím Hanku Doležalovou, se kterou jindy normálně jezdím a postupně se zapracovávám do skupinky s Petrem Šťastným, což je pro mě asi to správné místo. Navíc celé první kolo o kus před námi vidíme velkou grupu snad čtyřiceti lidí, ke které se celkem i přibližujeme a v Bedrči, když se to zase zvedne, tak už je skupina skoro na dosah. Sám už jsem tedy na hranici svých možností, ale přesto v sobě doluji ještě nějaké poslední přebytky a stylem časovka do vrchu ještě společně s jedním se tam asi tak v půlce kopce dotahujeme, zatímco ostatní včetně Petra zůstali o kus za námi zpět. Ufff, to by tedy bylo, ale mám toho dost. Pod vesnicí ještě zahlédnu, že pohlcujeme další asi pětičlennou skupinku a že je tam dokonce samotný Kolíkáč, tak to pro mě bude opravdu čest svézt se s ním po relativně dlouhé době ve skupině jako rovný s rovným. Dřív jsme často dojížděli spolu, ale před dvěma třemi lety mu to začalo neskutečně lítat a teď běžně dojíždí v čelních skupinách až do cíle, kdežto já klasicky odpadám stejně jako dřív.

 Ve druhém kole ve stoupání na Kozmice se naštěstí jede docela rozumně, takže nemám až tak problém s tempem, abych se udržel, ale zase se nejede tak pomalu, aby se mi povedlo propracovat někam víc do grupy, jsem pořád v té ocasní poslední čtvrtině, což se ukazuje jako chyba, když se trasa v Kozmicích stočí na protivítr, potom stačí sem tam nějaké to přibrždění vpředu (třeba při míjení protijedoucích aut), skupina se natahuje pěkně do délky a nám na ocase to naopak pěkně natahuje držky při následném sjíždění. Asi dvakrát to ještě dám, ale ve sjezdu do údolí Okrouhlického potoka se to natahuje zase a v následném asi nejprudším stoupání k Dlouhému Poli už to nedávám, vzadu je to roztrhané na několik menších skupinek až jednotlivců, na tepáku 195, sice trochu se posouvám, ale do té kompaktní části skupiny už se dotáhnout nedokážu, malá sotva pár metrů velká mezera se na větru dále zvětšuje a pod Boušicemi už je skupina v trapu. Dva mě míjí a ještě to zkoušejí sjet, ale nemají šanci, i když ten kluk v dresu Favorit Bílina se ukazuje jako skvělý tempař, nicméně já to hned na začátku vyhodnocuji jako marnou snahu a dolů do Benešova sjíždím sólo ve volnějším tempu, něco jím a piju a koukám, kdo mě dojede. Dlouho nic, až pod Soběhrdama na konci druhého kola asi sedmičlenná skupinka s Petrem, takže nakonec končím na konci druhého kola tam, kde jsem začal kolo první.

Železný dědek - Farmapark Kochánov

Kromě čtyř jezdců z trasy 100 km jsou tu s námi i čtyři mlaďoši, co jedou jen 75 km, čili ti si kroutí poslední kolo a navíc je to snad i vedoucí skupina, takže o tempo se starají hlavně oni, ale občas jim sekundujeme a řekl bych, že poměrně zdatně. Tempo je sice občas neurovnané (mlaďoši mají tendenci zrychlovat a všelijak odjíždět a my to pak musíme chytat), ale ve výsledku lepší, než drátem do oka. Suma sumárum pořád celkem rychlé kolo, ale už ne taková kaše, jako první dvě. V kopci do Soběhrd už ti čtyři začínají zrychlovat a zkoušet to na sebe, takže toho už se neúčastníme a necháváme je jet, i když na pásku přijíždíme jen kousek za nimi a ještě slyšíme zvýšený hlas moderátora komentujícího jejich dojezd o první místo v jejich kategorii.

Čtvrté kolo jsem si původně maloval, že se už jen tak v klidu dojede, já dole v Bedrči jako vždycky nastoupím a dojedu s náskokem do cíle, ale k tomu bych potřeboval nějakého parťáka. Už už se za tímto účelem chystám oslovit Petra, ale nakonec z toho vždycky sejde, protože k mému zklamání se to poslední kolo v klidu vůbec nejede, minimálně dva jezdci (ten z Favoritu Bílina a ještě jeden) mají tendenci pořád zrychlovat, takže na větru mám opět problém uviset, několikrát lepím díru, která mohla být v tomto závodě klidně moje poslední, v kopcích se snažím zoufale držet Petra, abych tam nezůstal sám, a když už to vypadá docela dobře, tak v posledním horizontu na druhé nejkopcovitější odvěsně trojúhelníka chytím zásek, který se postupně rozroste snad na 50 m. No do háje – já tady snad nakonec opravdu zůstanu říkám si, ale ve sjezdu do Benešova ti přede mnou naštěstí přece jen začnou trochu orážet a sbírat síly na poslední cílový kopec, což mi sice umožní si je na tempo dojet, ale pod kopcem jsem kvůli tomu zdaleka v nejméně optimálním stavu ze všech, takže domlouvat s Petrem závěrečný dojezd už nemám ani myšlenky a jen čekám, co bude. Mezitím dojíždíme a necháváme za sebou prošitého Radka Procházku a už je tu Bedrč a jdeme do finále. Za mostkem v úvodu kopce se klasicky parkuje a každý čeká, co bude, tak nějak automaticky zareaguju, shodím to vzadu o dva zuby a jdu do čela, nicméně jako razantní nástup bych to tentokrát rozhodně nenazval, o čemž svědčí i to, že se všichni víceméně drží v dlouhém háku nebo aspoň blízko na dohled. No nic, držím tempo na 195 a říkám si, že když to neorve mě, tak to třeba orve aspoň někoho z těch za mnou a pořád lepší být druhý třetí z pěti, než pátý z pěti. A protože je cíl na kopci, tak vzhledem k mému založení vrchaře tady prostě musím útočit, takže to zkouším, jak se dá, i v tom mizerném stavu, ve kterém po předchozím sólo dojíždění skupiny jsem. Nad vracečkou se snad poprvé otáčím a vidím Petra s Bíliňákem kousek za sebou, ale ti zbylí dva už přece jen začali výrazněji ztrácet. On ten náskok na ty dva za mnou je na udržení mizerný, ale pořád si říkám, že lepší je být těch 10 metrů před nimi, než za nimi, že je to taky musí aspoň trochu bolet a že mám takhle i lepší šanci ještě třeba zalovit, až mě dojedou. Až k ceduli Soběhrdy mi těch 10 m náskoku vydrží, ale pak v poslední pouze pár desítek metrů dlouhé stojce se mi doslova zastavují nohy, tep 200, ale výkon skoro nula, připomíná mi to přeběhové otáčky u motoru, kdy motor veškerou svou další energii, kterou zvýšením otáček vyprodukuje, využije již pouze na pohon sebe sama, ale výstupní výkon na hřídeli už od toho okamžiku pouze klesá (nebo aspoň něco v tom smyslu si pamatuju ze školy), každopádně tak nějak si teď připadám, srdce těsně před infarktem, ale přitom nemůžu pořádně otočit nohama. Ti dva jdou samozřejmě celkem lehce přese mě, ale zbytek už je daleko, takže nakonec třetí místo ve skupině (Bílina asi 100 m před cílem taky výrazně zpomalila, ale už jsem neměl na to ho ještě šmiknout) a dobrý pocit, že jsem to v tom dojezdu aspoň zkusil, i když to tentokrát nevyšlo tak ideálně, jako v předchozích dvou letech, kdy jsem si náskok získaný v posledním kopci dovezl vždy až do cíle.

Můj výsledný čas je nakonec 2:59:35 h, což dělá průměr 33,4 km/h, a je o 23 sekund lepší než loni. Tím jsem si zároveň splnil i svůj cíl, že to chci zajet pod tři hodiny. Rozepsané na jednotlivá kola to pak vypadá následovně:

Kolo 1: 0:40:48 h, 36,8 km/h (nejrychlejší moje kolo tady vůbec)
Kolo 2: 0:45:55 h, 32,7 km/h
Kolo 3: 0:46:23 h, 32,3 km/h
Kolo 4: 0:46:17 h, 32,4 km/h

V celkovém pořadí UAC z toho nakonec bylo 58. místo z celkem 85, v absolutním pořadí všech účastníků 100 km trasy už to vypadá o něco lépe – 111. místo z celkem 203. A k tomu krásný pamětní diplom. Z vítězství se radoval Vojtěch Jonáš (AC Sparta Cycling) v čase 2:34:38 h (průměr 38,8 km/h) ve spurtu před Oldřichem Novotným (CT Weber) a s více než minutovým náskokem před třetím Jiřím Bouškou (LAWI-Author Team).

Celkově vzato s výsledkem spokojenost, čas o něco lepší než loni a nakonec nechybělo moc a mohl jsem to objet v pro mě úplně snové skupině. Ale líp to reálně asi moc nešlo, takže výsledek, řekl bych, odpovídá aktuálním možnostem. Každopádně atmosféra opět parádní. Ale připadá mi, že pomalu se z této akce stává pěkná masovka, tak uvidíme, kam to bude v příštích letech směřovat. Každopádně pokud jde o mě a budu zdravý, tak za rok budu stát na startu opět, je to lokalita, kde se tréninkově celkem pravidelně vyskytuji a těch silničních závodů se tady jinak moc nejezdí (v podstatě jen letní UAC Okolo Posázaví, jarní Sázavák a podzimní Šternberk), takže je třeba si toho vážit a účastí a zaplaceným startovným tyto podniky podpořit, když to jde.

A na závěr ještě odkaz na fotogalerie ze závodu. Zajímavé je, že fotek stovky a já se pořádně nenašel ani na jedné, sakra, jel jsem to vůbec, nebo se mi to všechno jenom zdálo?