Železný dědek, (ne)UAC, 8 km, Soběhrdy, aneb 15 minut bolesti

Se Železným dědkem to letos bylo takové zvláštní. Tradiční akce, která se jezdí už od roku 1985, se letos poprvé nejela jako hromadný závod na cca 100 km, ale (patrně z důvodu nepovolení PČR) jen jako individuální časovka na 8 km. A také kvůli letos nebyla zařazena do seriálu UAC, resp. byla tam zařazena pouze jako nesoutěžní závod, neb ve stejný den se jel hromaďák v Úštěku, který dostal pro zařazení do bodovaného poháru přednost. Do Soběhrd tak přijeli převážně místní, nebo jezdci, co mají Železného dědka z minulosti prostě nějak pod kůží. A přijel jsem i já, do Úštěku to mám přes 100 km autem, do Soběhrd 20 km na kole, což se před 8 km časovkou jevilo poměrně jako ideální rozjetí. Na startu se sešlo přesně 50 jezdců, oproti letům minulým s cca 200 hlavou účastí zřetelný ústup, ale zase to bylo takové domácí prostředí. Závodilo se na trati z okraje Čerčan přes Mezihoří do Soběhrd, což je převážně do kopce s jedním kratším mezisjezdem pod Mezihoří a cílovým dojezdem po lehce dolů skloněné rovině.

Startuje se vlastně proti směru z boční cesty a už po nějakých 25 metrech je tu prudká otočka o nějakých 330°, ale co jsem tak viděl (a viděl jsem skoro všechny), tak zde nikdo nelehl, takže asi dobrý. Pozorováním jezdců přede mnou jsem zjistil, že značná většina startuje vpředu na velkou, je to v první třetině takový tempařský nijak extrémně prudký kopec, tak ji tam nechávám taky a zpočátku to jde …

… ale jak kopec postupuje a občas i trochu přituhuje, tak už tam mám pomalu španěla, nicméně ještě to nějak vylámu. Ačkoli za mnou startují už jen čtyři jezdci v půlminutových rozestupech, tak dva z nich mě ještě předjedou – startovní číslo 47 ještě u odbočky na Žíňany, za ním se na optický kontakt 10 m dovezu až na odbočku na Mezihoří, ale ve sjezdu mi definitivně odjíždí, je to tu celkem hrbolaté a nějak nemám morál to tu drtit úplně na krev. Druhý jezdec s číslem 49 mě předjíždí na konci stojky do vesnice, na toho už nemám ani na oční kontakt, naopak já předjedu asi čtyři lidi, první je 44 a pak už to jsou většinou čísla začínající 3x, tedy startující o 3 a více minut přede mnou. Jako trasa je to zajímavá, dole vysloveně tempařská, pak sjezd, prudký výjezd 12% do vesnice, tam se to na chvilku srovná, za vesnicí další stojka okolo 10%, pak napojení na silnici od Vranova, zase krátký sjezdík, mírný výjezd, ostrá pravá na silnici od Kozmic a hurá lehce z kopce do cílové pásky. Tam mi ještě překážejí dvě pomalu jedoucí auta, tak to mám na pásce ještě s efektním předjížděcím manévrem, a mám to za sebou. Motto závodu je: „15 minut bolesti!“, což je patrně myšleno jako celkový čas těch nejlepších, v mém případě se ale stopky zastavují až poměrně daleko za 17 minutovou hranicí (0:17:31), tak ale když si odmyslím ty úsek z kopce, tak to plus minus na těch 15 minut bolesti vlastně také odpovídá.

V absolutním pořadí mi patří 18 místo z celkem 50, v kategorii Mistři (40-50 let) pak 5. místo (za Mlhošem) ze 14. Z celkového vítězství se mohl radovat Tomáš Malík (0:14:09), druhý skončil matador Josef Vejvoda (0:14:50) a třetí Jiří Šrain (0:15:00), který zároveň zvítězil i v mé věkové kategorii Mistři. U stolu s cílovým gáblíkem (párek) a pivem sedím se čtyřmi Dědky (kategorie 50-60 let), načež se ukazuje, že všichni mají čas lepší než já a jsou to zároveň první čtyři jezdci ve své kategorii (Vejvoda, Vodička, Strnad, Vlk), prostě po všech stránkách dobrá společnost a ještě mám co dohánět. Akce se mi líbila, i když samozřejmě hromadný závod by měl větší lesk a přinesl by patrně i více závodních zážitků, líbila se mi i tato verze. Nakonec jsem to i zpáteční cestou překlopil lehce nad 100 km, a to se počítá. Díky pořadatelům za to, že to nevzdali, aspoň vidí, že UAC není vše, a že lidi přijedou i tak. Za rok se těším třeba už opět na hromaďáku, ale nemám problém ani s touto verzí!