Výprask na Beskydech

Marně přemýšlím nad názvem tohoto článku. „Vymleto?“ , „Skelná?“, „Fakt to není dobrý…“. Nebudu event. čtenáře více strašit, zas tak hrozné to nebylo a po zralé úvaze jsem to hanebně zabalil.
Zatímco kluci sokolíci doufám ještě bojují na trati, já jsem už z nejhoršího venku. Ležím na pokoji, piji již asi šestý půllitr a začínám psát.

V rámci připrav na Krále a při využití placebo efektu ze Švýcarska jsme vyrazili na závod Beskyd Bike. Všechno podle představ, včetně kvalitního zavodňovacího režimu večer i ráno, stojím v 9 hodin ve Frenštátě na náměstí. Slunce pere jak šílené a já si pořád opakuji : „Nesmím závodit hned od začátku !“, „Nesmím viset v prvním, nedejbože nějakém dalším balíku“.

Prvních pár brdků vyjíždím docela v pohodě, nejdříve mě provokuje Radim, ať jedu, že to nám najeté, pak Piha, že tohle je docela dobrá skupina. Snažím se jet svoje, a už na nějakém 8 km cítím, že je mi vedro. Piju co to jen jde, ale vzduch se ani nepohne. Na budíku svítí 32°C.

První hodinu se snažím nezávodit, občas se s někým svezu, ale hlavně piju. Přijde mi trochu divné, že přesto, že jedeme ve zvlněném terénu, mám průměr 33 km/h a jsem za naprostého loosera. Kolem mne občas nějaký jednotlivec.  

Na otevřených loukách mě začíná usmrcovat sluníčko a došlo mi pití. Dojel jsem nějakou holčinu, měla u sebe domestika a jela na výsledek na krátké. Ti by mě mohli dovézt. Tempo je naprosto v pohodě, akorát zjišťuji, že se mi obraz začíná rozmazávat a stěží vidím ostře kolo před sebou. Záchrana přichází na občerstvovačce, kde skoro nikdo nestaví (to nechápu) a já dávám asi litr tekutin do sebe a navíc plním po okraj bidony. Pokud napíšu, že se mi trochu motá hlava, z toho mou maminku hlava rozbolí starostí o syna….

Jedu a odpočívám. Dojíždí mne skupina, táhne ji ženská (očividně jede na výsledek a tuší, že před ní je ještě jedna) a ani jeden chlap ji nepomůže-:). Několikrát pohledem žadoní, aby někdo vystřídal a potáhnul tempo a buď nikdo nechce nebo na to nemá. Domlouvám se s ní, ať se ještě trochu kousne, že si ještě potřebuji tak kilák do kopce dáchnout, pak ji zbytek kopce v tý dlouhý vesnici (tuším Veřovice) pojedu čelo a přetáhnu ji i přes Ty rovinky do Frenštátu. Jede jí to parádně, já se nakonec taky rozjel -:). Nabíráme dost jezdců před námi a jako docela velká skupina projíždíme Frenštátem. 

Už cestou ke kolejím cítím, že zase začínám vařit – mimochodem mám opět dopité lahve. A vzduch se ani nepohnul. Je něco po 11 hodině, 38°C a přímo proti sluníčku. Je mi vedro a žaludek mám přechlastaný. Za 2 hodiny závodu jsem do sebe nalil 4 litry tekutin…

Nikdo nechce tahat, tak to zbyvá na tu závodnici. Je mi jí docela líto a tak dávám rozhodnutí. Dnes mi není dobře a necítím se na ještě minimálně 5 hodin cyklistiky v šíleném vedru. Tak se stávám dvorním domestikem té dámy a jedu jí špic k Ráztoce. Tady se ještě zmáčknu (jedu 20-22 km/h), v jedné pasáži ji trochu trhám, zvolňuji tedy na 18-19km/h. Naši skupinu jsme totálně utrhli a mírně sjíždíme 2 skupinky před námi. Tak snad jí to trochu pomohlo.

No a já asi po 70 km, dvou a půl hodinách závodu – končím. Dobrovolně vracím čip a hlásím DNF. Nebyl jsem sám, kdo takto potupně skončil. Dávám hned 2 litry tekutin u cílového stanu. Říkám si něco o šílencích na kole, co jezdí v tomhle vedru…

Beru kolo a jedu na barák. Co to ale je ? Prázdné zadní kolo ! Asi vedrem… Je mi to jedno. No a teď mám po sprše, právě jsem na 7 litrech tekutin a pořád močím sytě žlutě…..