Vasův běh (Vasaloppet), Švédsko
Zkusit se má všechno a ve všem, co člověk dělá, by měl mít nějaký cíl. Na běžkách jezdím už spoustu let, účastí na Jizerské padesátce již mám přes deset, ale vždycky jsem si říkal, že někdy, až přijde ten správný čas, bych chtěl ozkoušet legendární Vasův běh ve Švédsku. Je to závod opředený legendami a je považován za největší (16 000 závodníků na startu), nejdelší (90 km klasicky), s nejlepší atmosférou, organizací atd., prostě the best of. Inspirací pro založení Vasova běhu se stal dnes již legendární útěk Gustava Erikssona Vasy z dánského zajetí v roce 1520. Čtyřiadvacetiletý šlechtic, později známý jako král Gustav Vasa, musel uprchnout poté, co se mu nezdařil puč proti dánskému králi Kristianovi II., jenž tehdy vládl Dánsku i Švédsku zároveň. Ve vísce Mora ve středním Švédsku lidé nejdříve Vasovo volání po novém odporu proti králi zamítli, a Vasa se tak vydal směrem k hranici s Norskem. O něco později si ale v Moře všechno rozmysleli a vyslali dva nejlepší lyžaře, aby Vasu dohonili a oznámili mu, že lidé z kraje Dalarna jeho plán podpoří. Gustav Vasa, jenž byl o dva roky později prohlášen za Kristianova nástupce na švédském královském trůnu, byl dostižen v oblasti jménem Sälen. Vasův běh, založený 400 let poté, tak startuje v Sälenu a končí v Moře. Sami organizátoři pak uvádějí, že „Vasaloppet je pro Švédy kouzelným slovem, toto kouzlo je však nerozlučně spjato s pořádnou dřinou, potem, krví a leckdy i slzami. Vasaloppet můžeme počítat mezi symboly mužnosti, podobně jako gladiátorské zápasy, lovení losů či závody Ironman, tvrdí švédští organizátoři. Ti jsou také hrdí na hladký průběh nejmasovějšího běhu na lyžích, který zajišťuje více než 3 000 dobrovolníků. S pýchou hovoří i o náročnosti závodu: I světové hvězdy jako Thomas Magnusson nebo Björn Dählie doběhly na pokraji sil. Každý se unaví a vyčerpá. Dříve nebo později. Jak ale připomínají, vítězem je prakticky každý, kdo ultramaraton dokončí.“
Jistě uznáte, že to vše zní dost zajímavě, hřích to nezkusit! Jen jsem to vždycky z nejrůznějších důvodů odkládal ve smyslu, až budu mít víc natrénováno, až budu mít víc peněz, až bude někdo, kdo by jel se mnou, až mi bude třicet, až … Nakonec loni ve třiatřiceti jsem konečně dospěl k závěru, že víc natrénováno mít asi nikdy nebudu, ale že naopak pokud to chci někdy zkusit, je už pomalu nejvyšší čas, dokud zdraví ještě dovolí si závod v rámci možností užít. V padesáti je to sice také možné, ale je otázka, v jakém stavu a zda vůbec se toho člověk dožije. A tak jsem loni na podzim sedl k počítači a přihlásil se. A sám. Není to zase tak těžké, stačí najít vhodnou cestovní kancelář, vyplnit přihlášku k zájezdu, zaplatit zhruba dvanáct tisíc korun (doprava, ubytování, startovné) a je to. Do plánu příprav jsem tradičně zahrnul Jizerskou padesátku, nově též Jilemnickou a Šumavský skimaraton. Ke zdárnému průběhu přípravy nahrálo i počasí, neboť od začátku ledna až do odjezdu ležel sníh i ve středních polohách a mohl jsem tak trénovat prakticky každý týden i na chalupě ve Struhařově bez nutnosti ježdění za sněhem na hory, což by celou přípravu notně prodražilo. Šumavský skimaraton týden před odjezdem do Švédska jsem sice musel ze zdravotních důvodů i vinou nestartujícího auta vynechat, ale pak jsem se naštěstí dal do kupy a do Švédska jsem s cestovkou CK-Alpin odjížděl zdravotně již relativně v pořádku. Závod se tradičně koná vždy první březnovou neděli, letos to tedy připadlo na 7. března, odjíždělo se ve středu večer a cesta trvala téměř 26 hodin.
Na místě v městě Mora, kde je celé zázemí závodu, jsem vyfasoval hezké startovní číslo 9990, trochu to sice kalil fakt, že náleželo až do deváté startovní vlny z deseti, ale zase na druhou stranu pro vítězství jsem si sem nepřijel, tak co. Na místě jsme byli již tři dny před startem, takže zbylo trochu prostoru i na lehký trénink a ozkoušení zdejšího studeného vzduchu a suchého sněhu, na který u nás nejsme příliš zvyklí. Počasí bylo slunečné a jasné, ranní teploty k –20 °C a přes den postupně na sluníčku vylezly až k +5 °C. Vše probíhalo bez problémů a nastal den D-1. Po lehkém tréninku přijíždíme brzy odpoledne zpět na ubytovnu, kde nastává hlavní část předstartovní přípravy v podobě mazání lyží. S jistou dávkou nelibosti seznávám, že mé zkušenosti, postupy a technika mazání je oproti většině ostatních zpátky minimálně o deset let, na všechny ty zázraky s vysokým podílem fluoridů, CERA F prášky (krabička za tři tisíce korun) a stoupací pásky koukám jako na zjevení. Nakonec však zvítězí víra v sebe sama a po zažehlení druhé vrstvy základního sjezdového vosku-parafínu (hydrokarbon CH12 na -10 °C) se nenechám rozhodit ani otázkou kolegy: „Tak základ koukám hotovej, co budeš přidávat dál?“. Odpověď, že teď už to jenom stáhnu, vykartáčuju a mám hotovo, kolegu s práškem v ruce zjevně překvapila. Ale zase na druhou stranu abych strávil přípravou lyží pět a více hodin, jako někteří jiní (jednoho kluka jsem tam zahlédl ve dvě odpoledne a v devět večer tam ještě byl!), tak na to opravdu nejsem. Myslím, že někteří dali přípravě dokonce více času, než potom strávili druhý den na trati, a to už i mně připadá trochu moc. Pokud se týká stoupací zóny lyží, tak do ní zažehluji do z domova přivezené slabounké vrstvy stříbrného klisteru zelený základ V35, po vychladnutí tři vrstvy modrého V40 a je to. Nezabralo mi to více než hodinku, stejně to v mém případě nebude zítra ani tak o lyžích, jako spíše o vůli a nezlomné víře. Večer se dostávám do jakéhosi předstartovního transu, což není úplně dobře, vstává se brzy a je proto třeba dříve usnout. Zaléhám v devět, ale ještě o půl jedenácté nemohu zabrat, nakonec se sice ponořím do sladké hlubiny spánku, jenže co to … prakticky vzápětí se okolím rozlehne otravný zvuk hned několika mobilů a budíků naráz! Co se to jenom děje?! No jo, však už je 2:30, čas budíčku! Den D je tady!
Vstávám trochu apaticky, k snídani dojídám poslední zásoby z Prahy (vyšlo to akorát) v podobě chleba se sýrem a bábovky s čajem. Nikdo moc nemluví, všichni jsou pohroužení do sebe. Nemluvím také, potichu si do lahve připravuji iontový nápoj, který si chci dát před startem, do ledvinky pak nějaké tyčinky, gely a také nesmím zapomenout na evergreen všech vytrvalostních sportů – sojový suk. Kdo ví, kdy mi dnes bude nejhůř a na jednom suku ve správném okamžiku může záviset mnohé. Takřka po paměti zabaluji poslední věci, které nešly zabalit večer, jako spacák, deku a věci na spaní, hlavně tu nic nezapomenout. Okolo 3:15 se srocujeme u autobusu, nakládáme věci a lyže a okolo 3:30 odjíždíme na místo startu do Sälen vzdáleného po silnici přes 150 km (na lyžích zpět do Mory to bude „jen“ 90 km, takže ještě vyděláme). Když projíždíme Morou okolo cílové brány, mnohé z nás jistě napadne myšlenka, už abychom tu zase byli! Cestou se pokouším ještě něco dospat, ale moc se mi to nedaří, neb předstartovní nervozita začíná sílit. Na centrální parkoviště Berga dorážíme něco před půl šestou ranní, což byl záměr, neboť v šest se otvírají startovní koridory a naším cílem je jít si stoupnout do fronty co nejdřív a následně se pokusit zabrat co nejlepší startovní pozici v příslušné startovní vlně. Ve frontě stojím s kolegy ze zájezdu, manžely Holasovými (st. č. 9991 a 17214), kteří Vasák jedou podruhé, takže se od nich ještě na poslední chvíli snažím vyzjistit nějaké užitečné informace a čekání tak aspoň trochu rychleji utíká. Přesně v 6:00 se startovní koridor skutečně otevírá, my ještě notnou dobu postáváme ve frontě, ale nakonec se nám po kontrole čipu daří ulovit velice hezká místa v pravé krajní stopě hned na začátku deváté vlny. Stavíme lyže do pyramidy a honem zpátky do busu, kde strávíme hezky v teple poslední okamžiky před startem, který je v 8:00. Tento čas tráví většina lidí v busu lehkým podřimováním, popřípadě nějakým doplněním energie a tekutin a ti méně šťastní ještě mohou na vlastní kůži vyzkoušet místní záchodky pro závodníky, které představuje shluk několika nepříliš vábně vyhlížejících kadibudek na okraji obřího parkoviště. Stihnu dát ionťák, gel a energy tyčinku, čímž si potažmo na nějaké zažívací potíže zadělávám a útroby mi to začínají dávat dost najevo, jenže podle průběžných hlášení od příchozích šťastlivců jsou místní záchodky něco tak hrozného, že většinou prý ani neměli sílu vystát frontu a utekli zavčas vykonat potřebu normálně do lesa. Ten nejodvážnější ze všech frontu v neskutečném zápachu sice vystál, ale když na něj konečně přišla řada a on otevřel dveře kadiboudy, dostal plný zásah silného odéru přímo do obličeje, nezaváhal prý ani na okamžik a rychle utíkal k lesu za ostatními. Po těchto referencích to nechávám osudu s tím, že na start risknu jít nevyprázdněn a případná potřeba bude přinejhorším vykonána přímo někde na trati, resp. v jejím blízkém okolí. Něco před půl osmou to v autobusu začíná ožívat, první nedočkavci se dooblékají a vyrážejí, čímž postupně strhnou lavinový efekt. Chtěl jsem jít původně co nejpozději, abych si co nejdéle užil tepla v autobuse, ale jak teď stále někdo courá ven, výhoda tepla se postupně rozplývá, takže něco málo po půl osmé se oblékám, beru připravený pytel s věcmi a také se řadím do davu lidí mířících na start. Cestou míjíme několik kadibudek a už jen po letmém průchodu okolo musím uznat, že bych volil raději také okolní les. Od startovní louky je slyšet reprodukovaná hudba, nějaké hlášení ve švédštině a na obloze se objevuje první vrtulník. Před vstupem do koridoru je nutno vyřešit ještě odhození pytle s věcmi na určené místo, podle instrukcí ve startovních pokynech se má vhodit do kontejneru příslušné barvy (doslova „… load your bag onto the lorry marked with you start number). Můj pytel je červený, ale všechny kontejnery, které cestou míjím, jsou modré. Tedy první oříšek. Chvilku tápu, pak však uvidím na zemi pohozený shluk červených pytlů, tak k nim ten svůj přihazuji. Opodál je žlutá hromada, za ní zelená, takže to tak nejspíš bude v pořádku nebo aspoň nebudu sám, kdo to bude mít blbě. Ale nakonec to klaplo a asi to tak i mělo být, byť instrukce zněla trochu jinak.
Jsem tedy ve startovním koridoru, jsme tu celkem čtyři Češi v řadě za sebou (17214 Jarmila Holasová, 9991 Jaromír Holas a 17082 Vratislav Kuba), takže zatím se cítím skoro jako doma. Z amplionů se ozývá něco jako rozcvička, žádné předcvičovatelky ale nevidím, a protože švédsky neumím, rozcvičuji se podle sebe. Do startu zbývá sotva pár minut, což je dobře, protože je zima a docela pořádná, zvlášť když na velkoplošné tabuli na začátku startovního pole asi tak půl kilometru před námi zřetelně v pravidelných intervalech naskakuje údaj -15 °C. Při odpočítávání posledních minut do startu si poprvé uvědomím, jaká je škoda, že se mi cestou do Švédska vybily moje hodinky se stopkami a pamětí na deset mezičasů. Docela by se teď hodily, takhle jsem odkázán jen na stopky v mobilu, což znamená na startu je zapnout, strčit do ledvinky a v cíli, pokud si vzpomenu, je zase vypnout. Průběžné informace o čase tak nebudou žádné, což mě příliš netěší. Tak ale snad budou k dispozici nějaké mezičasy při průjezdu na kontrolách a přinejhorším se snad mohu zeptat nějakého spolubojovníka. Pomalu začíná jít do tuhého, rozhlížím se okolo sebe a trochu se mi stahuje hrdlo, tohle totiž nevypadá ani jako startovní, ale spíš jako bitevní pole, jako pluk vojáků připravených na zteč proti nepříteli. Tady je však nepřítelem jen délka závodu a stanovené limity pro průjezd kontrolními stanovišti. Nijak detailně jsem tyto limity nestudoval, protože za normálních podmínek bych s nimi snad neměl mít problém, je ale otázka, co se mnou těch devadesát kilometrů vlastně udělá, v životě jsem nic podobného nejel, nejvíc v kuse právě Jizerskou padesátku, jenže tohle je skoro dvakrát tolik! Každopádně bych velmi nerad, aby mi pořadatelé natáhli přes cestu provaz, který znamená nesplnění limitu a nástup do sběrného autobusu. Ta masa lidí tvořící startovní pole je ale skutečně obrovská, až se všechno tohle dá v jeden okamžik do pohybu (startovní pole je sice rozřazeno do vln podle výkonnosti, ale startují všichni v jeden okamžik naráz), bude to asi pěknej hukot. Nad hlavami nám krouží celkem už tři vrtulníky zajišťující televizní přímý přenos, tak si to mobilem ještě narychlo fotím, pak trochu s předstihem pouštím na mobilu stopky a ukládám jej do ledvinky, říkám si, že na nějaké té minutce nesejde a lepší naměřit o něco víc, než se při nějaké neobratné manipulaci s mobilem v rukavicích nechat hned po startu přejet několikatisícovým davem za mnou (může tam být odhadem takových 5 000 dalších závodníků). Nazouvám si pomalu lyže, nandávám hůlky a čekám společně s dalšími šestnácti tisíci souputníky na povel ke startu. Zajímavé je, že narozdíl od předchozích dnů je dnes spíše zataženo, což by mohlo slibovat menší rozdíl teplot mezi startem a cílem a tím i menší problémy s mázou.
Přišlo to rychle a nečekaně, startovní výstřel jsem žádný neslyšel (však to taky bylo někde půl kilometru přede mnou), nicméně závodníci před námi se dávají pomalu do pohybu, a je odstartováno. Jedéééém! Tempo ale není pravda nijak vysoké, sotva se to rozjede, už se zase brzdí. Hlavně neupadnout, protože dav za zády budí respekt. Sem tam se v mém okolí sice vyskytne nějaká strkanice, ale je to relativně bez problémů. Po necelém kilometru jízdy přijíždíme pod největší stoupání dne, kterým je modrá sjezdovka (převýšení cca 150 m, délka stoupání cca 3 km). Nájezd na ni už je ale zcela ucpaný jezdci přede mnou, nezbývá, než zastavit a husím pochodem, tzn. tělo na tělo, hůlka na hůlku, lyže na lyži, se sunout pomalu vpřed. Hlavně to chce dávat pozor na hůlky a špičky lyží, aby nedošly k úhoně, ale ono se to řekne v takovém mumraji, nicméně celkem se mi to daří. Ve spodní části rozděluje sjezdovku taková menší stodola, hlavní proud pole se valí vlevo od ní, vpravo vede jen takový užší pás, ale podle zkušeností jezdců z předchozích ročníků je to rychlejší právě tudy. Proto jsme si koneckonců vybrali na startu pravý okraj startovního pole, takže i když jsem se po startu dostal o několik stop blíže ke středu, nyní se pokouším natlačit opět co nejvíce vpravo. A zdá se, že to funguje, fronta je tu sice také pořádná, ale je to přece jen o něco rychlejší, než v hlavním proudu. Každopádně kousek nad stodolou se to zase spojuje dohromady, takže sice byl člověk rychlejší při stoupání, ale na druhou stranu něco se zase ztratí při napojování do hlavního proudu, takže celkový výsledek je těžko říct. Mezi závodníky se nicméně praví, že výhodnější je to přece jen vpravo.
Stále v husím houfu a šnečím tempem míjíme kilometrovníky 88 a 87, závod je totiž označen sestupnou řadou kilometrovníků, tzn. že start je v 90 a cíl v 0. V tuto chvíli to zatím působí značně depresivně, říkám si, už aby tam bylo aspoň 50, že to už si aspoň dokáži představit, ale číslice začínající osmičkou mě popravdě docela děsí. Kromě několika ulomených hůlek (ale vzhledem k té obrovské mase závodníků to zase není tak zlé) a drobných podklouznutí se v mém okolí celkem nic zajímavého neděje, tempo je výletní, krok-sun-krok. V horní polovině kopce stoupání trochu polevuje, takže pole se rázem natahuje a i když tempo je stále výletní, alespoň už nejdeme nalepeni těsně na sebe, ale hezky za sebou. Místy už je vidět i náznak stopy, nahoře se pak stopa stává skutečností (ne sice strojová, ale stopa to je) a začíná se to zvolna rozjíždět. Konečně je možnost se také trochu rozhlédnout po okolí. Jede se mírně zvlněným terénem, většinou v lese, občas po pláni, jsme sice stále nahuštěni ve čtyřech stopách vedle sebe, ale mezi sebou už přece jen lze vytvořit bezpečnostní mezeru, takže se hned dýchá o něco volněji. Zajímavé je, že ženy mají startovní čísla odlišená v podobě černých číslic na žlutém podkladu, zatímco muži mají černé číslice na bílém podkladu, takže je na první pohled a třeba už zezadu zřejmé, s kým má člověk tu čest. Na rovinách se tak zpočátku většinou vezu za nějakou Švédkou s hezkým zadečkem st. č. 17382 (Asa Parke), z kopců jsem rychlejší, na rovinách mě naopak předjíždí ona, takže se chvíli několikrát míjíme, ale v nějakém delším sjezdíku ji nechávám za sebou, takže pak si vybírám jiné žluté číslo a celé se to opakuje, a tak stále dokola. Dobré je, že ačkoli mohu být někde okolo dvanáctitisícího místa, stopa je celkem dobrá, občas trochu rozbitá, ale jde to. Ve sjezdech je dokonce místy ještě zachována vyříznutá strojovka, tak to je úplná paráda. Jinak trasa závodu není profilově nijak extrémně náročná, start je asi o dvě stě výškových metrů výše, než cíl, připočteme-li úvodní stoupání po sjezdovce, pak je tento rozdíl ještě větší, asi 350 m. Takže v nadsázce by se dalo říct, že od nějakého čtvrtého kilometru se jede stále po rovině nebo z kopce. Ale to není samozřejmě pravda, dokonce bych řekl, že je to ve výsledku náročnější profil, než třeba na Jizerské padesátce, která má podobné celkové převýšení, jenže na mnohem kratší vzdálenosti. Tady je ale rozdíl v tom, že kopce ani sjezdy nejsou konstantní, tzn. třeba dva kilometry do kopce, dva kilometry z kopce, ale cesta se vždy houpe buď směrem nahoru, nebo dolů, ale nikdy ne plynule. Prostě jsou to takové hupy a po kilometru jste buď o něco výše nebo níže podle situace. Ve výjezdech většinou mizí stopa a zůstává jen taková hluboká moučka, která dokonale brzdí, za horizontem stopa sice pokračuje, ale najetí do ní mě vždy trochu, trošičku rozhodí a chvilku pak trvá, než zase najdu ten správný odraz a tempo. Jednou ani desetkrát to člověk pořádně ani nezaregistruje, ale po sté či dvousté padesáté už to je docela znát, takové to „Stokrát nic umořilo osla“, jak se říká.
Pokud jde o krajinu, tak drtivou většinu času vede trasa lesy, které jsou zde vesměs borové nebo březové. Občas je vidět i smrk, ale borovice jasně vede, holt Švédsko. Kromě lesa lze sem tam zahlédnout nějaké to jezero a průměrně jednou za deset kilometrů i vesnici, tedy spíše soubor několika menších srubů při cestě. A kromě toho spoustu Švédů, ve stopě i mimo ni. Zajímavé je i sledování okolních jezdců, jakou si vezou reklamu. Každá skupina startovních čísel má totiž natištěnou jinou, já vezu například nápis Preem a logo takového medvídka (je to nějaká těžařská firma), ostatní mají zase jiné sponzory: IBM, Alecta (finanční skupina), Stadium (nějaký řetězec s botami), takže se občas po očku dívám a zabavuji sledováním, kdo z lidí si veze medvěda jako já. A kilometry postupně naskakují, nicméně údaje o těch zbývajících do cíle stále ukazují dost těžko představitelná čísla. Ještěže v horní části cedule je vždy uveden název a vzdálenost nejbližší občerstvovací stanice, což třeba dovolí i údaj 80/1 vnímat ve dvojím světle. Z údaje 80 mě jímá hrůza, údaj 1 značící zbývající jeden kilometr k jídlu a pití mě naopak docela těší. A skutečně netrvá to dlouho a přijíždím do první občerstvovací stanice v místě zvaném Smägan. V podstatě je to jen jedna chalupa u cesty s dlouhou řadou stolečků s nápoji. Podávají se ionťáky, borůvková polévka (tradiční švédská krmě) a na půl rozříznutá polosladká žemle (rozuměj ani slaná, ale ani vysloveně sladká). Tak na desátý kilometr to stačí, říkám si, na dalších stanicích snad bude sortiment už trochu bohatší. Kousek za stanicí pak poprvé zastavuji na malou, začalo se mi chtít už po startu na sjezdovce, takže představa, že vydržím až na „konečnou“, je skutečně velmi absurdní. Netrvá to ale nijak moc dlouho a jsem zpátky na trati. Pozorováním okolí dospívám postupně k závěru, že typický Švéd jede na lyžích značky Madshus (norská, ale přesto typická severská značka) a okolo pasu veze velkou ledvinku s pitím, kterou si při každé menší příležitosti rád upravuje. Po hříchu tak činí především ve sjezdech, nejlépe když jede člověk těsně za ním, a při rovnání ledvinky máchá holemi okolo sebe v akčním radiu tak dva metry, čímž značně omezuje možnosti pro bezpečné předjetí. No možná přeháním a potkal jsem takových šest nebo sedm, ale nějak se mi tyto opakující se podobné momenty vryly do paměti.
Jinak lidí je relativně hodně i okolo trati, nejsou to sice žádné špalíry ženoucí jezdce vpřed, jak jsem o tom jednou kdesi četl, ale občas někdo stojí nebo sedí na skútru u cesty, na stolečku piknik a termosku s pitím, a pokřikem „Hejaheja“ neúnavně povzbuzují stále dokola. V takových případech se snažím trochu zrychlit, jednak aby diváci viděli nějakou zpětnou reakci a jednak taková drobná chvilková změna tempa trochu oživí techniku odrazu. Jede se stále ve čtyřech stopách v nekonečném dlouhém hadu, ale tempo si mohu určovat, jak je libo. Na rovinách se většinou poslušně uklízím do jedné z pravých stop, které jsou určeny pro pomalejší závodníky. Soupaž prostě není moje silná stránka a občas si vypomáhám stříďákem, takže po rovině je pak většina soupažících lidí o něco rychlejší. Ve výjezdech a sjezdech jsem naopak zpravidla rychlejší já, tak si přejíždím více vlevo, kde se teoreticky o něco lépe předjíždí. Švédi v této části pole jsou totiž obecně dost mizerní sjezdaři a i v mírných klesáních se téměř vždy najde někdo, kdo si nepočíná dvakrát jistě a je třeba si něj dávat pozor, co vyvede. V některých sjezdech navíc již postupně mizí strojovka a jsou rozplužené, i když se jedná skutečně o nevinné sjezdíky. Zase ale na druhou stranu na to, že se pohybuji někde na rozhraní třetí a čtvrté čtvrtiny startovního pole (tedy okolo 12 000. místa), jsou stopy vesměs relativně kvalitní. Radost z pohybu na švédském vzduchu trochu kalí moment po jednom sjezdu, kde v pravé stopě leží jeden ze závodníků, nad ním se sklání dalších asi pět a jeden provádí masáž srdce. V protisměru už se krajní stopou řítí skútr s lékařskou pomocí, tak snad to tomu na zemi bude k něčemu dobré. Po sérii několika klesání proložených krátkými výběhy přijíždím na druhou občerstvovačku v místě Mängsbodarna (66,3). Sortiment je zde úplně stejný jako prve, takže si začínám pomalu zvykat, že kromě borůvkové polévky a polosladké žemle se asi dneska moje chuťové buňky moc nepomějí. Tak ale na druhou stranu ta polévka je chuťově docela dobrá a nepříliš chutná suchá žemle se do ní dá aspoň namáčet. Docela mám ale obavy, co tomu bude říkat žaludek, když bude dostávat celý den jen tuto celkem jednotvárnou stravu. Tak ale je teprve jedenáct dopoledne, tak třeba v čase oběda bude něco víc, utěšuji se.
Trasa závodu pokračuje převážně z kopce a v jedné vesničce dostávám jako bonus kelímek borůvkové polévky mimo občerstvovací stanici a k tomu hezké povzbuzení na další cestu. Druhé největší stoupání dne (co do převýšení) na Risberg je oproti ostatním výjezdům poměrně netypické, protože je plynulé bez neustálých vlnek nahoru a dolů. Svým způsobem by se dalo přirovnat třeba ke stoupání z Kristiánova na Rozmezí v Jizerkách a docela mi vyhovuje, udržuji tempo a předjíždím zde hezkých pár lidí. Na občerstvovačce Risberg (55,5) jsem něco málo po poledni (dle údajů hodin pověšených na srubu), ale sortiment zůstává stále stejný – žemle, borůvková polévka a ionťáky. Ale na množství je toho dost a všechny nápoje jsou skutečně teplé, což je v takovém množství svým způsobem obdivuhodné. Vpravo zahlédnu malé parkoviště a sběrný autobus a dost mě překvapuje, kolik lidí to už tady na nějakém 35. kilometru balí a nechává se odvézt do cíle busem. Přece jen závod ještě zdaleka není ani ve své polovině, tak mi to připadá trochu předčasné. Na druhou stranu Švédům je to možná jedno a když třeba vidí, že nemají svůj den, tak za rok to mohou zkusit zase znovu. To však není můj případ, rozhodně nevím, kdy a zda se sem ještě někdy podívám, takže chci rozhodně dojet. Za kontrolou stoupání ještě pokračuje, navíc profilově už se to zase začíná zase houpat a tím i víc bolet. Únava se začíná kumulovat a když se konečně doplácám k ceduli 50, ani nevím, zda z toho mám mít radost. Sice je pravda, že zbývajících 50 km už si aspoň nějak dokáži představit, na druhou stranu po dosavadních 40 kilometrech se cítím být unavený přesně jako po 40 kilometrech, takže ohledně jejich zbývající porce mám poměrně nejasné vyhlídky. Naštěstí právě v těchto psychicky těžkých chvílích dojíždím kolegu z autobusu Jardu Holase (9991), prohodíme několik slov, chvilku jedeme spolu a pak se postupně vzdaluji. Ale dostalo mě to trochu do tempa a jede se mi o něco lépe. Na trase to vypadá stále stejně, les, les a les, občas okolo nějaké jezero, v jednom případě se dokonce jede i napříč přes něj, ještě že tolik mrzne. Vlastně teď už asi ani tolik nemrzne, pocitově je mi spíš teplo, než zima, takže teplota šla přes den minimálně hodně k nule, ne-li přes. To potvrzuje i sníh, který se stává mýdlovatější a hned je to znát, z kopce to tolik nejede a do kopce se to začíná výrazně smekat. Zajímavým momentem je překonání milníku 45, který značí dosažení mety poloviny závodu. Otázka je, jestli to je UŽ JENOM nebo JEŠTĚ půlka do cíle. No v mém případě vzhledem k aktuálnímu stavu a změněným podmínkám spíš JEŠTĚ. Na Evertsberg (42,9) tak přijíždím již se znatelnými známkami únavy a vyčerpání, na čemž nemůže nic změnit ani další porce borůvkové polévky a polosladké žemle. Ve snaze sáhnout po polévce, která má logicky tmavší barvu, než ionťáky, s překvapením zjišťuji, že to není borůvka, ale klasický bujón. Tak aspoň nějaká změna. Zajíždím kousek stranou, abych se podíval na teploměr na zdi srubu, a s překvapením z něj odečítám údaj +5 °C. To vysvětluje, proč se lyže začaly chovat jinak a smekají se. Protože podle propozic by teď měl následovat několikakilometrový sjezd, rozhoduji se zatím nepřimazávat s tím, že z kopce by nová vrstva spíše brzdila a pod kopcem uvidím, jaká bude situace. Na louce za stanicí to vůbec, ale vůbec nejede a já toužebně vyhlížím bod, kde se terén zlomí do očekávaného klesání. To se sice zakrátko stane, ale moc velká úleva to není, kopec, který by se normálně dal sjet pohodově ve vajíčku, je totálně rozplužený, a tak jsem stejně jako všichni ostatní nucen se pluhem pomalu sunout dolů. A že by si přitom nohy nějak odpočinuly, to se rozhodně říci nedá, spíše naopak. Ale aspoň v mém případě se to obešlo bez pádu, což o některých „mistrech sjezdu“ ve svém okolí rozhodně říct nemohu. Samozřejmě nemusím dodávat, že sjezd to není plynulý, ale že je okořeněn několika kratšími výjezdy, ve kterých si člověk musí pomoci stromečkem, což na pocitu odpočinku rozhodně nepřidává. Pod kopcem se trať zase začíná typicky vlnit a pozvolně se opět nabírá výška, naštěstí podmínky se opět vracejí na původní úroveň. Sníh zde dole je přimrzlejší, lyže začínají zase jet po rovině a hlavně do kopce už se to přestává smekat, takže přemazávat snad nebude potřeba, nicméně stále ještě vyčkávám s tím, že teoreticky bych mohl využít mazací servis na Oxbergu.
S potěšením zjišťuji, že i můj fyzický stav se v posledních kilometrech jaksi zakonzervoval, stupeň únavy odpovídá zhruba padesáti odjetým kilometrům a dále už se nezhoršuje, kromě únavy nic nebolí, záda, krk v pohodě, nohy v botách a ruce v rukavicích také bez problémů, křeče zatím v nedohlednu, takže mohu relativně jet, jak se mi zlíbí. A právě ve stoupání na Oxberg chytám dá se říct jakousi druhou mízu a začínám zde předjíždět větší množství lidí. Stoupání je v první fázi celkem konstantní, a tak se mi jede docela dobře. Navíc na Oxbergu (28,3) jsme v pátek chvilku trénovali, tak napjatě očekávám, kdy se dostanu na nějaká známá místa. Nahoře se to trochu narovná, pak to ještě párkrát zahoupe, ale pak už se chytám a poznávám místa, kudy jsem jel předevčírem. Na občerstvovací stanici dojíždím relativně v dobrém rozmaru, dá-li se to tak říci, borůvková polévka a dvě žemle jsou již samozřejmostí a původně plánovaný mazací servis vynechávám, protože lyže se v posledních kilometrech zase chytly, kloužou docela obstojně a ve stoupání se nijak výrazně nesmekají, takže přemazání by byla asi ztráta času. Rádoby ušetřený čas si tak vyhrazuji pro další pauzu na malou, sice to ještě není úplně akutní, ale těch 28 zbývajících kilometrů do cíle bych se asi musel přemáhat, tak se asi 500 m za stanicí rozhoduji na chvilku zastavit. Pauza je to krátká a příjemná, nicméně tak trochu osudová. Po návratu zpět do stopy se totiž snažím co nejvíce zrychlit, abych v mírném sjezdu nebrzdil jezdce ve stopě za mnou, který se v prvním okamžiku rychle přibližoval. Zapomněl jsem ovšem na jednu zásadní věc, a sice že po průjezdu občerstvovací stanicí, kde je zřejmě vinou velké koncentrace vylitých nápojů úplně jiný takový krupicovitý sníh, to lyžím vždy chvilku trvá, než se zase rozjedou a občas někde lehce přidrhnou. A právě to se mi stává teď, když se snažím nabrat rychlost a nějak vnitřně s tím nepočítám. Ani nevím přesně jak, ale v poměrně krátké době od zaznamenání prvotních potíží dopadám držkou přímo do stopy, až mi sluneční brejle z nosu ulítly. Snažím se rychle dostat co nejvíce k okraji, abych nepřekážel ostatním a podařilo se, nikdo další tu se mnou nezalehl. Vracím se kousek pro brýle, zbavuji je a sebe sněhových nánosů, a pak ještě notnou chvíli čekám, než se mi podaří vklouznout do stopy, protože obsazenost pravé krajní nyní po hříchu připomíná okamžik konce šichty v nějaké továrně. Ještě chvilku jsem z toho lehce rozhozený a je to znát na technice, ve výsledku je z toho ztráta v řádech pouhých několika málo minut, ale kdybych teď věděl, jak mi nakonec budou v cíli chybět, tak bych si to s tím druhým močením možná rozmyslel.
Následuje asi dvoukilometrová lehčí pasáž většinou mírně z kopce, pak rovina a začíná to zase houpavě stoupat směrem na Hokberg. V jednom z mezisjezdů dochází ke kuriózní situaci v krajní levé stopě, kterou trochu proti zvyklostem okupuje nějaký chlapík, kterému to z kopce moc nejede (levá stopa je přitom určena pro nejrychlejší jezdce, tudy se předjíždí), já jedu trochu za ním ve druhé stopě zprava, takže mezi námi je ještě jedna volná stopa a pomalu se blížíme k mírné levotočivé zatáčce. V tom však v krajní levé stopě prosviští okolo jiný jezdec, a to o hodně větší rychlostí, než jede ten před ním, takže zbystřím svou pozornost v očekávání, co se bude dít. Ke svému pobavení pak sleduji, jak druhý chlapík neudělal to, co mu jedině mohlo zachránit kůži, a sice že včas nepřeskočil do vedlejší volné stopy. Namísto toho se pokouší jednou nohou zoufale plužit, žel marně. S poměrně velkým přebytkem rychlosti pak zezadu naráží do prvního chlápka, ale nepadají hned, nejprve několik poměrně dlouhých metrů pokračují v takovém divném tandemu, přičemž si vzájemně dost nahlas nadávají, načež na vrcholu zatáčky zvolají oba shodně nějakou švédskou nadávku a poroučí se k zemi. Zadnímu z nich se dostane hůlka a část ruky až do mé stopy, tedy pravá lyže má volno, ale levá míří přímo na ruku. Zachovám se však milostivě a svojí levou nohu trochu zvednu, takže k žádnému kontaktu nedojde a za chvilku je už tato situace pouhou epizodkou v hlavách tří jezdců z šestnácti tisíc. Horší je, že mi to nějak přestává jet (fyzicky, lyže jedou stále dobře), ztrácím už nejen na rovinách, ale i do kopce. Je mi to už ale tak nějak jedno, hlavně že tělo nehlásí žádné krizové stavy, takže začínám věřit, že do cíle se nějak dostanu a začíná mě i zajímat, v jakém čase. Momentálně však kvůli absenci stopek vůbec netuším, jak jsem na tom a upadám do jakési apatie. Z té mne na chvilku vytrhne jezdec, co mě právě předjel, protože mi zezadu připomíná jednoho známého, takže zrychluji a docela dlouhou chvíli se ho snažím dojet, několikrát už ho takřka mám, ale v poslední chvíli mi vždycky ucukne jenom proto, abych asi na devátý pokus o přiblížení definitivně zjistil, že je to někdo úplně jiný. No nic, hlava už je asi trochu mimo, hlavně ale že ruce a nohy fungují v rámci možností dobře. Musím říct, že od zhruba toho padesátého kilometru už je stav víceméně neměnný, čerstvě se rozhodně necítím, ale na druhou stranu žádné zásadní problémy nejsou, únava se nijak nezvyšuje a naopak alespoň podle cedulí přibližující se cíl motivuje.
Na kontrole Hokberg (19,1) se po delší době dozvídám zase údaj o čase, podle místních hodin je 16:07, to znamená přes osm hodin na trase a do cíle zbývá téměř 20 km, takže je jasné, že s původním plánem zajet to pod devět hodin, se mohu směle rozloučit. Okamžitě tak stanovuji záložní plán B, a to je dát to aspoň pod deset. A tomu prakticky hned přizpůsobuji tempo ve stylu nic mě nebolí, tak pojedu, co to dá, nebo dokud něco bolet nezačne. Při odjezdu od občerstvení mne ještě pobaví cedule s informací o vítězi závodu (Jörgen Brink, 04:02:59h) a hlavně o tzv. Medal time, což je čas stanovený jako 150% času vítěze (tedy aktuálně 06:28:46h), za jehož dosažení se v cíli údajně rozdávají krásné medaile. Takže kdo chce medaili, musí být už přes hodinu a půl v cíli! No nic. Žádný větší kopec by už do cíle být neměl, tak se snažím jet už bez rezerv, zkrátka říkám si, že to musím rozbalit naplno, teď už prostě není na co čekat. Samozřejmě naplno znamená pouze tolik, co znavené ruce a nohy dovolí, v reálu to znamená návrat k taktice po startu, tedy zavěsit se na rovině za nějakého jezdce jedoucího vyhovujícím tempem (zpravidla ženu), v kopci nebo z kopce odjet, zavěsit se za někoho jiného a tak dále dokola, protože každá sekunda se od teď počítá. Zkrátka veškeré životní úsilí se nyní smrsklo do jediného cíle, dorazit do Mory do šesti hodin večer, čili v čase pod 10 hodin. Ve stopách je sice stále ještě relativně plno, ale předjíždět se dá docela dobře, jen to přejíždění mezi stopami už začíná dělat problémy a také mě netěší ty neustálé protikopečky, ve kterých mizí stopa a musí se běžet stromečkem. Nyní již nepochybuji o tom, že do cíle dojedu, jenže jde o čas, o kterém přitom mám jen matné tušení. Někde mezi kilometry 12 a 13 je v lese několik diváků a u cesty jsou na nějaké tyči do sněhu zapíchnuté hodiny, jejichž ciferník hlásá tři čtvrtě na pět. Zbývá tedy hodina a čtvrt na něco přes 12 km, to by mělo stačit, říkám si, ještě trochu přidávám na tempu a počet lidí, které předjíždím, se dále zvyšuje. Na cedulích je nyní jako nejbližší kontrola uváděno místo Eldris, což si znavený mozek překládá jako Elvis, jenže na Love Me Tender není čas, tady se musí makat! Na samotném Eldris 8,9 už se ani moc nezdržuji, rychle upaluji dál a napjatě očekávám kilometr 6, od kterého už cestu do cíle znám ze včerejšího dopoledního tréninku. Každý kopeček mě teď ale už přivádí ke vzteku, ne proto, že bych ho nebyl schopen vyjet, ale protože mne zpomaluje na cestě být do šesti večer v cíli. Pozitivní naopak je, že nápisy na cedulích o názvu místa další občerstvovací stanice už nyní vystřídal nápis Mäl, což znamená švédsky Cíl!
Kostel v cílovém městě Mora. Ten, kdo ho zdálky uvidí, většinou už do cíle dojede.
Je tedy fakt, že ve výjezdech už mi to moc nejede, ale na to kašlu a drápu se nahoru, jak se dá. Hlavně, že žádné velké kopce už v cestě nečekají. U kilometrovníku 6 pak skutečně poznávám místa ze včerejška, jen ta cesta se dnes nějak mnohem více vleče. Konečně se dostávám k běžkařskému stadionku v Moře, odtud už je to jen něco přes tři kilometry a od cíle mě dělí jen posledních pár kopečků s pořadovým číslem tak 558 až 560. Snažím se držet tempo a stále docela dost lidí předjíždím. Konečně cedule 2 km, podjíždím trať a silnici a zakrátko již spatřím kostelní věž v Moře, na věži jsou hodiny a na nich … za minutu šest!!! „Do pr….“, vyskočí mi samovolně z úst, to už nemohu do šesti stihnout ani náhodou! Tolik jsem se poslední dvě hodiny dřel a stejně to nedám, jsem srágora. Zklamání je v první chvíli velké, ale je třeba se s tím rychle vyrovnat a zmobilizovat síly na poslední kilometry, vždyť každé dojetí na Vasáku se počítá. Ani nevím proč, ale v hlavě se mi transformuje nový úkol, pod deset to chlapče sice už nedáš, ale aspoň tě od teď až do cíle nikdo nepředjede! S odstupem času pěkná pitomost, ale k udržení tempa to pomáhá, pár lidí ještě předjedu a mě snad opravdu ani jeden nebo možná jeden při posledním výšlapu na most přes silnici. Pak už je tu dlouhá cílová rovinka a špalíry lidí kolem ní, tady se povzbuzuje opravdu hodně nahlas. Před sebou mám nyní relativně volno, za sebou celkem taky, takže poslední metry soupaže jsou relativně v klidu a už si mohu přečíst nápis na cílové bráně zblízka. Krásný okamžik. Ještě posledních pár odpíchnutí, pokus o telemark při průjezdu cílovou čarou, křečovité zvednutí rukou nad hlavu a mám to za sebou. Tak malý krok pro lidstvo…
Za cílovou bránou (Nápis ve švédštině znamená „Ve stopách otců za budoucí vítězství„) si všímám projekce své maličkosti na velkoplošné obrazovce a z reproduktorů se k tomu ozývá hlas komentátora „Radim Skala from the Czech republic, welcome!“, tak to je docela milé přivítání. Údaj o čase ukazuje 18:08, tedy čas od startu je 10:08h, více jak hodinu nad původní plán pesimističtější varianty (původně jsem si dokonce říkal, že by se to mohlo dát zajet i pod osm hodin). Ale co, jsem v cíli, ač jsem si to místy nedokázal ani představit, ujel jsem 90 km na lyžích a nejen že ještě žiju, ale dokonce o sobě i vím. Pokud jde o umístění, pak na tabuli svítí údaj 11 627. Jak později zjišťuji, celkem se zúčastnilo 15 901 běžců, takže mé umístění je stále ještě aspoň ve třetí čtvrtině, tak to ještě docela jde. Po zkušenostech z Jizerské padesátky vyhlížím, kdo mi přiběhne sundat z nohy čip, asi po třech minutách mi začne docházet, že nejspíš nikdo, tak se poměrně s nelibostí ohýbám a kdesi u kotníku pod spodní vrstvou oblečení doluji čip vlastními silami. Nutno říci, že právě toto ohnutí je možná nejtěžším úkonem na celém závodu, unaveným nohám se to vůbec, ale vůbec nelíbí. Potom si od jedné z hostesek beru několik něco jako bonbónů (chutná to jako Haribo) a dobře si vzpomínám, jak někdo ze zkušenějších kolegů v autobuse vyprávěl, jak je to po dojetí do cíle celé „idiotfesten“, že se závodník nemusí o nic starat a hned se mu dostane plné péče ve smyslu co dělat a kam jít. Na mě to ale zdá se příliš nefunguje, neb se mě nikdo neujímá a kam jít a co dělat tak nějak vůbec netuším. Sunu se tedy vymezeným koridorem pomalu vpřed, až dojdu k obrovské úschovně lyží, ptám se tedy pořadatele, kam mám ty své lyže dát a kde najdu pytel se svými věcmi. Z odpovědi vyrozumím, že lyže si mám dát kam chci a pytel dostanu ve škole, kam mě zaveze autobus v barvě pytle, tedy v mém případě červený. Dávám tedy lyže do úschovy a jdu směrem ke stanovišti autobusů, červený terčík má na sobě naštěstí hned ten první. Usedám na jedno z posledních volných dvousedadel a prakticky ihned poté vyjíždíme do ulic Mory. Zhruba po pěti minutách jízdy jsme u nějaké školy, na place za ní dostávám konečně pytel s mými věcmi a mohu se jít osprchovat. Na rozdíl od ranních záchodků zde jsou sprchy naštěstí moderní, bez zápachu a teplé vody je dost pro všechny. Vykoupaný a převlečený uháním ještě do jídelny na něco k snědku, podává se pokrm na bázi musaky, k tomu kafe a minerálku a honem zase zpátky na autobus zpět do cíle, vyzvednout lyže a hybaj hledat náš autobus. Odjezd do ČR byl stanoven na 20h, což už téměř je, a já bych opravdu nerad cestu přes Švédsko do přístavu absolvoval na lyžích. Autobus na obrovském parkovišti najdu překvapivě celkem rychle, jsem tady jako jeden z posledních, autobus už je upravený do své lůžkové podoby, takže ukládám věci do posledních volných skulin zavazadlového prostoru (batoh je někde vespod, ten už nemá cenu hledat) a je pomalu čas jít na kutě. Asi půl hodinky po mně přichází poslední závodník z našeho autobusu a krátce potom dáváme Moře sbohem, abychom stihli ranní trajekt z Dánska do Německa. Ještě než všichni postupně usnou, probírají se samozřejmě čerstvé zážitky ze závodu, jen je mi přitom všem trochu líto, že jsem se už nestačil zastavit v cíli pro diplom ze závodu, škoda.
V celkovém pořadí to bylo letos velmi vyrovnané, zvítězil premiérově domácí Jörgen Brink před loňským vítězem Danielem Tynellem a naším Standou Řezáčem:
1. Jörgen Brink, SWE, 04:02:59
2. Daniel Tynell, SWE, 04:02:59
3. Stanislav Řezáč, CZE, 04:03:02
Nutno říct, že ani osazenstvo našeho autobusu se v celkovém pořadí rozhodně neztratilo, Petr Nesvadba z Vysokého nad Jizerou se z celkem nenápadného kluka vyklubal ve výborného lyžaře, zajel vynikající čas 4:37:06 a v celkovém hodnocení obsadil výbornou 182. příčku, z Čechů (včetně Řezáče) byl pak dokonce čtvrtý!
Pokud jde o moji maličkost, tak nakonec mohu být také celkem spokojený, na začátku je sice obtížné odhadnout optimální tempo, když člověk neví, co ho čeká, ale v závěru jsem oproti ostatním zrychloval a v pořadí něco získal, jak dokládá následující tabulka (s trochou švédštiny):
Mätpunkt Tid Km/h Placering Klockslag
Berga (Start), 90,0 — — — 08:00:00
Smagan, 79,5 01:45:18 6,0 12373 09:45:18
Mangsbodarna, 66,3 03:02:45 10,3 12462 11:02:45
Risberg, 55,5 04:06:19 10,1 12182 12:06:19
Evertsberg, 42,9 05:29:05 9,1 11935 13:29:05
Oxberg, 28,3 06:59:57 9,7 11706 14:59:57
Hökberg, 19,1 08:07:25 8,2 11735 16:07:25
Eldris, 8,9 09:14:18 9,2 11678 17:14:18
Mora (Mäl), 0,0 10:08:04 10,0 11627 18:08:04
Lyže (a tím i svoji práci servismana) musím taky pochválit, až na výjimku okolo Evertsbergu, kde to asi nejelo moc nikomu, se držely velmi dobře, jely i stoupaly, co víc si může člověk přát. Za hodinu mazání jsem si užil deset hodin na trati, to je slušný poměr, ne?
A co říci závěrem? Vasův běh je skutečná legenda a pojem mezi lyžaři, tak jsem ho bral, a tak jsem jej odjížděl poznat. Očekával jsem možná až příliš, v reálu není Vasaloppet nic víc, než jeden závod světové série dálkových běhů na lyžích, prostě závod. Ohromující je svou délkou a počtem účastníků, krásným, i když trochu fádním prostředím a vyniká perfektně zvládnutým zajištěním a organizací, ale je to prostě jen závod. Chyběla mi taková ta gloria, ta třešnička na dortu, to něco navíc, co odliší Vasaloppet od zbytku světa. Ale zážitek to v každém případě byl, bylo to velký a rozhodně to patři mezi záležitosti, které by se v životě měly zkusit, protože jen potom můžete jako já s čistým svědomím říct: „Kdo nejel Vasák, jako by nikdy ani nelyžoval!“.
A ještě jedna perlička na závěr: Pořadatelé uvádí, že průměrný účastník ztratí během závodu až tři kila ze své tělesné hmotnosti. Těsně před a po závodě jsem se sice nevážil, ale do Prahy jsem se vrátil o tři kila těžší, než jsem odjížděl. A pak něčemu věřte!
Skol!
Naši partneři
