Úvaly-Český Šternberk-Úvaly aneb třináct minut a dost

Závodní sezóna se pomalu nachyluje, o čemž svědčí fakt, že v sobotu 22.9. zaťukal na dveře starý dobrý známý Silniční Pohár Posázaví alias závod Úvaly-Český Šternberk-Úvaly. Loni jsem si tento závod moc užil a těšil jsem se i letos, leč nakonec to bylo z toho slabšího soudku. Předpověď počasí mizerná, ráno všude mokro, asi dvakrát jsem si řekl, že nejedu, ale pak jsem se nějak přemluvil, že by mi to bylo třeba líto, a vyrazil jsem.

Bohužel ale zrovna probíhala nějaká sklízecí kampaň, takže od Srbína až po Doubek na silnici bláto od traktorů, na horizontu před Doubkem pak úplné bahenní lázně, silnice úplně hnědá, no hnus. Na startu už kolo vypadá jako po jednom okruhu cyklokrosu, ale aspoň už neřeším, co bude. Je docela zima, ale už neprší a má se to protrhávat, takže se hromadně řeší, co na sebe (Přemek by mohl vyprávět).  Po startu se na rozdíl od loňska jede v poklidu, fouká silný JZ vítr a nikdo se nikam nežene, takže docela pohoda. Nežimu před Doubkem vypadává bidon z košíku (má stejný typ jako já – ELITE), tak s ním soucítím a dávám mu napít ze svého. Rádo se stalo. Později pak několikrát s nadějí olizuji náústek, zda-li tam náhodou nezbylo něco z Nežiho fenoménu – marně. Hned za vesnicí se pro mě do té doby dobře rozjetý závod poměrně nečekaně láme. Blížíme se totiž k místu s tím bahnem, tak si nechávám trochu odstup, abych ty sračky nechytal od jezdců přede mnou přímo do obličeje. Jenže ono to už mezitím stačilo docela vyschnout, takže tu nikdo nezpomaluje a jede se čile dál. Přede mnou se motá někdo v dresu BMC a má už před sebou dost díru, tak na něj s Nežim houkneme, ať jede, jenže on že ne, že se přece jede jen tak projet. Podívám se pořádně a opravdu, nemá číslo, tak to je fakt super, že se tady motá mezi náma! Neži třikrát zabere a je tam zpátky, já zaberu asi tak padesátkrát a nic, díra se nadále zvětšuje, ještě chvíli balík vidím tak 50 m před sebou, ale pak se začíná nezadržitelně vzdalovat. Paráda, závod tak pro mě po necelé čtvrthodině skončil, teď už jen nějak odjet těch 90 km do cíle. A předstartovní poznámka Honzise, že bych se měl ukázat v domácím Struhařově v úniku, se jeví v těchto souvislostech jako poněkud úsměvná. V Mukařově aspoň dojíždím jezdce st. č. 21, se kterým spojuji síly, ale ačkoli se poctivě střídáme, tak ztráta na balík se zvětšuje a ve Svojeticích už z něj nevidíme téměř nic. Pod Ondřejovem nás dojíždí zezadu dvojička, tak to chvilku vypadá nadějně, jenže jeden nevydejchá hned  následující stoupání a další defektí za vsí u hřbitova, takže jsme zase jen dva.

Radim ve dvojici odpadliku

Sjezdy jsou dneska docela hnusný, střídají se rychle suché a mokré úseky, přičemž v zatáčkách je jako na potvoru většinou mokro, takže jedu trochu opatrněji, než obvykle, zatímco kolega to praží dolů co to dá. První dva hlavní kopce (Vodslivy, Třemošnice-Divišov) tak notnou část stoupání doháním to, co jsem předtím poztrácel ve sjezdu. Ve Šternberku se mi chvíli zdá, že tak jako loni chytám druhý dech a prakticky celý kopec si odtáhnu ve slušném tempu na 185-190 tepech. Bohužel ve sjezdu do Ratají mi kolega opět dost výrazně odjíždí (a to přitom kdo mě zná, tak ve sjezdech zase nejsem nijak zvlášť špatnej) a na těch hnusnejch kostkách už nějak nemám morál ho sjíždět. Takže z Ratají už jedu na samotku, do toho se v Talmberku přidává déšť, zima, hnus totální. V Hrušově dojedu Strejdu a v Jevanech Bizona, tedy členy staršího balíku, který nezávodně vyrážel zhruba o hodinu dříve. A to je všechno, jinak nikde nikdo. Od Vyžlovky už je alespoň zase sucho, ale na druhou stranu to na odkrytých pláních dost nepříjemně fouká (zvlášť když jede člověk úplně sám). V Doubravčicích jsem okolnostmi donucen na rovince zkusit předjet traktor se dvěma valníky a když jsem na úrovni kabiny, tak samozřejmě auto proti. Nakonec jsem se tam nějak vešel, ale ten traktor dávají dohromady asi ještě doteď! 🙂 Pak už jen zbývá to nějak domotat do cíle, přede mnou nikdo, za mnou nikdo, akorát v Masojedech (asi 5 km před cílem) stojí u krajnice chudák ten kluk s číslem 21 a spravuje defekt. Takže jedno místo k dobru, ale to už nic neřeší. V cíli na horizontu už stojí pěkný chumel lidí, co dojeli přede mnou a někteří docela fandí, takže na posledních 200 m si dávám alespoň manifestační spurt a mám to za sebou.

Ve skupině jsem se sice moc nesvezl a čas 3:16:52 h je z říše nejhorších snů (+20 min za loňským časem), ale aspoň žiju. Jako pozitivum by se tak dal brát alespoň celkový denní nájezd aneb 141 km průměrem něco málo pod 30 km/h není zase tak úplně špatný trénink. No nic, loni jsem tady někdy touto dobou psal, že je škoda, že už nám ty hromaďáky v sezóně pomalu končí a letos by se mi skoro chtělo napsat, ještěže už. To však nic nemění na tom, že tento závod patří mezi jeden z mých nejoblíbenějších a ačkoli startovné stojí jen 50,- Kč, tak pořadatelé to dělají srdcem a je to vidět. Značení perfektní, zajištění prvních skupin taky, ačkoli letos jsem o tom slyšel vlivem svého brzkého odpadnutí jen z doslechu. Tak snad zase za rok! Ještě telegraficky dodám, že loňské vítězství obhájil Neži (CK Královice – ATOMBIKE), který ve skupině uprchlíků přespurtoval Zahradu (LAWI – Author Team) a Vítka Nováka (CFC Kladno). Náš Přemek dojel ve druhé (stíhací) skupině a nakonec obsadil velmi dobrou 6. příčku (třetí ve skupině).

Vysledky: http://www.ck-uvaly.banda.cz/