Tři desetiny vteřiny od bronzu

Na prázdninovou sobotu jsem se nechal nalákat od Přemy na ryze amatérský silniční závod v okolí Terezína. Koneckonců proč ne ? Roviny, to my rození „vrchaři“ z Polabí milujeme. Z tohoto pohledu se jedná o takřka domácí trať. A pak „amatérský“ by mělo být také v naprosté pohodě.

I Přema na startu konstatuje, že přítomnost elitních jezdců z UAC posouvá úroveň závodu a několik tříd nad amaterský závod o sud piva. Mě čekají hned po závodě rodinné povinnosti a snad proto se řadíme s Mildou na start kratší trasy na cca 40 km. Jsem ochoten připustit, že je zde vidět i pár jezdců opravdu amatérských, kteří to objedou v rámci nedělního rodinného výletu v poklidném tempu. Na druhou stranu je zde v prvních řadách víc než dost olepenců a ošlehaných vypracovaných těl. Odhadem letci a supi, kteří nechtějí dělat stafáž na dlouhé trati, ale jdou si pro snadnou kořist mezi nebohé amatéry. Dohromady je nás kolem devadesáti.

Už při jízdě za zaváděcí motorkou je vidět, kdo si brousí na příčky nejvyšší. S Mildou se držíme v popředí balíku, neboť tam chceme být taky -:) Trochu špičkuji na první pohled ambiciózního závodníka, jestli to přijel dneska vyhrát ? Tak prý to jede potřetí a loni byl osmý, a letos by chtěl na bednu. A jenom mimochodem dodal, že má najeto 8 000 km a tak snad, že by to mohlo vyjít. Neváhám tedy a po této informaci hned na prvním kilometru vyndávám Carbosnack a soukám ho do sebe. Tímto činem jsem trochu sice rozložil Mildu, ale povídám, za okamžik  možná už nebude čas na jídlo, pokud se chceme chvíli svézt v prvním balíku….. 

Po ostrém startu se tempo nepatrně zvýšilo, ale pořád se jede z mého pohledu na pohodu. V tom vedru nikdo nechce jet. Já i Milda jsme se párkrát propadli na špicu a děláme závod….Celý balík jede pohromadě a nikdo nechce dopředu. Všichni se tváří, že už rychleji nemůžou. Asi na 16.kilometru za to zkusím vzít a jdu do samostatného úniku. Rychlost přes 45km, 90s a tepy ke 180 stačí. A co to nevidím ? Celý balík je zvednutý a jede za mnou. Je mi to jasné, všichni jsou simulanti a mají na to jet rychleji. Uklízím se na pátou až desátou pozici a kecáme s Mildou. Milda si to užívá – poprvé drží delší dobu v prvním balíku a ještě vepředu. Já přemýšlím, co se tak může dít a co mě může čekat. Pár epizodních úniků mělo jepičího trvání. Stejně jako ten můj. Síla balíku je obrovská.

Blíží se Roudnice a kopec s kostkami. Jeden šílenec to zkouší, všichni za to berou a mě trochu těší, že nemusím jet úplnou hranu, i když tepy jdou přes 175. Hlídám si tak 10-15 pozici s tím, že mám malou rezervu, kdyby se to ještě trhalo. Pohled na cyklocomputer mě těší, jedeme kolem 35 km/h a tepy se blíží ke 150. Super. Tepovka pořád padá rychle dolů. V dalším stoupání dojíždíme uniknuvšího borce a na vrcholu se jede hodně zostra. Skupina pěti lidí vepředu a za ní se dělá díra. Vidím příležitost, říkám si v šesti lidech do úniku, to by mohlo vyjít a tak si to dojedu a se mnou ještě jeden. Náskok tak 20 m na vrcholu se ukázal jako nedostatečný a po sjezdu jsme zase pohromadě. 

Jede nás ve skupině asi 20 lidí a poslední 4 km před námi. Rychlost je kolem 40 km/h – zde už ujet nepůjde a tepy začínají pomalu stoupat. Nervozita stoupá. Poprvé zažívám dojezd ve skupině, kde o něco jde. Pro mě naprostá novinka, je to boj o místo ve skupině a vytvoření si nejlepší pozice do spurtu. Dochází k fyzickým kontaktům mezi jezdci, loket na loket, ale naštěstí to nelehne. 

Přemýšlím, co se bude dít na kostkách před cílem a co v poslední serpentině před cílovou rovinkou. Všichni chtějí být vepředu, ale zas ne úplně tahat špici. Nakonec do předposlední pravotočivé zatáčky jedu tak na 5-6 pozici (lepší jsem nedokázal vybojovat) a není mi jasné, jak v rychlosti 42-44 km/h to tam bez brzdění zatočíme. Asi by to bylo v pohodě, kdyby jeden mlaďas nedostal strach a neodvezl mě úplně vlevo ke kraji. To byla daň za vnější stopu, ale myšlenka byla, že hned v následující levé zatáčce bych měl stopu vnitřní. Tímto jsem ztratil pár míst a odhaduji svou pozici na 10. až 13.té místo.

Posledních 300 m širokého Terezínského bulváru. Připadám si jako Cavendish na Tour de France-:) Nemám tady sice dvorního rozjížděče spurtů a shazuji vzadu až kam to jde a snažím se vydolovat poslední zbytky sil. Pomalu (a přitom jedu rychle) začínám předjíždět závodníky přede mnou. Už skoro nevidím a ani nejsem schopen vnímat, kolik jezdců je ještě přede mnou. 

Čára, píp a konec. 
Dojel jsem v prvním balíku ! Poprvé v životě ! Viděl jsem vítěze v cílové rovince ! 

Moje cílová rychlost byla 54 km/hod., moje tepovka 193. To jsem taky nikdy neviděl…. A toto všechno trápení bylo pro celkové 5.místo na krátké amatérské trati, pouhé tři desetiny vteřiny od bedny. Smutný nejsem, to bych už chtěl moc.   

No a ještě výsledky ke stažení zde.

Data z cyklokomputeru jsou tady.

No, a Milda myslím byl také spokojen, víc než polovinu závodu jel v prvním balíku.