V sobotu 11.2.2012 jsme si vyjeli na dopoledne trochu zaběžkovat. Účastníky zájezdu byli Laďa, Přemek, Piha a já. Pihovo Sorento nás dovezlo pohodlně a rychle na Dlouhou louku v Krušných horách, která nás přivítala mrazivým ránem, slunečními paprsky, krásnou vyříznutou strojovou stopou pro klasiky (Piha, Radim) a dokonalým manžestrem pro bruslaře (Laďa, Přemek), prostě radost rychle nazout lyže a vyrazit. Trénink pak proběhl k povšechné spokojenosti všech, bylo nádherné azuro a taky docela mráz, nicméně asi by nebylo tak moc o čem psát, nebýt jedné sice drobné, ale přesto poměrně neobyčejné příhody.
Zhruba tak od pátého kilometru si
Radim začíná stěžovat, že ho tlačí levá bota a přičítá to shrnuté vnitřní vložce, protože to se mu v minulosti stalo již několikrát. Asi na desátém kilometru už si musí kolegové vyslechnout něco nepěkného o kvalitách vložek bot
Fischer a zhruba na patnáctém kilometru pak dochází z tohoto pohledu k hlavní události. Bruslaři
Přemek a
Laďa jsou po předchozím sjezdu a následující rovince trochu vpředu,
Laďa zastavuje, aby se napil z ledvinky, zatímco
Přemek pokračuje volně dále. Po chvilce u
Ladi zastavuje i
Radim a se slovy, že už se to nedá vydržet, si sedá na sníh a zouvá si botu, aby si narovnal tu zpropadenou vložku. Poté, co zasune ruku do boty a chvilce nechápavého pohledu se pak mezi výše uvedenými začne odvíjet následující rozhovor:
R: Hele něco Ti teď ukážu, ale slib mi, že se nebudeš smát.
L: No jo, co je?
R: Ne hele vážně, slib mi, že se mi nebudeš smát!
L: Dobře, tak teda nebudu no.
… na to Radim vyjme ladným pohybem z boty takovou docela normální, ale přesto poměrně tvrdou, nepříliš ohebnou, ocelovou … no prostě NAZOUVACÍ LŽÍCI a Laďa se ve výbuchu smíchu láme v pase, stejně jako po opakované reprodukci i vzápětí dorazivší Piha. Akorát hlavní sokol, který se po nějakém čase vrací zjistit, co se stalo a proč se nepokračuje, to při pohledu na naše slzící obličeje zpočátku moc nechápe. Po objasnění příčiny našeho momentálního stavu pak jen stroze prohodí něco ve smyslu „No hezký, ale tak už jedem, než mi spadnou tepy!“. A tak se také děje. Za sebe však mohu říci, že od této chvíle se mi jelo tak nějak uvolněněji a vůbec celkově pocitově výrazně lépe.
A závěrem ještě obrazová příloha aneb ano přátelé, to je ona:
Ale na druhou stranu mohlo to být i horší, třeba v případě polévkové lžíce, případně vidličky, no ne?! 🙂
