Sudety Tour aneb jak je důležité pošetřit si síly na poslední kopec (MAR)

Poprvé absolvuji závod na svém novém DURATEC Cult CR3, takže samozřejmě ráno hned po snídani začíná lehce pršet, ale naštěstí po chvíli zase přestává. Jak pravil Míňa, prý nic neobvyklého, když jsem u toho já. Děláme ještě společné foto pro DURATEC (sešli jsme se tu celkem čtyři majitelé této značky v jednom týmu: ještě Mišák, Míňa a Michal) a odjíždíme z Bišíku na start. Sice už neprší, ale silnice je nechutně mokrá, a tak ranní sjezd do Teplic nic moc, ale aspoň to vypadá, že silnice snad bude mít tendenci osychat. Jo a Přemek ráno nenastoupil, prý se po ránu necítil dobře, takže nám bude jen nám fandit a v cíli snad i fotit, tak děkujeme.

Do startovního pole se řadíme společně s Martinem, Michalem a Míňou, Mišák s kolegou Jakubem z Brna jsou asi o pět řad před námi. Po startu se jede docela klidně, pouliční lampy na okraji pěší zóny tentokrát nezvoní a ani lešení u jednoho z blízkých domů nezaznamenává snad žádný zářez. Ještě na kostkách se držíme víceméně pohromadě, pak jde dopředu Michal s Martinem, naopak Míňa zůstává trochu zpět. Někde za Bohdašínem dojíždím Mišáka, ale protože silnice dál pokračuje po rovině nebo spíše z kopce, Mišák mi to po chvilce vrací a obratnými manévry se prodírá rychle dopředu za kluky a postupně mi všichni mizí ze zorného pole.

Jak přijíždíme do Meziměstí a posouváme se stále více do Broumovského výběžku, je pro mne překvapením, že jedeme stále mírně z kopce nebo po rovině a prostě tu není žádný kopec. Celé pole tak jede skoro celé pohromadě a já jsem rozhodně někde v jeho druhé části, což není moc taktické, protože při každé ostřejší zatáčce nebo jakémkoli byť i drobném zúžení (mostek, protijedoucí nebo spíš přesněji protistojící auta) se vzadu prudce brzdí, a pak se to natahuje a o to zběsileji následně dojíždí, takže zatímco čelo si jede určitě v poklidu konstantních zhruba 40 km/h, my vzadu lítáme od 25 do 55 km/h, což určitě není na začátek maratónu nic ideálního. Tímto se přimlouvám u pořadatelů, aby na příště zařadili na úvod nějaký aspoň střední kopec, který by pole trochu spravedlivě potrhal a vytvořil výkonnostně podobné skupinky. Bylo by to bezpečnější a z pohledu účastníků (aspoň jak jsem zaznamenal reakce v mém okolí) i vítanější.

Po odbočce na Martínkovice zahlédnu u krajnice močícího Zahradu, asi to nějak ráno přehnal se zavodněním. Na výjezdu z uvedené vesnice je první kratší stoupání, ale moc se to tahy nepotrhá, resp. potrhá, ale vzápětí se to zase sjede. Projíždíme Broumovem a pak slyším zezadu známý hlas „Levá, levá!“, to jak se Zahrada prokousává celým balíkem při levé krajnici zpět do čela. Radši se pakuji více ke středu a když se okolo přežene, ani se jej nepokouším následovat. Za Jetřichovem (projíždíme tudy dnes již podruhé) přichází na řadu první větší kopec – Honcký Špičák. Vezu se ve skupince poskládané okolo Hanky Doležalové, která má v kopci slušné tempo a vida, skoro hodinu jsem nikoho od nás neviděl a najednou z ničeho nic se při pravé krajnici rychle přibližuje Mišák! Zkouším ho trochu hecnout ve smyslu, že když jede jenom krátkou, ať se nebojí trochu víc kousnout, ale nějak na to nereaguje činy, nýbrž pouze slovy. A o kousek přede mnou už vidím další sokolský dres, podle stylu jízdy je to Michal, k tomu už trvá přiblížení trochu déle, ale po chvíli jsem také těsně za ním. Původně jsem myslel, že pojedeme chvíli společně, ale protože Hanka má pěkné tempo a vypadá to, že by se nahoře mohla zformovat docela dobrá skupinka, tak nakonec nechávám Michala svému osudu, resp. doufám, že se ve sjezdu dokáže ještě dotáhnout, leč nestalo se. Nahoře se opravdu formuje docela dobrá skupina, bohužel ve sjezdu ztrácíme muší váhu Hanku, ale zase se docela rychle přibližujeme k další skupině před námi, na jejímž konci už na dálku nelze přehlédnout vysokou postavu Martina. Kousek za Bukovicemi spojují obě skupiny síly, a když se přiblížím k Martinovi, houknu na něj zezadu: „Duratec zdraví RB!“, což mi pak Martin ještě několikrát během závodu, když někdy naopak dojede on mě, zase s gustem v opačném gardu vrátí.

S Martinem a ve velké asi třicetičlenné skupině společně absolvujeme prakticky kolo na kolo obávané stoupání po kostkách na Vysokou Srbskou (místy až 18%), kde je nahoře první dnešní občerstvovačka. Původně jsem chtěl i na chvilku zastavit a mohl jsem si to i dovolit, neboť větší část skupiny zůstala o něco zpět, ale sotva stačím na horizontu trochu vydechnout, někdo přiběhne a vrazí mi do ruky bidon s pitím, do kapsy u dresu mi narve banán a volá: „Jeď, jeď!“, takže nakonec pokračuji bez zastavení dále a naopak většina se musí hezky dotahovat za mnou. Při sjezdu do Hronova (projíždíme i těsně okolo domu Aloise Jiráska) se to zase formuje do větší skupiny, ve které projíždíme poklidnou pasáž údolí Metuje okořeněnou stoupáním do Bezděkova, kde si dění na čele skupiny kontroluji hezky z předních pozic a za mnou se jako můj stín drží i Martin. Při sjezdu přes Polici zpět k řece Metuji se zašíváme trochu víc dozadu, ale hned v dalším stoupání do Velkých Petrovic, kde je druhá občerstvovačka, už to zase hlídáme hezky ve dvou z čelní pozice. Zde si beru zase jeden bidon, ze kterého se snažím za jízdy vycucnout co nejvíc, načež jej u hospody odhazuji k nohám regulovčíka a vzápětí se musím trochu zmáčknout, abych v pokračujícím magnetu mezi poli dojel hlavní část skupiny, která se přitom mém občerstvování dostala přede mne. To je zároveň také místo, kde jsem naposledy viděl Martina. Škoda, nechybělo moc, zbýval už pouze jeden větší kopec a pak asi 30 km relativní pohody, tak jsme mohli jet spolu ještě o hodně déle.

Po křivolakém sjezdu a následném ostrém stoupání z Maršova nad Metují se formuje opravdu velká skupina asi 40 lidí, ze které se v Teplicích odpojuje zhruba polovina z kratší trasy do závěrečného stoupání a nás pokračuje stále luxusních dvacet dále na dlouhou (je tu dokonce i jedna žena – Pavla Nováková, v tuto chvíli si myslím, že je to vedoucí žena na dlouhé trase, ale až v cíli se ukazuje, že o něco před námi dojela ještě Lenka Sýkorová). Pokračujeme okolo Adršpašsko-teplických skal do Adršpachu, nad kterým je na horizontu další občerstvovací stanice. Ačkoli jsem si těsně před startem byl odskočit, tak už mě poslední asi dvě hodiny hodně sužují myšlenky na neodbytné vykonání malé potřeby, a tady si říkám, že když už máme za sebou více jak 100 km, tak by už tady někdo zastavit sakra měl (na předchozích dvou stanicích totiž nezastavoval prakticky nikdo). Vyjíždím si k levé krajnici a poskytuji si kýženou úlevu, leč zároveň s úlekem pozoruji, že nezastavil vůbec nikdo a všichni pokračují bez zastavení dále! Nasazuji tedy k sólo stíhací jízdě a zatímco skupina jede teď už z mírného kopce tak 40–45 km/h, já si dávám poctivých 50 55 km/h, nicméně skupina se pomalu, ale přece jen přibližuje. V jednom místě zaslechnu od chalupy dokonce i potlesk, což mne ještě trochu nakopne k vyššímu tempu. Za chvíli mám skupinu před sebou jako na dlani a i hlídkující motorkář jedoucí těsně za skupinou mi dává palec nahoru, tak to potěší. A protože silnice stále mírně klesá údolím potoka Dřevíč ještě dalších asi 15 km přes Jívku, Stárkov až do obce Velký Dřevíč, mám i poměrně dost času na regeneraci.

V Rokytníku se to začíná po delší době zase zvedat, dojíždíme tady skupinku asi pěti jezdců (dva jsou z COS Brno a jedním z nich je Tomáš Korbička jezdící podobně jako Jiří Ježek s nožní protézou) a já se snažím kontrolovat dění na čele skupiny zepředu, což se mi celkem daří. Na prvním horizontu jsem dokonce první, ale jak se vzápětí ukazuje (jelo se tudy už loni, ale trochu jsem na to pozapomněl), ty horizonty následují k úplnému vrcholu stoupání ještě další dva a tam už první rozhodně nejsem. A ani obecně nemohu říci, že bych v této fázi nějak udával tempo skupiny (jako tomu bylo loni), naopak jsem rád, že se držím tak, jak se držím, což by snad mohlo i znamenat, že jsem ve společnosti o něco lepších jezdců, než loni. Přejezd přes horizont z Červeného Kostelce do Rtyně v Podkrkonoší si celkem vytrpím, ale jsem stále tady.

A pak přichází obávaný Odolov. „Odolov, Odolov, ten já mám nejradši …“, pokouším se ještě dole o trochu humoru, ale nikdo se moc nesměje. Naštěstí se nejede nějaká úplná hrana, ale i tak se naše skupina dost trhá, ale naštěstí zůstávám spíše vpředu, i když už se nedá rozhodně říci, že na čele. Ale potěšil zcela nový asfaltový koberec, ten tu loni rozhodně nebyl. Nahoře je další stanice, už se ani nedivím, že téměř nikdo nezastavuje (ale pár lidí přece jen), beru si jen za jízdy bidon, piji, co mohu a na konci zóny jej odhazuji ke krajnici zpět k pořadatelům. Následuje sjezd a pak po prudkém odbočení doleva asi nejrozbitější úsek dnešní trasy přes Jívku II ke hlavní na Radvanice. Není to ale zase žádná tragédie, dírám se dá vyhnout a jedná asi o jen tříkilometrový úsek, takže ve srovnání s loňským Beskydem nebo letošním Mamutem to vlastně ani nestojí za řeč. Ale tento rozbitější úsek je tak trochu kontrast, protože Sudety se jinak vyznačují vesměs velmi pěknými silnicemi a patří v tomto směru mezi asi nejlepší maratón u nás, až si člověk říká, kde se tady v takovém v dobrém slova smyslu zapomenutém kraji ty pěkné silnice vlastně berou.

Někde u Radvanic nabíráme Edu Pinkavu, zajímavé je, že i loni jsme se potkali prakticky v úplně stejném místě. Pokračujeme přes takový menší horizont do Chvaleče a točíme do posledního většího kopce na Závory s krásnými serpentinami v lese. Cítím, že po Odolově, který se nejel úplně naplno, to tady asi vypukne naostro a že bych chtěl být u toho vepředu. Zároveň si ale říkám, ještě neblbni, ještě je brzo, až za přejezdem, až za přejezdem … ale to už je bohužel pozdě, protože asi pět jezdců (jedním z nic je Pavel Mencl, se kterým jsem si tenhle kopec odkroutil z větší části ve dvojici loni) za to bere dřív, za nimi se to trhá a já už pak jen dojíždím jednotlivce, dvojičky, ale první pětka už je moc daleko na to, abych ji dojel. I tak si dávám pěkně do těla, je to v rámci možností (jak jen to na nějakém zhruba 155. km jde) totální podlaha, ale na horizontu se dotahuji aspoň do druhé petičky a přivážím na zádech ještě další dva, kteří mi snad aspoň v myšlenkách poděkovali, protože původně už jeli sólo a myslím, že kdybych okolo nich v závěru stoupání neprojel a oni si mě nezachytili na optický kontakt, tak by to už asi nedali.

Ve sjezdu do Adršpachu se nejede žádná hrana, takže zezadu si nás pár jezdců (včetně Edy Pinkavy i Pavly Novákové) zase dojede a je nás hned docela početná (na závěr maratonu) 15-členná skupinka. Další zajímavý zážitek přichází za Adršpachem – když se blížíme k nechráněnému železničnímu přejezdu, ozve se nám za zády varovné zahoukání Regionovy jedoucí stejným směrem. Naštěstí vlak je o něco rychlejší, takže na přejezdu vítězí a my jej překonáváme odhadem tak asi 4s po něm. Ve stanici Teplice-Skály pak vlak zastavuje, takže se dostáváme na chvíli zase před něj, ale po chvíli nám už zase ukazuje záda a na přejezdu na začátku Teplic už je jeho vítězství přece jen poněkud přesvědčivější, než v předchozím případě.

No a je tu velké finále, alias poslední asi tříkilometrové cílové stoupání na Bischofstein, lidově zvaného Bišík. Začíná se poměrně zvolna, takže si ze zadních pozic najíždím společně s Edou více dopředu a když vidím, že ani v úvodní zatáčkovité pasáži nikdo tempo nestupňuje, naskakuje mi v hlavě plán k útoku. Propočty jsou jasné, je nás tu patnáct, když zkusím nástup, zbude nás možná polovina, a to se počítá. Možná za to zaplatím křečemi, ale protože dnes se mi tyto potíže dosud vyhýbaly a nohy ani náznakem žádné problémy tohoto typu nesignalizují, jdu do toho. Na metě 2 km do cíle shazuji o dva zuby na 39-19 a jedu. Okolo čela se proženu celkem bez problémů a ještě asi 200 m držím co nejvyšší tempo, ze shora akorát zrovna sjíždí Zahrada, tak na něj ještě stačím křiknout něco ve smyslu „Koukej – to je útok!“ a když se ohlédnu, je za mnou hezká asi 50 m díra a zjevně po mně ani nikdo nejde. Asi si řekli, že na mě kašlou a že ať se utavím sám, takže rázem 15 míst k dobru a teď už jen maličkost – udržet to. Snažím se jet tak, abych byl ještě schopen nějaké reakce, kdyby se za mnou někdo přece jen vydal, ale vypadá to dobře, skupina za mnou se pouze natahuje a trhá, ale nikdo se nijak výrazně nepřibližuje. V první lesní serpentině se mi zdá, že se náskok přece jen trochu snížil, tak zkouším ještě o něco zrychlit a vida, ve druhé serpentině už jsem zase na svých relativně bezpečných 50 až 70 m. Zbývá už jen poslední necelý kilometr bez zatáček a začínám věřit, že to dám, navíc cítím, že trochu sil na odražení případného útoku mi ještě zbývá. Ale není to už ani potřeba, jezdci na špici potrhané skupiny už mne nechávají být, před sebou už na dohled také nikoho nemám, takže okolo fotícího Přemka s Mišákem asi 100 m před cílem už mohu jet docela na jistotu a za pár okamžiku poté mi pípnutí čipu dává na vědomí, že to mám pro jednou zase úspěšně za sebou.

V cíli se stopky zastavují na čase 5:26:33h, což na 174 km dělá průměr téměř rovných 32,0 km/h. Oproti loňsku (5:25:59h) je to čas sice malinko horší, ale letos byla trať asi o 12 delší, na druhou stranu nastoupaných metrů bylo dnes hlavně kvůli úvodní hodně placaté hodině asi o něco méně. Na umístění (absolutně 115. z 222 -> 48%), v kategorii 59. ze 102 -> 42%) jsem však dopadl o něco hůře než loni (absolutně 92. ze 190 -> 49%, v kategorii 38. z 76 -> 50%), což svědčí o tom, že konkurence se neustále zvyšuje. Ale i tak musím vyzdvihnout, že Sudety jsou pro mě vůbec nejhezčím silničním maratónem. Kopce mi tu připomínají ty mé domácí v okolí Struhařova, krajina je tu malebná, silnice vesměs velmi pěkné, pořadatelské zajištění perfektní, divácká kulisa výborná a lidé na občerstvovačkách milí, pozorní a hlavně pekelně rychlí. Prostě příště se sem budu zase rád vracet! Na úplný závěr ještě rychlý přehled vítězů ve srovnání výkonů v našich sokolských barvách:

170 km trasa
1. Tomáš Vokrouhlík, BMC Savo Racing Team, 4:43:46h
2. Rostislav Krotký, AC Sparta Praha, 4:44:14h
3. Jiří Friedl, Rubena Birell Specialized, 4:45:21h
115. Radim Skála, Sokol Veltěž, 5:26:33h (59. DM30)
139. Martin Krajíček, Sokol Veltěž, 5:39:57h (34. DM19)
149. Michal Vlasák, Sokol Veltěž, 5:45:11h (38. DM19)
198. Pavel Miňovský, Sokol Veltěž, 6:30:17h (92. DM30)

A umístili jsme se i v soutěži týmů, a to na pěkném 13 místě (raději ale nebudu uvádět, z kolika).

95 km trasa:
1. Jakub Šilar, J S Sport – GIANT, 2:43:36h
2. Daniel Veselý, C K Kolokrám Svijany, 2:43:49h
3. Josef Kučera, S K Cyklo Chlubna, 2:45:26h
142. Pavel Mišoň, Sokol Veltěž, 3:20:56h (38. KM40)