Shrnutí aktivity za druhou polovinu sezóny aneb takový rozmanitý mix všeho možného – část 2

8.9.2018, VIPrahlé duše, MTBO, Autokemp Jinolice
… klasický scorelauf na limit 6 h, letos návrat do Českého Ráje, zázemí bylo v autokempu ATC Jinolice. Ve dvojici s Klárou většinou už spadáme do kategorie MD+ (součet věku ve dvojici do 80 let), ale tady byla trochu výjimka a kategorie MD+ byla až od součtu 90 let, takže jsme spadli ještě do mladší MD, ale překvapivě jsme na tom dost vydělali. Letošní zajímavostí bylo, že kontroly 10-19 byly za 10 bodů, kontroly 20-29 za 20 bodů, a dokonce byly k mání i čtyři kontroly 30-33 za 30 bodů, ale ty byly pro nás příliš daleko, a na ty jsme ani nejeli. Ze závodu už si toho s odstupem zase tolik nepamatuji, i když ale třeba kontrola na skoanském můstku nad Lomnicí nad Popelkou byla hodně dobrá:

VIPrahlé duše - kontrola na skokanském můstku

… musel bych si už trochu vymýšlet, ale jelo se nám tentokrát myslím docela dobře, Klára si pochvalovala nové brzdy SHIMANO DEORE, co ode mě dostala k svátku namísto už ne příliš funkčních a hlavně neustále škrtajících AVID BB1, navigačně celkem bez problémů, fyzicky jsme si vybrali také jeden z lepších dní, počasí solidní, takže ve výsledku jsme nasbírali 16 kontrol (ze 33, ale nejvíc někdo dokázal nasbírat 24), což činilo 220 bodů v čase 5:41:27 h (v limitu), a to, světě div se, znamenalo v kategorii MD třetí místo (z 11)! Škoda jen, že jsme to nevěděli, vyhlašování se celkem vleklo, my s sebou měli v autě ještě naši Lucku s babičkou, které šly spolu na výlet, zatímco my byli na trati, a už prostě pro nás nebylo únosné čekat, abychom se stihli vrátit nějak rozumně zpět do Prahy, takže o našem pódiovém umístění jsme se dozvěděli až zpětně z výsledků, a neužili si tak svou chvilku slávy na stupních vítězů. Objektivně je však nutno dodat, že jsme tohoto umístění dosáhli v podstatě jen administrativní změnou věkové kategorie, kdy jsme spadli do MD, ačkoli jindy jsme už v MD+, a tam bychom s našimi body skončili nejlépe 8. ze 13., jinými slovy, že mladší kategorie MD byla tentokrát zrovna výrazně slabší, než starší MD+.

15.9.2018, Struhařovská 30, MTB, 30km, Struhařov
… druhý ročník lokálního závodu pořádaného místními dobrovolnými hasiči u nás ve Struhařově, tedy v důvěrně známém okolí, přesto jsem jednu cestu (podél Jevanského potoka z druhé strany rybníků) doteď vůbec neznal. Odjel jsem to ještě na starém 26 biku, ačkoli jsem měl již k dispozici nový 29, ale nebyl jsem na něj ještě moc zvyklý a nechtěl riskovat, tak jsem to odjel jako rozlučku ještě na tom starém. Překvapilo mě, jak to bylo rychlé, na startu jsem se nechtěl nikam cpát, tak jsem si stoupl v klidu do druhé řady, že si to pak dojedu, ale ono se vypálilo tak rychle, že jsem měl teda co dělat a dojel jsem to asi až po 2 km na prvním checkpiontu. Bylo nás vpředu asi sedm, vydržel jsem v kontaktu až do údolí Zvánovického potoka, kde se jede po úzké lesní pěšině přes kořeny a kameny, sám tam jezdím málo, tak to tam tolik neznám (na druhé straně potoka vede fungl nová asfaltka, takže jezdívám po ní), jel jsem tedy na oči a na jistotu, čímž jsem na první asi čtyři něco ztratil. Postupně se to okolo mě (do Jevan) posjíždělo do takové čtyřčlenné skupinky, ve které jsem setrval v podstatě až do cíle, v asfaltových výjezdech jsem byl z té čtyřky jasně nejsilnější, tak jsem věřil, že se mi v závěru podaří někde odjet. Myslel jsem si, že jsou před námi aspoň tak čtyři lidi, a že tedy jedeme o nějaké páté místo, ale jeden vpředu měl defekt, jeden zabloudil, takže jsme, aniž jsme to pořádně věděli, jeli vlastně o třetí flek. V posledním delším asfaltovém výjezdu od lesního rybníčka ke Klokočné jsem za to zkusil vzít, a všem jsem celkem bez problémů odjel, ale náskok nebyl velký, tak 25 m, takže v lesním úseku v horní části osady Zaječí mně jeden dojel. Čekal jsem, že se najede na polní cestu pro auta, ale trasa pokračovala zadem stále po úzké pěšince přes les, ten za mnou se na mě docela tlačil a já udělal tu chybu, že jsem ho nechal v jedné zatáčce se nacpat před sebe, pak už jsem se mu díval na záda, ale stále jsem si věřil, že v asfaltovém dojezdu ho celkem hravě dám.


Struhařovská 30 - dojezd

Rozhodlo se u Hliněného rybníka, před startem jsem totiž studoval mapu, na které byla trasa vyznačena přes hráz (jedna strana trojúhelníka), tak jsem si přibrzdil, aby mohl na hráz bezpečně zatočit, ale v tom koukám, že ten přede mnou to valí dál rovně (jakoby po dvou stranách trojúhelníka), tak jsem se na chvíli zarazil, koukal kolem a skutečně, na sloupu byla šipka rovně, tedy jakoby okolo rybníka. Nechtěl jsem za této situace jet kratší trasou a nakonec jsem se tedy vydal za soupeřem naokolo, ale náskok už měl dostatečný, takže i když se jsem se dostal asi na 20m za něj, tak do cíle už jsem ho předjet nestihl. Kdybych jel po hrázi, tak bych byl před ním, ale zase šipka tam nevedla, i když před závodem to na mapě takto bylo. Když se pak v cíli dozvídám, že to nakonec byl souboj o třetí místo, a že jsem tedy trochu smolně čtvrtý, tak mě to trochu mrzí, protože vím, že fyzicky jsem na toho soupeře rozhodně měl, ale říkám si, že si snad spravím chuť za týden na Klokočenském klobouku. Dnes tedy čas 1:03:54 a čtvrté místo, zvítězil už asi nejlepší místní biker Jakub Kajuk (před třemi lety jsem ho ještě na Klokočné porazil, ale mezitím dospěl a zesílil, takže teď už je lepší) v čase 1:01:43 h.

16.9.2018, Podzimní vrchař, UAC, Hostivice
… pro změnu zase něco na silničce, formát závodu ala Král Šumavy – v podstatě vyjížďka s měřenými úseky. Pod první kopec ke Kellnerovi v Podkozí společně ve skupině, pak už spíš sám. Měřené úseky byly jen tři (Podkozí, Zdejcina z Berouna a Chyňava z Hýskova), mladší balík jel ještě jednou navíc Zdejcinu, klidně bych dal i víc, počasí bylo příjemné, ale jsem rád za každou podobnou akci. Kopce se mi pocitově nejely špatně, na Zdejcinu se nás v polovině kopce sjelo snad šest naráz (rychlejší a pomalejší kusy), tak to chvíli vypadalo skoro jak na hromaďáku, jinak první a poslední segment jsem jel spíš sólo. Výsledkově žádná sláva, ale pocitově to zase nebylo tak odlišný od vydařeného Krále Šumavy, holt jen těch zdatnějších soupeřů zde na UAC bylo více. V součtu časů jsem dosáhl na hodnotu 0:30:55 h, což v celkovém pořadí dalo 25. místo z 60, což vypadá moc pěkně, ale je to dáno hlavně tím, že kategorie AB jela o jeden kopec víc, ale v absolutním pořadí to nebylo rozlišeno a pořadí bylo stanoveno na základě prostého součtu časů, což je samozřejmě vůči mladšímu balíku nekorektní, ale jiné oficiální pořadí neexistuje. No vzhledem k tomu, že body do AB a do CDEJŽ se přidělují zvlášť, tak je to jedno, v kategorii C jsem skončil 16. z 18, tak tam už je to mnohem víc vypovídající, holt ti horší prostě zase nepřijeli. Po závodě jsem ještě přejížděl za Klárou a dětmi na chatu do Vraného, nakonec to za den dalo pěkných 114 km, což byla poslední silniční stovečka v sezóně. Ve starším (mém) balíku dominoval oddíl AC Sparta Praha cycling akademie, který obsadil komplet stupně vítězů – zvítězil Michal Koš v čase 0:23:31 h před Janem Bryxi a Josefem Vejvodou.

20.9.2018, MTBO liga, Klánovice
… po čase jsem zavítal opět na MTBO ligu, hlavně tedy proto, že to bylo v podstatě za barákem a jela tam i Klára s Vojtou, tak jsem se tam cestou z práce také zastavil. Když jsem tam dorazil, tak Klára s Vojtou už byli někde na trati, tak jsem se rychle zaregistroval a také vyrazil. O detailech se radši moc zmiňovat nebudu, hned K1 jsem hledal někde úplně jinde, takže na úvod asi deset minut zásek, pak to šlo jak kdy, chvilku dobře, ale občas nějaký větší zásek (zejména na K5 a K10) ještě přišel, no zkrátka nebyl to úplně povedený mapařský výkon, to si nebudeme namlouvat, zvlášť když jsem to v tom lese docela znal. Ale oceňuji, že i tak jsem se podíval na místa, kde jsem nikdy předtím nebyl. Byl to první trochu ostřejší test mého nového 29 bika v terénu, naštěstí bylo úplně sucho, takže žádné zabahnění se nekonalo. V lese se mi na tom jelo celkem dobře, na sílu to moc nebylo, Klánovák je v podstatě na rovině, a navíc člověk stejně pořád kouká do mapy, ale průchodnost terénem byla lepší než u 26, zvláště na větších hupech, akorát jsem se teda jednou šprajcnul řidítkama o větev u cesty, kam bych se jinak s užšíma řidítkama u své staré 26 asi vešel. Zpětně vzato asi nejlepší projetí na tomto kole za celou dobu – les,  potřeba nevelké rychlosti a lepší zvládání větších nerovností, tam je tenhle bike celkem doma. Celkový výsledek odpovídá předvedeným chybám – 54. z 65, Klára byla o jedno místo (53. a 12. ze 17 mezi ženami) a 6 minut přede mnou, a to ještě koučovala asi dvakrát po telefonu Vojtu, když se někde ztratil, resp. když ztratil razící kartičku, tak co má dělat (překvapivě vrátit se a najít ji, což se mu nakonec i podařilo), Vojta pak skončil kousek za mnou na 61. místě. Už bylo znát, že se dříve stmívá, na žádné velké posezení v cíli už čas nebyl a museli jsme rychle mazat domů, abychom to stihli ještě za světla.

22.9.2018, Klokočenský klobouk, MTB, Klokočná
… lokální závod na horských kolech, dá se říci už kultovní lokální akce na Klokočné z dílny Pavla Vitouše spočívající v pěkné zvlněné cca 45 km trase v Posázaví, která mi celkem sedí, se sbíráním razítek do kartičky po hospodách. V Minulosti jsem zde třikrát zvítězil, jednou byl druhý, ale konkurence se přiostřuje i tady, letos už byli dva jednoznačně lepší, začal jsem na pátém místě, ale postupně se dostal až na třetí, v Jevanském údolí si vybudoval relativně bezpečný náskok na čtvrtého a do Louňovic (předposlední vesnice na trase a místo poslední kontroly) jsem přijížděl s vidinou druhé letošní bedny, kterou jsem si tentokrát hodlal užít i při vyhlášení (na rozdíl od MTBO VIPrahlé duše, kdy jsme jednak potřebovali odjet a jednak jsme ani nevěděli, že jsme třetí). Zastavit mě mohl už jen buď defekt, pád nebo smůla. A stalo se. V Louňovicích jsem vždy razil kartičku v Hospůdce Za Hřištěm, tak to bylo označeno i na kartičce samotné, ale když jsem tam letos dorazil, tak obsluha pravila, že o ničem neví, razítko nemá, a ať to zkusím na opačné straně hřiště, že tam probíhá nějaká akce. Tak jsem tam jel, ale byl to nějaký běžecký orienťák a razítko také neměli. Ztráta z toho byla několik minut a v cíli jsem zjistil, že ten původně čtvrtý orazil kartičku hned v Hotelu U Huberta, kde teda také měli otevřeno, a dostal se tak přede mně, v cíli byl asi o 40s přede mnou, tak to docela naštve, zvlášť když výkonově jsem na to dnes rozhodně měl. Místo spravení chutí po předchozí Struhařovské 30 tedy opět rozladění v podobě smolné brambory. Tak ale stanou se horší věci. Večer na vyhlášení mě to ještě trochu mrzelo, ale na následném společenské zábavě s hudbou, kam jsme poprvé vzal i Kláru, už to bylo celkem jedno, a v dobré náladě jsme se protancovali až kamsi do nedělní noci, což bylo sice fajn, ale mělo to neblahý dopad na následující původně plánovanou akci (viz dále). Zvítězil a loňské vítězství obhájil Jakub Kajuk ze Struhařova, byť tentokrát velmi těsně, ale přece.

23.9.2018, Klikovy vrchy, UAC, 72 km, Bratronice
… Klikáče jsem měl v plánu, je to můj oblíbený závod, ale poprvé jsem na Klokočenském klobouku zůstal na následné zábavě (moderně by se dalo říci after party) až do nočních hodin, pilo se a tancovalo, takže ráno v neděli jsem sice budík slyšel zvonit, ale byl jsem v takovém stavu, že jsem jej dokázal jen zamáčknout, ale nic víc … vzbudil jsem se pak až někdy okolo 11h, což už bylo na Klikáče samozřejmě pozdě. Tak třeba za rok.

Místo reportáže ze závodu tak uvádím aspoň odkaz na celkové konečné pořadí poháru a osobní tabulku s umístěním v seriálu UAC a počtem odjetých závodů.

28.9.2018, Časovka Na Truba, silnice, 2,5 km, Truba

… na Svatého Václava je už tak nějak tradicí vyrazit na Časovku Na Truba, krásný kopec v lese z údolí Šembery mezi Kostelcem nad Černými lesy a Českým Brodem. Taková skoro tečka (nebo aspoň v mém případě) za závodní sezónou. Počasí na konci září bylo příjemné, slunečné, dorazil jsem po ose z Horních Počernic, po závodě následovala vyjížďka s Klárou po okolí (Český Brod, Kšely, Krupá, Svatbín) a dojezd do Struhařova, ve výsledku příjemných 82 km (ve zbytku sezóny už jsem pak na silnici víc ani nejel). Kopec je to pěkný, rytmický, v podstatě se od startu …

Časovka na Truba - Radim po startu

… do cíle …

Časovka Na Truba - Radim v cíli

… se dá objet na konstatntní převod, záleží jen na každém závodníkovi, jaký si zvolí, ale základ k úspěchu je zde velká pila vpředu a vzadu kdo co snese, což v mém případě bylo 53 17. Tentokrát jsem to (na rozdíl od loňska) vydržel celý kopec a nikde už to neměnil, jelo to celkem pěkně a výsledný čas byl sice jen o 4 s lepší, i když pocitově to bylo stále na mém dvojce kole (jednice už byla po opravě, ale zjistil jsem, že se mi na dvojce jezdí vlastně minimálně stejně dobře a věřil jsem jí, tak jsem ji vzal i sem) lepší o víc. Nakonec jsem to tedy dal za 0:06:55 h, což stačilo na 18. místo z 92 (loni 0:06:59 h, 17. z 82) a 6. místo ze 14 v kategorii 40-50 let. Zvítězil Vojtěch Jonáš (Lawi Stars Giant) v novém traťovém rekordu 0:05:12 h o 30 s před Honzou Herdou (Bony a klid) a o 31 s před obhájcem loňského prvenství Janem Dubcem (Vinohradské šlapky). Ten traťový rekord je úctyhodný, až do této doby jsem si myslel, že rekord někdy z počátku 90. let je při současném dosti rozbitém stavu vozovky nepřekonatelný, ale ukázalo se, že ani to není nemožné. Každopádně moc hezká akce a pěkná časovka do kopce.

29.9.-30.9.2018, Bike Adventure, MTBO, Zbraslavice

… Bike Adventure je po roční přestávce zpět, ještě předloni se ho zúčastnilo na 1000 dvojic, plný kemp lidí, loni byla pauza a letos v novém podzimním termínu ve Zbraslavicích to byl co do počtu účastníků spíš už takový pouťáček se sotva třetinovou účastí z dřívějších dob, např. v naší kategorii MD+ startovalo pouze 13 dvojic (předloni 42), čili vlastně stejně, jako třeba na letošních VIPrahlých duších. Zase to ale nebyl žádný natřískaný kemp a atmosféra byla, řekl bych, taková rodinnější. Počasí vyšlo nádherně, nezapršelo a po většinu obou dní modrá obloha a sluníčko (víc tedy v neděli), bahno prakticky žádné, takže v cíli čistá kola, to se mi líbí. Protože Zbraslavice leží kousek od Kutné Hory a nejsou tedy zase tak daleko, jeli jsme na sobotní start přímo z Prahy, a po sobotní etapě jsme nespali v kempu (hned za polním letištěm), ale jeli (autem) přespat do Struhařova, a ráno zase zpátky na nedělní etapu. Poprvé jsem vzal na soutěžní podnik svého nového 29 bika Author Sector, hlavně tedy na ozkoušení, protože jsem měl jisté podezření, že to s jeho rychlostními parametry není úplně tak, jak bych si představoval. Nový stroj mi zkrátka pocitově nějak nesedl, tady jsem na něm ještě dost ladil posed i v průběhu závodu, ale pořád to nebylo ono, i když lehké zlepšení pozorovat šlo, ale přesto jsem byl tak nějak míň tažnej, než jindy, jak po absolvování několika delších přejezdů do kopce na laně lakonicky poznamenala Klára. Taky jsem měl ten pocit, ty špunty na pneumatikách Vittoria Barzo se zapřaženým druhým kolem a jezdcem při záběru se doslova vpíjely do asfaltu, navíc při silnějších záběrech jsem měl pocit, jakože šlapu částečně do prázdna, ale tady na závodě dvojic, kde Klára jako žena byla tím fyzicky slabším článkem (jinak mentálně a mapařsky byla samozřejmě v naší dvojici článkem silnějším, to prostě ani nemohu napsat jinak), se to ještě tolik neprojevilo, nicméně pochybnosti nad schopnostmi nového kola vyvráceny nebyly (ostrý test a výsledný soud jsem si nechával až na říjnový Author Cup, který mám najetý už skoro poslepu, a kde jsem schopen rozdíly lépe posoudit). Bike Adventure nám ale jinak celkem vyšel, nějak zásadně jsme nebloudili, ani se nepohádali, cesty jsme vybírali (až na jednu moji výjimku podél říčky Vrchlice) celkem optimální, takže bodíky po oba dny utěšeně naskakovaly a včasné dojezdy do cíle jsme si také pohlídali. Kontroly byl bodově ohodnoceny od 10 do 80 bodů (osmdesátky byly po oba dny tři), my  v sobotu dali jednu osmdesátku a dvě padesátky, v neděli dokonce dvě osmdesátky a jednu čtyřicítku, takže se dá říci, že neděle se nám povedla o něco lépe, získali jsme v ní jen o 50 bodů méně, přitom v o dvě hodiny kratším časovém limitu:

sobota, limit 6 h: 410 bodů, čas 5:49:13 h
neděle, limit 4 h, 360 bodů, čas 3:56:43 h

Celkem za oba dny jsme tak sebrali 770 bodů, což stačilo na 9. místo ze 13, ale za námi už byl velký odstup, kdežto před námi v malém rozestupu 30 bodů celkem 5 dvojic, takže jsme z té naší 9. příčky měli rozhodně blíž ke 4. místu, než třeba k 11. S výkonem jsme byli celkem spokojeni, atmosféra pěkná, počasí perfektní, v sobotu akorát byla v několika místech kolize s nějakým pěším pochodem, ale v pohodě. Jinak ani v sobotu, ani v neděli neměl nikdo úplně stejný postup mezi kontrolami jako my, a v tom je právě kouzlo celého MTBO, to se mi na tom líbí.

13.10.2018, ČT Author Cup, 72 km, Bedřichov
… Author Cup v mém podání sedmnáctý, to už je něco let (souvisle od roku 2001 s jedinou vynechávkou v roce 2004), letos jako loni start a cíl nahoře v Bedřichově, pro mě docela škoda, neboť úvodní kopec po silnici z dřívějšího výchozího bodu v Josefáči mi vyhovoval, tam jsem předjel vždycky tak 100 lidí, teď jsem si ho dal aspoň na rozjetí cestou na start do Bedřichova, který je o nějakých 150 výškových metrů výše. Letos jsem tento závod pojal jako hlavní rozhodovací element o novém 29 biku, trasa byla totiž na chlup stejná jako loni a počasí dokonce ještě výrazně lepší – v půlce října v Jizerkách sluníčko a teplo, ráno jsem sice vyjížděl s návlekama …

Author Cup - Radim před startem

… ale na závod jsem je pak sundal a objel to v krátký-krátký plus vestička, tak to už se hodně let takto nezadařilo. Cítil jsem se také dobře, tak jsem si stanovil, že pokud zajedu čas stejný nebo lepší, než loni, tak je důkaz toho, že nový kolo je v cajku, pokud zajedu horší čas do odstupu 5 minut, tak to připíši na vrub vlastní formě, příp. hrubým plášťům Vittoria Barzo, které po asfaltu hučej a pocitově moc nejedou, ale pokud to bude více jak 5 minut ztráty na loňský čas, tak že to už je zkrátka moc a donutí mně to uvažovat o prodeji. Na startu bylo už hezky teplo a sluníčko, tak sundávám a rvu do kapes návleky, ale celkem se to vešlo. Stojím ve své první vlně o něco dále, než loni, ale stále v její první části. Po startu mám pocit, že se to přese mě valí o něco víc, než jindy, a já sice taky předjíždím, ale přijde mi to málo dravé, ty hrubé pláště tomu rozhodně nepřispívají. Pak okolo Vládní cesty se zapracuju do nějaké skupinky a celkem to jde, ale na šotolinových běžeckých okruzích zaznamenávám celkem problémy s adhezí – pláště jsem samozřejmě nafoukl, co to šlo (někam ke 3,5 atm), když závod vede z 95 %, no teď bez dojezdu do Josefáče možná už z 99 % po zpevněných površích, a o to méně měly ty výstupky na bocích pláště tendenci držet stopu a v zatáčkách nepodjíždět, celkem jsem s tím počítal, ale stejně mě překvapilo, jak to nedrželo. V takové táhlé levé zatáčce ve sjezdíku pod Prezidentskou chatou, kde jsem nikdy dřív neměl žádný problém, takže mě ani nenapadlo tady brzdit, jen jsem pro jistotu přestal na chvíli šlapat, tak mi to podstřelilo takovým způsobem, že jsem to sice při pravé krajnici nakonec nějak srovnal a na cestě se udržel, ale musel jsem skoro zastavit a nebyl jsem si ani úplně jistý, jestli z toho leknutí nezůstalo něco i v kraťasech! Pak už jsem teda na šotolinových úsecích byl výrazně opatrnější, ale jak říkám, naštěstí jich zase tolik nebylo. Při výjezdu od přehrady přes Kristiánov na Rozmezí jsem obecně zvyklý spíše předjíždět, ale nyní jsem spíš horkotěžko držel pozici (sem tam jsem teda někoho i předjel, ale mě někdo také). Zkrátka bylo cítit, že to v tom maximálním tempu není ono, což nechtěně potvrdil i kamarád David Marek, který mě dojel v zhruba v polovině stoupání a zrovna na mé oblíbené takové krátké skoro rovince, kde jsem zvyklý na rozdíl od ostatních chodit ze sedla a trochu to potáhnout. Dnes jsem to automaticky udělal také tak, ale namísto očekávaných skalpů hned několika soupeřů mně tady dojel David, kterému v kopcích normálně spíš odjíždím:

D: Koukám, že už trochu tuhneš co?
R: Jel bych, ale prostě to nějak nejde!
D: Tak zdar!

A hned mi poodjíždí. Pak v další fázi stoupání se sice zase dostávám před něj, ale varování to bylo poměrně jasné. Asi mi to prostě moc nejede, i když fyzicky se cítím dobře, jenže ta síla prostě jakoby se při přenosu někde ztrácela a i pocitově cítím, že to prostě nějak není úplně ono. Na Čihadlech se zapracovávám do takové menší skupinky, která se sice ještě různě trhá a doplňuje, ale v zásadě už jsem v ní spokojenej. Dokonce před bufetem na Kasárenské na šotolině, kde jindy mívám problémy udržet tempo, tak nyní celkem v pohodě, ale možná to bylo tím, že jsem prostě o nějaké ty dvě tři skupinky dále, než jindy. Při sjezdu ze Ždárku si přede mnou do zatáčky někdo trochu více přibrzdí, udělá se tam mezírka, a ačkoli hned za zatáčkou vyrážím na zteč s cílem si to dojet, tak prostě jako ne a odjíždí mi to. Zůstávám tedy s tou druhou částí, ale jede se i tak docela slušně, tak mi to moc nevadí, a pak se to později myslím stejně a bez mého přispění zase sjelo, tak dobrý. Okolo Bedřichovské přehrady už se to začíná trhat, každý už jede za své, spolupráce se začíná pomalu ukončovat a když někdo může nastoupit, tak to také udělá. Ten závěr jsem ale zvládl relativně se ctí, spíš jsem něco získával, než ztrácel, se závěrečnou smyčkou okolo stadionu po běžkařském kopcovitém okruhu jsem už počítal, závěrečnou zatáčku do cíle si pohlídal a v minispurtu tří lidí bral první flek, takže s tím celkem spokojenost, ale jinak … jak to říci, ačkoli jsem do toho dal vše a pocitově jsem rozhodně nepodal o nic horší výkon, než loni, tak dosažený čas 2:35:27 h (loni 2:28:19 h) mne rozhodně nijak neuspokojil, ztráta na vítěze byla 0:36:57 h (loni 0:28:19 h), umístění v absolutním pořadí 315. z 3159 (loni 224. z 3045) a v kategorii MB 126. (loni 90.). Tak tomu říkám celkem jednoznačně nastavené zrcadlo, zjevně novější nemusí nutně znamenat lepší a už vůbec ne rychlejší. Přitom fyzicky jsem na tom rozhodně nebyl hůře, cítil jsem se dobře a třeba na silničních akcích (Truba, KPO TT časovky) jsem v té samé době jezdil časy srovnatelné jako loni. Pro zajímavost uvádím přehled ze všech svých účastí na tomto závodě.

Potvrdilo se, že nejen pocitově, ale i měřitelně (na totožné trase, přitom za lepších podmínek – větší teplo a ani náznak bláta, loni trochu bylo) to nové kolo prostě jede hůř, to už prostě není náhoda. Dobře, část z toho času rozhodně dělají ty pláště, tam se to dá vylepšit, ale celých 7 minut to neudělá. A bohužel ani pocitově se mi na tom kole nejede dobře, stále jako bych šlapal trochu někam do prázdna, i když teoreticky je posed nastavený dobře. Zkrátka důvěra v nový stroj, již dříve lehce narušená, byla tímto za pomoci ukazatele těch více než 7 minut rozdílu ještě prohloubena, ještě jsem to pak nějakou dobu zkoušel ladit, ale někdy v průběhu listopadu při pravidelných cestách do práce, kdy pocity nekomfortu při jízdě stále převládaly, jsem se s určitou bolestí v srdci rozhodl, že nový stroj prodám. Asi není jiné cesty, na všech ostatních svých kolech a třeba i kolech Kláry prostě sednu, maximálně pár minut si zvykám (když přesedlávám třeba ze silničky na bika nebo teda spíš na Kláry 27,5), ale pak už si jen šlapu a nic neřeším, kdežto jak sednu na tuhle 29, tak mi hned po pár šlápnutích přicházejí z různých stran signály, že je něco špatně a hlava začíná řešit proč, a to se pak nejede a ani nemůže jet dobře. Tož asi tak. V cíli jsem pak ještě zkoušel letmo testoval novou 29 (vel. M) kamaráda Radim Macha, a seděla mi, řekl bych, mnohem lépe, a to už ani nemluvím o krosce Michala Stránského, na které jsem se tam v cíli také lehce projel a asi ji chci (pokud tedy bude na prodej). Závěr z Bedřichova tedy je, že moje nová 29 asi rychle pryč ode mě a naopak Michalova CX rychle ke mně. No uvidíme, jak to půjde.

Jinak závod vyhrál Martin Štosek z týmu Symbio+ CE.Energy (aspoň pro mě celkem neznámé jméno, ročník 1994, ale loni byl koukám třetí, tak asi něco umět bude) v čase 1:58:30 h (loňský vítěz Lukáš Kobes na stejné trati 1:59:46 h – i tady je vidět, že trať byla rychlejší letos), druhý byl s minimálním odstupem Jan Škarnitzl (Mitas Trek) a třetí těsně za ním Jiří Šorm (Areotec Sport Team). Z našeho oddílu jsem se v cíli potkal ještě s Tomášem Holkupem, dojel s odstupem nějaké půlminutky a deseti míst za mnou, ale na trati jsme se nikde neviděli a ani vidět nemohli, protože startoval až z páté vlny a pohyboval se tak v reálném čase v průměru někde 20 až 25 min za mnou. Musel tak předjíždět velkou spoustu lidí a stejně zajel téměř shodný čas jako já, který jsem se v první vlně s nikým rozhodně přetlačovat moc nemusel.

Do cíle se za mnou přijela podívat i Klára, tak jsme si pak ještě společně vyjeli na rozhlednu Slovanka …

Rozhledna Slovanka  - Radim a Klára

… a sjeli do Josefáče na ubytko, nakonec se denní nájezd překulil těsně přes 100 km, což bylo na biku nejvíc v sezóně. Za zmínku stojí ještě jedna humorná příhoda: Když jsme stoupali přes Malý Semerink do kopce, tak se Klára chytila za popruh mého batůžku, abych jí jako do té nejprudší části stoupání trochu pomohl (děláme to tak celkem běžně a máme to už docela dobře naučené a zautomatizované), já měl ještě na kole startovní číslo 170 ze závodu, Klára nikoli, protože závod nejela, a proti nám šla zrovna maminka s asi tak pětiletým klukem, který prokázal zajímavou dedukci, protože když jsme je míjeli, tak jsem akorát zaslechl, jak říká: „Koukni mami, pán jel závod, je unavenej, a paní ho teď tlačí!!!. V duchu jsem si pomyslel něco jako „Dítě jedno pitomý, ale zpětně musím uznat, že to pro tu chvíli byla myšlenka poměrně pokroková, byť tedy nepravdivá, protože „Já ji přece táhnu, a ne že mě tlačí, víš chlapečku?. Tak tohle jsem ti chtěl tenkrát říct, ale pro vlastní funění z toho nebylo víc, než zakoulení očima a lehký úšklebek, zatímco Klára ve vleku za mnou vyprskla smíchy!

3.11.2018, Maudi Cup, MTBO, Kostelec nad Černými lesy
… tak tady to bude rychlé. V plánu bylo, že pojedeme celá rodina i s kolama (Klára s Vojtou se přihlásili do Příchozích, já do Mužů, Lucka na dětskou trasu), jenže večer jsem byl líný namontovat nosiče na střechu auta, no popravdě na to ani nebyl moc čas, a protože čtyři lidi a čtyři kola do auta nenarveme, tak jsem navrhl myšlenku, že naložíme jen tři lidi a tři kola (to už se horko těžko vejde), Klára to odřídí, naopak já se „obětuju, do toho Kostelce (necelých 30 km) dojedu obdobně jako nedávno na časovku na Truba na kole a aspoň budu na start hezky rozjetej. Jenže v sobotu ráno pak bylo pěkně hnusně, mlha a mrholilo, a já nějak otálel s odjezdem tak dlouho, až jsem nakonec do Kostelce dorazil až okolo 11 h, navíc prezentace byla v pivovaru, ale start byl až u Kozojed (zhruba 5 km přejezd), takže jsem sice stihl namontovat u auta mapník, ale na start jsem namísto v čas mého startu v 11:20 dorazil až v 11:30, sice jsem ještě mohl odstartovat s poslední vlnou a se ztrátou 10 min, ale viděl jsem, jak na úvod všichni míří na takovou ukrutně rozblácenou cestu přes pole, bláto jim stříkalo až do uší, do toho mlha všude kolem, tak jsem si nějak vyhodnotil, že to toho asi nejdu, abych se někde dvě hodiny bahnil, a jel místo toho radši dohlédnout na Lucku, která jela dětský závod na druhé straně Kostelce v městském parku. Pak už jsem jen přejel do Struhařova, takže sice přes 60 km na biku, ale nakonec bez MTBO, které bylo původně v plánu jako hlavní bod. No vzhledem k tomu počasí mi to ani nijak zvlášť nevadilo.

KPO TT, individuální časovky
Nevynechal jsem ani pár individuálních časovek z dílny KPO, v přehledu uvádím vždy konkrétní trať, typ, dosažený čas, průměrnou rychlost, pořadí z kolika můj tehdejší aktuální komentář k etapě:

6. etapa, Vrané-Zbraslav, kopec, 10:58,0 min, 19,7 km/h, 32. z 55:

Moje letošní premiéra v TT, dva dny po Objezdu Prahy to nebylo optimální, ale déle čekat nešlo, jinak by mi oblíbený kopec utekl. Hlava chtěla nohy, už tolik ne, vítr také nebyl optimální a výkon samotný už vůbec ne – čas jen těsně pod 11min jsem tady skutečně neočekával (PR 9:19min), ale holt asi ten vítr a pokračující věk, no budu si nejspíš muset zvykat.

12. etapa, Velká Chuchle-Slivence, kopec, 08:17,0 min, 21,7 km/h, 17. z 60:

Ale jo, tuhle trať rozhodně můžu, dokonce mám chuť tam zajet ještě někdy znovu, tak to je u mě co říct! Na to, že je to prakticky ve městě, tak je to opravdu pěknej kopec. Jen škoda, že zrovna dneska byly zavřený tunely, a tak byl na trati dost hustej provoz, což jsem tedy částečně eliminoval tím, že jsem dole počkal, až spadnou závory, a vyrazil až pak, abych měl aspoň trochu krytý záda. No vydrželo to někam do půlky kopce, pak už se přese mě valilo jedno auto za druhým. Nahoře jsem ještě téměř dojel Karla Šejnu, kterej to tedy zjevně zrovna nejel na čas, a posloužil mi v závěru jako docela slušnej magnet, i když teda úplně předjet se nenechal a před finálníma cedulema ještě potvora pěkně zrychlil, když mě ucítil za sebou. Ale i tak, pokud v této etapě náhodou dosáhnu na lepší vzájemný čas, tak si za to můžeš sám, Karle! 🙂

13. etapa, Řevnice-horizont Mníšek, kopec, 16:40,0 min, 19,8 km/h, 14. z 51:

A vida – Řevničák, to tu dlouho nebylo! Tenhle kopec si zaslouží trochu toho dřiny a potu – toho jsem si dopřál vrchovatě, ale ačkoli jsem si to prásknul celkem pěkně, tak výsledný čas je abnormálně bídný, můj vůbec nejhorší na tomto kopci, pokud jsem si pustil stopky. Nahoře jsem si pak všiml, že mi lehce škrtala přední brzda, tak jestli to nebude tím … no já myslím, že určitě! Tak jako tak aspoň je důvod jet tam ještě jednou a pokusit se o reparát!


Druhý pokus dva dny po prvním. Kolo stejný (jednice), počasí lepší, pocity lepší, dá se říci, že mi to mnohem více chutnalo … a čas o 7s horší, tak to potom čert aby se v tom vyznal!

Třetí pokus (neděle) na dvojce kole jako ověření, zda na lehkých kolech nebude rychlejší než jednice. Možná by i byla, ale po sobotním MTBO na šest hodin v Českém ráji byly nohy trochu unavené, tepy šly o něco níž, takže i když pocitově to bylo nejlepší ze všech tří pokusů (skoro celé na 39-17, místy na mírnějších sklonech a v závěru 39-15), tak čas pomalejší ještě o 2 s, než při druhém a o 9 s, než při prvním pokusu. Zase ale je pěkné, jak jsem ty tři pokusy vyskládal do tak krátkého časového intervalu, jen je škoda, že to nebylo celé posazené aspoň tak o minutu níž. V každém případě jsem ale rád, že mě KPO TT dokopaly podívat se zase po delší době na tenhle kultovní kopec, a to dokonce hned třikrát! Škoda toho všeobecně hustšího provozu, nejlepší to bylo v neděli, to byly jen motorky a ne náklaďáky jako ve všední den, holt okolo Prahy už se moc vybrat nedá, ale tenhle kopec si občas zmáčknutí stopek prostě zaslouží, no ne?

14. etapa, Lipence-Zbraslav Baně, kopec, 07:36,0 min, 19,7 km/h, 14. ze 42:

Kopec pěknej, čas špatnej, ale foukalo dost proti, tak se to dalo čekat. Aspoň že nahoře se člověk pořád může podívat na moc pěkný a docela velký kozy (v té ohradě)! 🙂

15. etapa, lom Radotín-horizont Řeporyje, kopec, 10:51,0 min, 23,8 km/h, 20. ze 44:

Tak v tom včerejším severáku to opravdu o moc lépe nešlo, sice nohy řekl bych celkem dobrý, v té spodní a prostřední části ještě jakžtakž, ale pak nahoře na té pláni mě ten vítr už brzdil hodně, to už fakt nešlo, šéfe … jako jediný volný den za celý víkend, a zrovna ten vítr takhle blbě zesílí a otočí se, ale aby to takhle ostře od severu fouklo třeba při Lipencích nebo při Řevničáku, to ne, zato na Kopanině zcela neomylně, bohužel už asi nebudu mít čas na opravu. No nějak se mi s větrem letos v TT nedařilo, snad jen na Slivenci jakžtakž, jinak spíš bída a tohle byl takový pověstný hřebíček do rakve. Tak uvidíme, co příští rok!

A na závěr ještě trochu toho přehledu.

A to je z uplynulé sezóny asi vše, tak na viděnou v té příští, někdy někde!

Radim