Praha – Doksy aneb jak je důležité mít rád železnici (CKKV)

Letošní legendární CKKV Praha-Doksy jsou již minulostí, a co že bylo ve 29. ročníku zajímavého k vidění? No rozhodně toho nebylo málo.

Tradičně v 15:20 start a hned to začalo. Takovou kaši od začátku jsem ještě nezažil, vpředu se asi rozhodli, že nás odpářou co nejdřív a podle toho do toho také šli, prostě kdo nebyl vpředu, tak ho to bolelo opravdu hodně. Zpočátku jsem si myslel, že to byl jen takový nejapný žert na úvod, jenže ono Hovorčovice, Měšice, Mratín a tempo po rovinách stále okolo 50 km/h! Držel jsem se na chvostu hlavního balíku, jak to šlo, za mnou už to houfně odpadalo, ale pořád jsem tam byl, když na výjezdu z Mratína za ostrou levou koukám – prázdné zadní kolo! Zvedám tedy ruku a vyjíždím si z balíku k levé krajnici, kde zastavuji. Mezitím okolo v krátké době projedou všichni mí soupeři, stačím ještě zamávat klukům z oddílu, kteří jeli ve skupince hezky pospolu, a během chvilky jsem tak jasně poslední. No nic naplat, opravím to, říkám si a třeba se ještě svezu s druhým „dědkovským“ balíkem. Bohužel mám s sebou jenom karbonovou mini (spíš mikro) pumpu, která sice krásně vypadá, ale moc nepumpuje, resp. pumpuje, ale hóóóódně malým objemem. Po přesně 242 zdvizích (schválně jsem si to počítal) jsem už úplně grogy a v kole stěží 4 atmosféry, nicméně 10 minut pomalu uplynulo, takže rychle balím nádobíčko a jsem odhodlaný to i na takto podhuštěném plášti s druhým balíkem zkusit. Když už se téměř chystám nastoupit, jede okolo Piha v doprovodném autě, s úsměvem si mě fotí a ptá se, jestli náhodou něco nepotřebuju. „Pumpu, velkou pumpu!“, odpovídám hned a po krátkém zašátrání za zadní sedačkou Piha pronáší pro mne spásnou větu: „Něco by tady bylo!“. Během chvilky mám v plášti správných 8 atm, a to právě včas, neboť druhý balík se od zatáčky za Mratínem právě blíží.

Sedám tedy na kolo a zvolna se rozjíždím, abych mě skupina nedojela nepřipraveného. Ještě před doprovodným autem s Jarmilou Zárybnickou za volantem mne předjíždí jezdec se startovním číslem 165, což mi přijde divné, že se někdo pohybuje ještě před autem. Přejezd v Kostelci absolvuji ještě samostatně a vzápětí už jsou tu první lehce odskočení jezdci z druhého balíku (Igor Kubín s ještě jedním). Jaké je moje překvapení, když hned v další lehce poodjeté pětičce jezdců na mne z první pozice někdo volá: „Pojeď vole, jsem v úniku, koukej!!!“, a v tom okolo prohučí Mišák v našem dresu! Hákuji tedy tu jejich skupinku, ale ještě v Kostelci jsme dojeti a u mostu přes Labe dojíždíme i číslo 165 a Kubína a spol., takže čelo balíku je zase kompletní. Oproti nám se tady na čele jede mnohem klidnější tempo, sice solidní, tak okolo 45 km/h, ale dá se to vydržet. Chvíli se zaobírám myšlenkou, že zase není tak marné, až člověku bude 40, že se zase hezky povozím, protože s těmi galejemi v mojí mladší skupině se tohle přece jen nedá srovnat, ale v tom se blížíme k dalšímu přejezdu před Všetaty, je tu nějaká nezvykle dlouhá kolona aut a zastavujeme asi 50m před první návěstní deskou „Závory 240m“, tedy asi 300m od přejezdu. Kolona se vůbec nehýbe, hodně aut se otáčí a vrací zpět, takže je jasné, že se děje něco víc, než jen že se čeká, až projede vlak. Stojíme tu už hezkou chvíli, kecá se, občerstvuje se a mne po chvíli napadne se zeptat, jestli někde o kus dál vpředu (až k závorám není vidět, stojíme mírně v zatáčce a jsou tu stromy) nestojí i lidé z mého balíku. A prý že ano, že tam hned za závorami stojí celý balík, tak se ještě dovoluji pořadatelů, jestli mohu přejet bez hrozby diskvalifikace za předjetí doprovodného vozidla a za chvíli jsem zpět mezi svými. Jo tomu říkám umění docvaknout si po defektu sám balík! :-)))

Sotva dojedu, dává se celá skupina do pohybu. Odvážný policista si stoupl do kolejiště, ostřížím sobě vlastním zrakem pozoruje trať, neblíží-li se odněkud lokomotiva a upažením dává znamení, že můžeme jet. Vida, jinde nám PČR (Praha-západ) ruší jeden závod za druhým, ale mělnická složka jde evidentně nad rámec svých povinností a snaží se vyjít maximálně vstříc, tak děkujeme moc! Za závorami se jede zase totální podlaha, blíží se první rozřazovací kopec v Čečelicích a každý chce být co nejvíc vpředu. V daném tempu se nejsem schopen propracovat někam více dopředu, takže už v zatáčce na začátku kopce je mi jasné, že budu odpojen. Moc mi to ale nevadí, takové bláznivé tempo (teprve v cíli jsem se dozvěděl, že tam byl Jan Hruška a další bývalí nebo možná i současní profíci) bych stejně nevydržel, takže teď jde jen o to zachytit se v nějaké rozumné skupině. To se mi naštěstí daří, protože na státní u benzinky se dotahuji do grupy, kde je mj. Kubajz, Myšák a Gejza z Vinohradských šlapek a další, tempo už se jede na mě rozumné, takže se mohu směle zapojit i do střídání a začíná mě to tak nějak víc bavit. Kokořínským údolím jedeme celkem svižně, stále okolo 40 km/h, což je asi můj dosavadní nejrychlejší průlet. Taky ještě pod Romanovem ukazuje průměrná rychlost téměř 40 km/h! Je nás tu asi tak 12 až 15 a cestou ještě nabíráme pár dalších odpadlíků, mezi nimi Cafourka od SOSáků, ale ten nám zase na Romanově s dalšími třemi jezdci odjíždí. Já zůstávám za první čtveřičkou o kus zpět, ale kousek za mnou je pár dalších jezdců, na Mšenem za kostkami se formujeme do nové pětičky (zbytek skupiny na Romanově zaostal) a říkám si, že není nereálné sjet ty před námi. Bohužel ale se nejede nějaké tempo, spíš mi přijde, že se tak trochu nesmyslně závodí do cíle už od Mšena a zkouší se, co kdo v místních brdcích vydrží. Takže se rakvíme do kopce a parkujeme po rovině, z kopce většinou nechce jet už vůbec nikdo a je to prostě takové neurovnané. 

Ve sjezdu pod Nosálovem na neskutečně rozmlácené silnici dojíždíme Radka Procházku (CK Královice), Milana Brandejse (VARTA, Sokol KD) a ještě jednoho, a pomalu, ale jistě, se zase přece jen začínáme přibližovat k jezdcům před námi, kteří se dost potrhali a v podobě jednotlivců nebo dvojiček skýtají relativně dosažitelný cíl pro dojetí. Tempo naší skupiny je ale rozkolísané čím dál více, místo konstantního tempa opět ten styl „jedu co to dá a třeba někoho orvu“, už mě to nebaví, navíc nám ještě trochu poodjel Radek. Proto se jako loni v posledním horizontu rozhoduji pro krátký nástup a najednou jsme jen tři (M. Knytl, Polarshop a J. Hula, Vinohradské šlapky). Poslední rozbitý sjezd v lese jedu bez brzd, ostatní mí spolubojovníci zjevně ne, takže na výjezdu z lesa mám tak 50 m náskok na ně a asi 100 m ztrátu na Radka a nejbližší segmenty z Cafourkovy skupiny. Je to dilema, ale cítím, že sám na dojetí nemám, tak trochu čekám, ale dojíždí mne už pouze jeden z té dvojičky (Knytl), zkoušíme to tedy ve dvou ještě trochu roztočit a přiblížíme se na takových 20 m, ale v posledním horizontu nějak ztrácím sílu, takže kolega aspoň jednoho jezdce ze skupiny před námi (I. Petržílek, SOS) ještě dává a já už nikoli. Ale i tak to byl dnes celkem dobrý výkon, čas 2:10:36h je myslím můj nejlepší (průměr přes 36 km/h) a pár mých obvyklých soupeřů jsem dnes nechal za zády (pár samozřejmě dojelo i přede mnou, ale tak už to bývá). Na závěr ještě stručná rekapitulace závodu a zejména výkonů jezdců v našich dresech:

 1. Jan Hruška (93), CykloPORG, 1:55:58
(myslím, že to je rekordní čas závodu)

2. Martin Krupička (28), Pinarello Sportful, 1:57:04

3. Petr Zahrádka (52), Altraining Lawi team, 1:57:04

17. Přemysl Kuchař (42), Sokol Veltěž, 2:04:58

39. Radim Skála (50), Sokol Veltěž, 2:10:36:20

84. Pavel Miňovský (48), Sokol Veltěž, 2:38:31

86. Zbyněk Dus (51), Sokol Veltěž, 2:40:32

87. Ivo Hlaváček (41), Sokol Veltěž, 2:40:32

Ve druhém balíku jel i náš Mišák, který si určitě přivezl spoustu zážitků, účast v úniku, tři defekty a hlavně poslední kilometr pěšky na boso, ale o tom už více, aspoň doufám, promluví minimálně jeho komentář.