Okolo Šeberova (Pražská MTBO liga) aneb dostaňte mě někdo z toho lesa!

Toho okamžiku, kdy na startu dostanu do ruky orienťáckou speciál mapu, se popravdě vždy docela bojím. Většinou do toho koukám hodnou chvíli jako husa do flašky a vůbec nejsem schopen se zorientovat, kde v mapě vlastně jsem. Naštěstí mi Klára poradila, že na startu bývá takový trojúhelníček v trojúhelníku, ten jsem sice po kratším hledání našel, ale stále jsem si připadal, že stojím v reálu někde úplně jinde, než vidím na mapě. No nic, celkem je tam dnes 16 kontrol, Klára startovala minutu přede mnou, tak si říkám, že ji třeba někde dojedu, a pak si můžeme (tedy spíš ona mě) trochu pomoci. Začínám se tedy motat směrem ke K1, jede se okolo rybníčka a pak po louce, když v tom uvidím Kláru, jak právě vyjíždí z takového shluku stromů a keřů, tak tam tak nějak automaticky také zajíždím, abych asi po dvou minutách marného hledání seznal, že tady žádná kontrola ještě není a že to i podle mapy musí být ještě o kus dál. Ale to mi napoví až jezdec, který startoval za mnou a projel okolo. Vydal jsem se za ním, a pak už K1 nebyl takový problém objevit. K2 jsem našel dokonce sám, K3 jsem měl s nápovědou (někdo mě za K2 předjel a ukázal mi cestu), zato K4 byla v mém podání docela komická – myslel jsem si, že jsem na mapě kousek vedle na jiné cestě, v tom někdo vyjíždí zleva z takové jámy, v první chvíli nechápu, co se děje (já si naplánoval, že bude odbočka dál a po pravé ruce), ale ono je tam mlíko a světe div se je to K4, tak to jsem opravdu nečekal. K5 (ta byla na zajímavém místě na náspu u dálnice) jsem dal opět s nápovědou, ale pak  jsem zůstal na chvíli sám, čímž došlo k tomu, že K6 na kraji Milíčovského lesa jsem totálně zmastil a hledal ji snad pět minut, možná i dýl. Co Vám mám povídat, jezdil jsem tam zoufale tam a zpátky jako hovado a když už jsem to chtěl pomalu vzdát a vrátit se potupně s pláčem do cíle, tak v tom jsem ji našel! K7 nebyla taky žádná sláva, nejprve jsem ji přejel, ale když jsem se otočil, tak k ní akorát taky někdo dojížděl, jinak bych ji na té hromadě hlíny sloužící jako nájezd na místní mini pump-track hledal asi ještě hodně dlouho. K8 byla opět s nápovědou – někdo akorát naštěstí zrovna vyjížděl z odbočky k ní. V lese už se mezitím docela sešeřilo (startoval jsem v 17:48), což ve spojení se slunečními brýlemi u mě vyvolávalo celkově pochmurnou atmosféru. Cestou ke K9 jsem tak postupně propadl panice, protože jsem si říkal, že v té změti cestiček se nemám šanci vyznat a že už na ně navíc ani pořádně nevidím. Po chvíli mohu už jen odhadovat, na které cestičce můžu tak asi zrovna být, v jednom místě musím dokonce zastavit, ale stejně tady nic nevydumám. Lesem se tak rozlehne můj vyděšený výkřik: Pomóóóóóóóóóóóc! A pro sebe si ještě tiše dodám: „Sakra, dostaňte mě někdo odsud!“. Ale odpovědí mi bylo jen mlčení lesa, akorát veverky jakoby se mi ve větvích škodolibě a tiše chichotaly. Sice jsem žádný neviděl, ale jako bych je slyšel, svině! Nakonec pokrčím rameny a v totální dezorientaci pokračuji směrem, o kterém se domnívám, že by tam mohl být aspoň okraj lesa. A v tom najednou co to? Přímo přede mnou mlíko od K9! To teda byla náhoda jako kráva, že jsem po sérii několika náhodných odbočení, zcela ztracen na mapě, přesto nakonec nějakým zázrakem dojel přímo k tomu stromu s kontrolou. To mi dodalo trochu optimismu a na K10 jsem se dostal sice asi ne úplně nejrychlejší cestou, ale přece jen celkem na jistotu, pak dlouhý přejezd na K11 (opět na náspu na dálnicí) a odtud po náspu až téměř ke K5 (kus před ní jsem to ale pustil sešupem přímo z náspu dolů, bylo to docela drsný, ale hubu jsem si přitom naštěstí nenabil) a tunýlkem zase zpátky na šeberovskou stranu. K12 jsem našel sám, K13 opět s dopomocí nějakého ostříleného orienťáka, který mi dost pomohl, protože jinak bych se v těch křovíčkách asi ztratil úplně. Pak jsem ho ale v uličkách Šeberova naneštěstí ztratil z dohledu a minul odbočku na K14, tedy ne že bych ji neviděl, ale přišlo mi, že na cestu se závorou (v nadsázce slovy klasika s trojí výstrahou a ostnatým drátem) bych asi jet neměl, tak jsem dojel pomalu až ke Kunratické spojce a vidouc, že tato na mapě už ani není, jsem se zase pokorně vrátil kus zpátky, podlezl závoru a skutečně K14 tam potom kousek byla. Ke K15 poměrně nechutná drncačka po poli, přes úzkou lávku přítoku rybníka jsem si přejet netroufl, takže to bylo trochu s během a přenášením. Pak poslední ulička a už v dálce vidím i cíl, ale ještě tu někde má být poslední K16, jenže kde sakra je? Stojím, koukám, nic nevidím, popojedu kus tam, kus zpátky, a stále nic. Ztratím tady minimálně další dvě minuty a nakonec zjistím, že je na plotě asi tak 5 metrů od místa, kde jsem stál úplně původně. No nic, to už je skutečně jen taková třešnička na mém orienťáckém dortu, razím kleštičkami poslední kontrolku a jedu už docela volně směrem k cíli, neb i mě je jasné, že tohle žádný velký zápis do MTBO historie nebude. Prostě dětem nepatří do ruky zápalky, mně MTBO mapa! 🙂

A taky že ne – čas 0:58:15h a v celkovém pořadí dělené 61. místo z celkem 73 plus jeden DNF, to asi není kdoviečo, jak by řekli bratja Slováci. Ale aspoň jsem udělal radost Kláře, že mě na nějakém závodě na kole porazila (58., 0:54:14 h). Vítěz to dal za 0:29:58 h, takže propozice měly v podstatě pravdu, když říkaly, že vítězný čas se předpokládá mezi 30 až 35 minutami. No a já aspoň vím, že pro sebe si tenhle údaj nesmím příště zapomenout vynásobit dvěma a uzpůsobit tomu čas startu, ať zase nedojíždím za šera. Kamarád Aleš, co mě sem vytáhl, skončil 33. v čase 0:42:38 h, takže ten v tom na rozdíl ode mě zjevně umí chodit. No nic, uvažoval jsem původně ještě o účasti dalšího ligového závodu 8.10. u Depa Hostivař, ale ten les mi připadá dost nebezpečný i normálně (bývalo tam vždy dost bezdomovců ve všelijakých příbytcích a nejsem si jistý, jestli se to už zlepšilo), tak nevím, zda mám riskovat se tam mezi nimi jet ztratit i s mapou, to už není taková sranda jako s veverkami, přátelé! 🙂