Ohlédnutí za (nejen) triatlonovou sezonou 2014 – Díl pátý: MTB, aneb kde končí asfalt, nekončí svět

V momentálním kobercovém náletu retrospektivních reportáží se konečně dostane na vysvetlění, proč jsem jej nazval „Ohlédnutí za (nejen) triatlonovou sezonou…“, hlavně tedy proč je tam to slůvko „nejen“. Aby se neřeklo že triatlonisti neumí jezdit na kole (že Přemku), nechtěl jsem celou sezonu jen hoblovat hladký asfalt, ale zkusit i něco ze světa rovných řidítek, odpružených byciklů, tlustých odrápených pneumatik, lesů, luk, bláta, kořenů, kamení a tak:o)


Hned z kraje sezony jsem si vystřihnul můj oblíbený MTB maraton v Ratibořicích, který si ale už zpravodajsky vzal do parády Radim, viz zde:

http://sokolveltez.cz/index.php?section=cyklistika&page=aktuality&id=689


Abych si splnil občanskou povinnost ze závodů v terénu i já, můžu se podělit o pár zážitků z mé premiérové účasti na podniku seriálu Kolo pro Život, konkrétně Manitou Železné hory 2014, který se v okolí města Chrudimi konal 23.8.2014.

 


Start za ideálního cyklistického počasí přímo v historickém centru města Chrudimi

Ještě než začnu, musím říct že o závodech kola pro život jsem nikdy neztratil dobrého slova a byly pro mě vždy synonymem pro masovku, na víceméně ne-technických tratích a za neadekvátní startovné. Navíc závody provázely nejen letos pověsti o poměrně těžkých zraněních daný ani ne tak velkou obtížností tratí, ale jednoduchou kombinací průměrných technických nároků s vysokým počtem lidí na trati, často ne adekváně technicky zdatných. O to pozitivnější dojmy jsem si odvezl právě z Železných hor. Pro úplnost doplním, že jsem startoval nikoli čistě za sokol, ale za tým jednoho z partnerů sokola, firmy Ricardo.


Ambice jsem neměl v podstatě žádné, mimo zvědavostí a chutě se hezky projet. Ambicím nepomohlo ani řazení na startovním koridoru. On kdo nemá vyjeté žádné bodíky v seriálu KPŽ, jde automaticky do poslední vlny. Zde to znamená, že budu startovat v podstatě jako poslední, za mnou už je seřazených jen pár jedinců, často paní na trekingových kolech. Startuju tak někde kolem 550 – 600 místa. Hned na první kilometru ještě v centru města čekají na závodníky dvoje schodiště jedno mírné krátké a široké, druhé prudší delší a užší, ale stále jetelné. K ničemu je ale pokus jet si schodiště “najet” ještě před startem, protože jakmile je odstartováno, chumel lidí se nestihne dostatečně roztáhnout a už u prvních schodů (a že jsou opravdu snadné) se stojí, čeká a poté nese dolů. Jak to tak vypadá, bez zdržení dneska projela možná první stovka a než se housenka protlačí i přes druhé schodiště, mám pocit, že na čelo mám už teď sekeru 10 minut… na prvním kilometru.


Trať pak pokračuje ještě několik kilometrů po asfaltu mírně nahoru, což dává dobrou příležitost k posunu vpřed, čehož se snažím využívat. Po nějaké té vložce po louce je ještě kousek asfalt, než se definitivně na nějakém 7km vjede do terénu a na nějaké velké předjíždění můžu zapomenout.



Někde kolem první třetiny závodu na jednom z četných singltreků

Odteď je ale závod o to zábavnější. Šotolinové cesty jsou každou chvíli střídané pěšinkami v lese, úseky přes louky, klikatými singltreky, lesními cestami i necestami. První polovina trati povětšinou stoupá až k nejvyššímu bodu na kopci Spálava (663m.n.m.), pak je to taková spíš houpačka, načež posledních 10 km je zas povětšinou z kopce. Právě na Spálava je dost zajímavý bod. Pokud budete mít cestu určitě si nenechte ujít sjezd do údolí po zelené turistické. Byl to jeden z asi dvou opravdu technicky náročných sjezdů. Na první jsem morál neměl a rovnou to snesl, tohle jsem zkusil, načež jsem nekompromisně zahučel do rokle přes řidítka. Blátivá cesta traverzovala pravé úbočí lesní rokle a v místě kde se (stále mluvíme o poměrně prudkém sjezdu) obmotávala kolem stromu bylo potřeba jet hodně shora, aby se vaše pneumatiky vyhnuly mokrým kořenům, které rostly samozřejmě po spádnici a nemilosrdně mě poslaly doleva do rokle. Zastavil jsem se o trouchnivý kmen, chvíli balancoval na předním kole jak klaun na jednokolce, načež jsem samozřejmě pokračoval v pohybu vpřed nechávaje kolo někde nahoře za sebou… Naštěstí tam bylo jen listí a měkká lesní hlína. Vyhrabal jsem se a pokračoval.   


 


Trochu špinavější Ondra na výjezdu jednoho z brodů někde kolem 45.km

Pád jsem měl ještě jeden, nicméně i tak jsem se pomalu furt posouval místo po místu vpřed, a tak to vlastně bylo až do konce. Na posledních 2 km, kde byl ještě jeden nebo dva brdky, jsem ještě dojel pár lidí, někoho setřásl, a tak ani nebylo s kým spurtovat. Do cíle 67km trasy jsem dojel v čase 3:32:40. Na startu bylo hodně lidí z nejužší české špičky a vítězem se stal matouš Ulman v pro mě dost těžko pochopitelném čase 2:25:35. Jak už jsem předeslal, na to jaké jméno u mě měly podniky kola pro život doteď jsem si tenhle konkrétní závod užil náramně. Železné hory u nás nemají co se týče terénní cyklistiky takové jméno, jako třeba jizerky, ale to neznamená že by se tam nenašly krásné, rozmanité a koneckonců i slušně náročné tratě. Můžu jen dpoporučit:o) A příští sezonu na MTB samozřejmě taky nezanevřu:o)

Jinak jedno malé PSko: Nikdy jsem nevěřil že prsní bradavky odřené od dresu jsou skutečný problém, ne jen nějaká výmluva pro simulanty. Jsou, příště už si je možná přelepím:o)))

Ještě pro inspiraci přikládám mapu trati, opravdu stojí za projetí i mimo závod:o)) V lepším rozlišení ji najdete na webu KPŽ:o)

Ondra