O klokočenský klobouk (MTB) aneb konečně závod, kde se mi daří

Letošní roční ovládlo velmi pěkné a příjemné babí léto, účast byla také nejvyšší ze všech dosavadních ročníků (80 lidí) a dokonce jsem se na startu setkal s kolegy ze Struhařova Jindrou a Radkem, se kterými jezdíváme v létě na Zlaté návrší a zpět, a o kterých je známo, že dokáží jet pěkně rychle, když chtějí.  Neměl bych tedy předem nic jisté, ale naštěstí říkali, že se jim moc nechce do terénu, takže budou mezi stanovišti přejíždět po výhradně po silnicích a do terénu pojedou jedině v místech, kde není žádná jiná asfaltová varianta. To dávalo předpoklad, že jejich trasa bude o něco delší a tedy i pomalejší a že tedy z jejich strany by přímé ohrožení nastat nemělo. Většinu ostatních jsem neznal, takže jsem po startu jako vyrazil, ale jen tak decentně, a spíš se koukal, co bude. Vpředu se usadil Radek, za mnou Jindra a pak ještě jeden mladý kluk, který prý je také ze Struhařova a jmenuje se Jakub Kajuk. K prvnímu kontrolnímu stanovišti právě v domácím Struhařově jsme dojeli společně, ale Jindra s Radkem se následně odpojili, že jedou dál po silnici, kdežto my s Kubou jsme hupli do terénu, no do terénu, přesněji na normální širokou polňačku přes Myšlínský vrch. Tady jsem si mladého poprvé vyzkoušel, ale držel se bez problémů. Pak jsme pokračovali přes Myšlínský dvůr a ohradou s ovcemi (oficiální cesta vede opravdu skrz výběh pro ovce, akorát je třeba na obou koncích pečlivě zavřít bránu), přes Vlčí halíř až ke druhé kontrole v Hrusicích. Čekal jsem venku a hlídal kola, zatímco Kuba šel s oběma kartičkami dovnitř pro razítko, a když vyšel, tak se akorát přiřítili Radek s Jindrou, tzn. cca minutka náskoku, což jsem čekal, že přímější, i když horší cestou, si vytvoříme větší náskok. K další kontrole na Hlásce na soutoku Sázavy a Mnichovky vede nejkratší cesta jen jedna, tou jsme asi jeli víceméně všichni stejně, i když dá se jet po obou stranách Mnichovky anebo strany dokonce střídat, čímž se ale pak člověk nevyhne brodům. Já se držel stále stejného břehu po sice horší, ale o něco kratší cestě a na dvou místech, kde bylo potok třeba přejet, jsem použil lávku. Kuba to jel stejně, akorát místo lávky to vzal jednou přes brod, čímž mi trochu na chvilku poodskočil, ale na Hlásku jsme přesto dojeli stejně. Jindra s Radkem dorazili stále tak tu minutku za námi (taky prý jeli jedním brodem). Následoval dlouhý úsek proti proudu řeky přes Chocerady až na Marjánku, kde jsme stále ve dvojici na Jindru s Radkem něco najeli, protože při odjezdu už jsme je nepotkali. Přišlo mi ale, že Kuba začíná trochu vadnout, což se potvrdilo v dalším mém testu ve Stříbrné Skalici, kde jsem spíš jen tak podržel tempo ve stoupání na náměstí a Kuba se dlouho držel, ale pak v poslední fázi najednou nabral najednou 10 až 15 m ztrátu, což mě potěšilo, ale čekal jsem na něj, neb stoupání údolím po asfaltu je určitě lepší jet ve dvou. Nepotěšil mě naopak stav povrchu vozovky v obci, který má po nějakých výkopech do ideálu hodně daleko. Na biku to nevadilo, ale když jsem si vzpomněl, že se tudy za týden budeme vracet z Českého Šternberku do Úval na silničkách, tak mě polil docela studený pot. No chci to vidět, bez míče!

Při lehkém stoupání údolím jsem si všiml, že Kuba už spíš jen tak visí za mým zadním kolem a pobídky k vystřídání už akceptuje spíš jen z povinnosti a dost při nich zpomaluje, tak jsem si vlezl na špic a dotáhl to až na další kontrolu na Propast (Jindra s Radkem už nikde v dohledu), ale plán byl jasný – v následujícím nejdelším stoupání dne do Černých Voděrad se pokusit definitivně rozhodnout. Hned v úvodní pasáži si vybuduji asi 30 s náskok, který pak v pokračování, které je ještě o dost delší a prudší, navyšuji až tak, že nahoře už Kubu za sebou ani nevidím. Zbývá tedy už jen přejet po šotolině Voděradskými bučinami pro poslední razítko do Louňovic a pak hurá přes Svojetice do cíle. Hlavně někde nedefektit! Ve Svojeticích ještě vzniká poměrně nepřehledná situace, něco tu kopou i v bočních ulicích, do toho přede mnou hovnocuc alias fekální přívěs s traktorem, před ním nějakej nakladač či co, objíždím to, jak se dá a jednou mám i docela co dělat, abych neskončil v tom výkopu, ale nakonec je i tato poslední překážka překonána a nic už nebrání poměrně poklidnému dojetí do cíle na Klokočné. V cíli oproti předchozím ročníkům jedna změna, nestačí jen projet přes pásku, musí se ještě zaběhnout s kartičkou do sálu a teprve tam je definitivně cíl. Zvládám to v čase 1h43min (sekundy prý neměří, to už je prý moc jemný časový údaj), což dělá průměr něco přes 26 km/h. Prohodím pár slov s pořadateli, a když se otočím a chci jít ven, tak se do lokálu vřítí ne Kuba, ale Jindra a chvilku po něm i Radek (oba cca 2 min za mnou) a Kuba až asi minutku po nich. To bych nečekal, že se mezi nás dokáží ještě takto vklínit, když na Propasti jsme je za sebou už neviděli ani při odjezdu z kontroly, ale ukázalo se, že cesta dál po asfaltu údolím přes Jevany není rozhodně o moc delší a hlavně je zjevně i rychlejší (přistoupává to zde pomalu, ale stále a nikde se neklesá, kdežto přes Voděrady to je nejprve hodně do kopce a pak se to houpe, takže výškových metrů je tam ve výsledku možná i o 100 víc, což na čase něco udělá). Příště by tedy nebylo špatné zkusit vytvořit nějakou skupinku a zkusit to vzít právě tudy, když je to evidentně rychlejší. No abych to zkrátil – krásnou cenu z keramiky a dokonce i medaili mi dali, a toho si vážím, protože to se mi opravdu nestává každý den:

Večer pak ve velkém sále následovalo vyhlášení vítězů, promítání videa z minulého ročníku a večerní tancovačka s živou kapelou (jinak dominaci jezdců ze Struhařova podtrhl pátým místem další Struhařovák a výborný kytarista Petr Netušil, který právě dělá kapelníka ve  skupině Strouhanka, která zde hrála). Je to prostě závod, který po projetí cílem zdaleka nekončí a kde se účastníci baví kolikrát ještě dlouho do noci. Já se ovšem zdržel decentně jen asi do 20h (vyhlášení začínalo v 18h), protože mě druhý den čekal silniční UAC Klikovy vrchy, ale to už je zase úplně jiná reportáž…