O Klokočenský klobouk aneb vydařená obhajoba

Jedno známé přísloví praví, že není tak těžké zvítězit (viz. loňský report), jako vítězství následně obhájit. A to jsem si právě vyzkoušel v sobotu na v pořadí čtvrtém ročníku lokálního MTB závodu O Klokočenský klobouk. A jelikož se tato akce konala hned vedle ve vsi, bylo na tom sympatické i to, že se tam dalo dojet krásně na kole a odpadly tak náklady za dopravu. Závod samotný spočívá v objetí pěkné něco přes 45 km dlouhého okruhu v Posázaví po trase Klokočná, Struhařov, Myšlínský dvůr, Vlčí halíř, Hrusice, Hrušov, Hláska, Chocerady, Marjána, Stříbrná Skalice, Hradec/Propast, Černé Voděrady, Louňovice, Svojetice, Klokočná. Jako kontrola dodržení trasy bylo cestou vypsáno několik (celkem šest) kontrolních stanovišť alias hospod, kde bylo potřeba otisknout razítko do kartičky a kdo chtěl, mohl si klidně dát i jedno od cesty nebo třeba i oběd.

Na startu se sešla podobná konkurence jako loni vylepšená o čistokrevného bikera Honzu z Jizerek na 29“ hardtailu ORBEA s SRAM 2×10. Průběh závodu byl tak podobný jako loni s tím rozdílem, že jsme vpředu nejeli ve dvou (s vítězem prvních dvou ročníků Markem Pávkem), ale ve třech (a zpočátku tam byl s námi ještě čtvrtý do mariáše Tomáš Indra). Pod Hrušovem při jízdě okolo potoka Mnichovka jsem trochu zaváhal, protože se mi moc nechtělo brodem, který byl loni docela hluboký, a tak jsem to vzal raději po druhém břehu o něco delší, za to o dost horší cestou. Výsledkem byl asi minutový zásek a to až tak, že jsem vedoucí dvojici ani na delších rovinkách před sebou vůbec neviděl a byl jsem proto moc rád, když na dalším checkpointu v restauraci Na Marjánce jsem se k nim díky rychlému odbavení zase připojil. Na Propasti jsme sice žádné razítko nedostali, protože nový majitel o ničem nevěděl, ale v cíli nám to naštěstí tolerovali. V nejdelším stoupání na Černé Voděrady tak jako loni zůstal o něco pozadu Marek a bučinami po vrstevnicové cestě jsme pak pokračovali ve svižném tempu už jen ve dvou s Honzou, přičemž na čele jsem jel větší část já. Honza naopak vypadal silně v kopcích, v tom zmiňovaném největším jsem se musel docela kousnout, v těch dalších jsem naopak krátkými nástupy zkoušel se utrhnout, ale nerozhodlo se nic. Rozuzlení tak přinesl až samotný závěr, ve kterém mi přece jen pomohly zkušenosti ze silnice. Nechal jsem kolegu asi 1 km před cílem potáhnout delší špici, při které stále zrychloval, no a když pak asi 400 m před cílem lehce povolil, tak nebyl moc problém z háku nastoupit a vybudovat si dostatečný náskok, který jsem si dovezl až do cíle. A bylo to docela dobře, protože závěrečnou cílovou zatáčkou o 270° do následujícího protikopce bych kolo na kolo o první místo jet nechtěl, to bychom tam nejspíš lehli oba. No prostě to dopadlo a obhajoba se vydařila, nicméně úplně zadarmo to taky nebylo (čas rychlostní průměr přes  26 km/h na biku).

KLK - Radim s medailí

Vyhlášení proběhlo až večer v plné sokolovně a jméno Sokola Veltěž tak vstoupilo do povědomí mnoha dalších lidí. A k tomu hezká medaile a tak jako loni i dárkové balení tří lahví vína jako bonus. Z tohoto pohledu tedy rozhodně vydařená akce a velké díky pořadatelům za to, co pro nás cyklisty dělají!