Mamut Tour silnice (maraton)

Tak jsme také jednou vyrazili na toho „Chlupatého slona“, aneb Mamut Tour v Přerově, konkrétně na dlouhou trasu (210 km, 3300 m převýšení) jsme byli přihlášení Přemek, Michal a já, pro střední trasu (120 km, 1850 m převýšení) se rozhodli Martin a také Robert Míl z KPO, se kterým jsem absolvoval cestu autem i nocleh v penzionu na pokoji. Nechci tady psát nic vysloveně sáhodlouhého, takže jen pár postřehů jako odkaz dalším generacím.

Ráno bylo docela teplo, takže jsme startovali většinou krátký-krátký plus někdo (i já) maximálně návleky na ruce. Start samotný byl o 15 minut posunut na 8:45, čehož jsem ještě využil k odskočení si na malou, ale hned po startu se mi už zase chtělo, takže jsem to s tím zavodněním ráno asi trochu přehnal (vyřešeno až na 89. km za bufetem u křoví). Po startu bylo poměrně hodně kolizí i pádů, několikrát se zastavovalo téměř do nuly, a pak se zase o to víc šílelo při sjíždění čela, takže pod první kopcem v Pavlovicích byla tepovka už hodně nahoře. Tam jsem také naposled viděl Michala. Přemek a Robert byli tou dobou už hodně vpředu a Martin naopak někde za námi. Hlavní pole se tady pěkně roztrhalo, já zůstal trochu zpět v takové větší skupince a hned se přes nás začala valit doprovodná vozidla, jejichž řidiči se snažili proniknout za hlavní balík, kde měli patrně své ovečky. No nevím, ale myslím, že na amatérském závodě, za který tyto hromadné maratony pro širokou veřejnost považuji (možná, že už mylně?), by se toto povolovat spíše nemělo, ať si jede každý hezky za své. Navíc na těch úzkých silnicích, po kterých jsme v té době zrovna jeli, to předjíždění bylo kolikrát dost divoké, předjíždějící auto málokdy předjelo naší skupinu celou naráz, aniž by např. něco jelo proti nebo se cesta zlomila směrem dolů a do zatáček a cyklisté pak byli rychlejší, takže se pak buď cpalo mezi nás, nebo muselo dokonce zastavit (když se vyskytlo auto v protisměru). Jedno a to samé auto nás tak potom předjíždělo třeba 5x, než se mu to opravdu povedlo, což rozhodně nebylo optimální. V Bystřici pod Hostýnem čelo zpomalilo, takže na úpatí prvního většího kopce na Tesák jsme jej zase dojeli, což mělo mj. za důsledek, že jsme tu kolonu aut, která nás předtím předjížděla a pak jela pomalu za balíkem (celkem asi 20 až 25 aut), museli celou předjíždět zase zpátky. Moc dlouho jsme se ale z dojetí balíku neradovali (fyzicky se to vlastně povedlo jen čelu naší skupiny, mně samotnému ani ne), stoupání na Tesák (38. km) pole roztrhalo hned znovu a definitivně.

Musím říci, že stoupání na Tesák (společně s menším navazujícím kopcem na Troják – 42. km) bylo jedno z mála, které se mi opravdu líbilo, sice dlouhé, ale ne zase tak prudké, prostě dalo se najít vlastní tempo a jet (také jsem tady předjel docela hodně lidí a byl to určitě můj největší posun vpřed během celého závodu). Pak se mi ještě docela líbilo následné stoupání na Hadovnu (66. km) po úzké lesní silničce, ale s dobrým povrchem a na Tesák z druhé strany (od Rajnochovic, kde jsme předjeli Vítka Mužíka a jeho kolegu z Alltraining/Lawi), trochu mi to tady připomínalo krkonošská stoupání po asfaltkách typu Černá hora (do druhé serpentiny). Ostatní velké kopce se mi ale vskutku moc nelíbily, třeba takové Grapy (72. km) s až 20% sklonem. Krajina je tam sice moc hezká, ale spíš tak na výlet na biku na kašpárka, ne tam závodit na silničce. Převod 39×25 byl na ten kopec opravdu krutě málo, takže místo závodění začal nekonečný boj o každou úvrať a rychlost klesala místy i pod 7 km/h – prostě takový šumavský Kochánov. K tomu k dokreslení jedna příhoda: Po úvodní stojce z Rusavy a následném mírném narovnání stoupání povídám vedle jedoucímu kolegovi (st. č. 153 – Petr Michalák, Vinohradské šlapky): „Tak nahoře ještě asi nejsme, ale doufám, že hůř už bylo!“. Po chvíli vyjíždíme z lesa a před sebou jako na dlani vidíme stoupat barevné dresy soupeřů po silničce prakticky přímo po spádnici do prudkého kopce, jehož konec není vidět: „Aha, tak malá změna, hůř teprve bude!!!“. A obdobné to bylo i ve stoupání na Lázy (158. km), tady to sice nebylo tak prudké, ale v této fázi závodu byl už jízdní projev dost podobný, navíc v závěru kopce byla na asfaltu dost vysoká vrstva šotoliny, takže se k tomu ještě přidaly i problémy s adhezí.

Povrchy silnic obecně zde byly vesměs spíše horší kvality, opravdu bezproblémových úseků abys pohledal, zejména tedy ve druhé polovině závodu (po rozdělení střední a dlouhé trasy), kdy o dobrý asfalt byla vysloveně nouze a neustálé drncání unavovalo jak stroje, tak ještě více jejich jezdce. Terén v závěru by se sice dal charakterizovat už jen jako mírně zvlněný, jenže když se z jedné vlny do druhé nemůžete kvůli nerovnostem na silnici ani pořádně rozjet, tak to přestane brzy bavit. Kdyby se jednalo o jeden dva úseky, tak neřeknu, ale tady to bylo víceméně o 50 km v kuse, kola pod jezdci neustále všelijak drncala a rachotila, což mi přišlo na maraton už opravdu trochu silná káva a omlouvám se tímto závodu Beskyd Tour, že jsem jeho závěr loni v reportáži tak haněl. Ten bych teď po Mamutovi bral jako procházku růžovým sadem, resp. jako takové malé zpestření na posledních 10 km!

A teď něco pro skupinu z Bunyoly 2010, která kvůli pohledu na hezký dívčí zadeček neváhala nechat kamaráda osamoceného napospas osudu a silnému větru na zbývajících 35 km návratovky do hotelu: někde na 82. km jsme totiž s naší skupinkou sjeli trojičku, ve které byla i Terka Trefná a ten hezký zadní pohled jsem si pak mohl dopřávat dalších zhruba 75 km (čili tak 2,5h jízdy), než mi ve stoupání na Lázy ještě s jedním „Kolokrámistou“ ujela (tou dobou už jsme z naší původní asi dvanáctičlenné a následně po rozdělení tras pětičlenné skupinky zbyli vpředu jen tři). Tak to abyste příště věděli, že kdo si počká, ten se dočká! 🙂 Asi 20 km jsem jel potom sám a na poslední občerstvovačce jsem se pak schválně zdržel trochu déle, než tam asi po dvou minutách přijela zezadu další pěti členná skupinka a v ní Lenka Sýkorová, takže se v kochání dalo pokračovat až do cíle. Takže asi tak.

Posledních asi 30 km jsem opakovaně cítil náběh křeče do pravého stehna a vystupňovalo se to asi 2 km před cílem v lese, kde to zakousalo opravdu fest a plný náběh křeče jsme oddálil opravdu na poslední chvíli. Na závěrečný nástup těsně za cedulí Přerov (celou dobu jsem si říkal, že až uvidím ceduli Přerov, tak už to bude v pohodě, no a on hned za ní udělá někdo nástup!) jsem už proto reagoval pouze symbolicky, takže nakonec ve skupince čtvrté místo. Celkově na dlouhé trase z toho bylo 77. místo (z celkem 135) v čase 6:51:00 (průměr 30,7 km/h), Přemek 40. (čas 6:07:12, průměr 34,3 km/h) a Martin na střední dosáhl na pěkné 93. místo (z celkem 211) v čase 3:46:47 (průměr 31,7 km/h). Michal, kterému od startu nebylo dobře, nakonec místo původně zamýšlené dlouhé absolvoval také střední verzi (rozhodnout o volbě trasy se dalo až v průběhu závodu) v čase 4:08:34, což stačilo na 142. místo (průměr 29,0 km/h). Nejlepšího výsledku ovšem dosáhl Robert, který na střední trase vybojoval výborné 6. místo v čase 3:16:52 (průměr neuvěřitelných 36,6 km/h)!

S umístěním i časem tedy mohu být relativně spokojený, ale jinak musím říci, že zrovna tento mararton mne příliš nenadchl. Místo cyklistických kopců spíše krváky a kvalita povrchu silnic vesměs velmi problematická. Pochvalu naopak zaslouží občerstvovačky (sice žádné velké hody, ale všechno důležité bylo vždy nachystáno v dostatečném množství a obsluha byla rovněž příjemná), regulovčíci na křižovatkách (při průjezdu křižovatkami jsme nezaznamenal žádný problém) a také občasní diváci, kteří dokázali hezky povzbudit. Každopádně to byl další velký zážitek. Tak jsem zvědavý na komentáře!