Krušnoton (střední trasa) aneb cyklistický svátek léta

V červenci jsem v tréninku najel docela dost kilometrů i dlouhých tras, takže příprava řekl bych celkem dobrá, ale co je to všechno platné, v pátek před závodem jsem asi něco špatného snědl, výsledkem čehož bylo, že celý večer jsem strávil na záchodové míse a bál jsem se od ní vzdálit byť jen na pár metrů! Není proto divu, že ráno v Teplicích po vystoupení z auta se cítím slabý jako moucha, svaly v nohách napnuté skoro až ke křeči, zkrátka cítím se, jako kdybych právě dojel do cíle a ne se teprve chystal na start.

Úvodní kilometry to tedy vůbec není žádná sláva, dost jezdců se valí přese mě, ale tak nějak se aspoň plácám na gumě na konci hlavní skupiny. Co se děje vpředu, o tom však nemám nejmenší tušení a myšlenky mám spíš na to, kdy a kde to zabalit.

V Chabařovicích se to konečně trhá, ani se nesnažím být vpředu a spíš si jedu svoje tempo okolo 180 tepů, přičemž ale předjíždím zpátky i hodně těch, co se předtím na rovině velice dravě a v několika případech i dost nebezpečně drali vpřed. V Krupce za přejezdem krátká trasa odbočuje a rázem je na silnici o hodně volněji, zároveň tady však začíná úvodní a zároveň hodně brutální stoupání dne na Komárku. A hele, ono to najednou celkem jde, nohy jako z nebes to sice nejsou, ale nějak to jede a spíš se dotahuji na jezdce před sebou, než že by někdo dojížděl mě. Navíc je tu i pár lidí z dlouhé, kteří mají o tři hodiny v nohách víc, jedou tedy většinou pomaleji a slouží tak nevědomky jako takové dobré vábničky k udržení tempa. Dojíždím postupně ze známých tváří Igora Kubína s kolegou z CSK Markus Kvapilem, trojici jezdců Dexter Cycling, kamaráda Lukáše Ouzského, se kterým jsme stáli společně na startu, a několik dalších, kteří utvoří základ skupiny na následující přejezd na Cínovec a aniž bych to zatím tušil, z řadou z nich takto dojedu až do cíle. Na Cínovci na bufetu pouze přibržďujeme, ale nezastavujeme. Několik jezdců z naší skupiny (myslím že i Lukáš) odbočuje chybně na hřeben jako krátká trasa, ale postupně se zase vrací zpět.

Sjezd do Dubí je perfektní, silnice je to jako dělaná nejen pro kamiony, ale i pro cyklisty – prakticky vůbec se tady nemusí brzdit a přitom to jede stále okolo 70 km/h (max. 74,20 km/h) až k začátku obce. Zde na křižovatce točíme doprava a takovou relativně rovinatější pasáží (ideální místo k doplnění energie) přijíždíme do Hrobu (naštěstí pouze s velkým H), kde začíná kopec č. 2 na Mikulov a Nové Město. V něm si docela poctivě dávám, odjede nám tady akorát Lukáš se svým kolegou z SKC Pečky, pár lidí naopak ztratíme, ale ve skupině stále nějak jsem. Následující přejezd v protivětru na Fláje mi moc nesedí, tak jsem spíš někde schovaný, ale po sjezdu ke křižovatce od Dlouhé louky se snažím držet druhou pozici za nějakým letcem na čele a když se dole ohlédnu, tak za námi pěkná díra. Na bufet na Flájích už ale dojíždíme zase všichni pohromadě i s několika jezdci z dlouhé, co jsme cestou posbírali, a stavíme už skoro všichni, protože doplnit pití a něco k snědku už je přece jen potřeba.

Dvojice z CSK Markus a možná i několik dalších však jen projíždí (asi mají někde domluvené doplnění přímo z auta) a už se s nimi až do cíle neuvidíme. Za bufetem si ještě odskakuji na malou, takže odjíždím ze skupiny jako úplně poslední s již docela velkou ztrátou. Po krátkém sjezdu pod přehradu si tak v následném výjezdu zpět na ni dávám docela časovku jednotlivců, ale ještě před přehradou jsem zase zpátky, ufff. Skupina už se docela konsolidovala, takže cestou na Klíny to docela odsýpá. Sjezd z Klínů do Litvínova mám trojnásobně najetý z předprázdninového tréninku s Laďou a Ivarem a to teď nese svoje ovoce – jasně první figura prakticky odshora až dolů a ještě mi dole jeden jezdec děkuje, že ještěže prý jsem jel před ním, že jinak by v tom posledním nečekaném esíčku určitě vylítl ven.

V Litvínově se nás sjíždí asi deset (prakticky všichni z Flájů) a hurá na další atrakci dne – Dlouhou louku. I tady mi pomohl trénink s Laďou, vím přesně, co mě čeká a tak trochu tradičně s postupujícím časem nabývám v kopcích nad ostatními  převahu (navíc dole ještě v serpentinách k tomu ještě moc hezky fandily holky v pořadatelských tričkách a s megafonem), takže tento kopec si v rámci možností užívám už tak 50-100 m před skupinou, v klidu si hlídám tepy, aby nelezly pokud možno přes 180 a nahoře mám ještě čas něco pojíst. V následujících hrbolatých houpácích však cítím trochu náběhy do stehna, tak dávám Magnesium a tím je problém křeče pro tento den naštěstí definitivně vyřešen. Točíme dnešní druhé kolečko na Fláje (na bufetu tentokrát staví už všichni bez rozdílu) a Klíny, dojedeme přitom pár lidí (taky číslo 74-Petr Janda z Ronal CZ, se kterým jsem jel Sudety a který dnes jede dlouhou) a je nás už aspoň tak patnáct, možná i víc. Po sjezdu do Litvínova (tentokrát už jen na druhé pozici) následuje přesun do Českého středohoří v celkem dobrém tempu a mně se jede čím dál lépe. Všechny ty kopce si snad poprvé i docela užívám, nemám v nich žádný problém, křeče v nedohlednu, nohy ani moc nebolí, ruce, záda, chodidla – vše relativně v pořádku, jako bych snad ani nebyl na Krušnotonu. A to jsem ráno skoro ani nechtěl jet, jak jsem se cítil bídně! Po posledním bufetu v Mirošovicích (cola, ionťák, preventivně či spíše jako vzpomínka na předchozí ročníky i meloun se solí) …

… jeden z kolegů vyzvídá, co nás dnes ještě čeká za atrakce, tak mu říkám: „Nejdřív nás to trochu pohoupe…“ a kolega z dlouhé (číslo 11-Jiří Ondečko) mě hned pohotově doplní: „A pak nás to zabije!“. Z posledních dvou větších kopců na trase jde totiž opravdu respekt, v minulosti jsem si je vždy docela vytrpěl, ale dnes je to naštěstí jiné – na Lukově na čele skupiny nijak netrpím, Milešov si taky skoro celý užívám z prvního místa, ještě zde dojíždíme několik lidí z obou tras a vzadu asi občas i někoho ztrácíme, protože počet ve skupině osciluje stále tak okolo patnácti. Následující sjezd přes Kostomlaty a rovinatý návrat k Teplicím v bočním větru až protivětru tak odsýpá opět pěkně v tempu, v Zabrušanech v posledním kopci ještě jedu naposledy čelo, magnet za Hudcovem už se docela letí a po napojení na hlavní směr Teplice už to začíná připomínat závěry z dojezdu Tour de France – vláček stíhá vláček, lidi se tlačí dopředu, nervozita v balíku stoupá, skoro až čekám, kdy se objeví Renshaw a začne mě hlavičkovat! To se sice neděje, ale v závěrečném spurtu i tak nehraju první housle. Posledních 300 m od odbočky ke stadionu se mi sice snad poprvé daří jet stále naplno a ze sedla, ale na umístění na předních příčkách ve skupině to nestačí (7. z 10 na střední trase plus tam ještě byli další čtyři lidi z dlouhé, přičemž jeden byl také přede mnou, na druhou stranu už ve spurtu jsme dojeli toho kolegu od Lukáše, který musel mít asi obrovskou radost, že se přes něj na posledních 200 m převalilo hned devět soupeřů ze střední trasy!).

Výsledný čas 6:42:47 h je o něco lepší než před dvěma lety, ale trasa byla dost jiná a nedá se to tedy moc srovnávat. Co se týká celkového pořadí, tak 95. místo (41. v kategorii) z celkem 166 (plus 13 jezdců DNF) je bohužel jasně druhá půlka, ale na tu bídu na startu mohu být ještě rád aspoň za to. A nakonec jelo se mi docela dobře, zásadních problémů jsem se tentokrát vyvaroval a navíc prakticky celou trasu (rozhodně všechny roviny) jsem strávil ve větší skupině, jejíž základ se utvořil hned na Komárce, takže celkově musím být asi spokojen. Lepší už to asi nebude a jak říkal O. Vojtěchovský – spíš musí být člověk v tomhle věku rád, že se dalším rokem aspoň výrazně nezhoršuje. Každopádně příští rok už by to zase asi chtělo zkusit dlouhou, přidá se někdo? Vždyť tento o všech stránkách skvěle pořadatelsky zajištěný závod si to nejen ode mě rozhodně zaslouží!

Telegraficky ještě dodám, že vítězem střední trasy se stal Tomáš Okrouhlík v čase 5:29:01 h, který ve spurtu porazil Tomáše Okrouhlického ze Sparty. Za nimi s odstupem cca 2,5 min dojeli Filip Endler a náš paraolympionik Jirka Ježek. LAWI – Author s Nežerkou a Janouškem zůstali tentokrát mimo stupně vítězů (6. a 10. místo), ale zase si mohli spravit chuť 3. místem Petra Zahrádky na královské dlouhé trase.

A na úplný závěr ještě trocha dat z cyklocomputeru: Vzdálenost = 191,87 km (cca 4 km byly ráno rozjetí po Teplicích, ale i tak ta střední 180 km trasa vychází v reálu na nějakých 188 km), čistý průměr bez zastávek = 28,41 km/h, celkový průměr (i s bufety) = 28,0 km/h, maximální rychlost = 74,20 km/h (krásný sjezd po kvalitním asfaltu z Cínovce), maximální tepy 189 a průměrné 163.