Krušnohorská 30 aneb konečně hezké svezení, byť s hrozivým výsledkem

Po předchozí nepříliš úspěšné Jilemnické 25 jsem se zařekl, že závodit na běžkách už letos nebudu, resp. že pojedu maximálně až na Šumavský skimaraton na konci února. Na uplynulý víkend jsem si tak naplánoval takovou odpočinkovou akci na chatě Mikuláška nacházející se na hřebeni Krušných hor (mimochodem lokalita i ubytování velice pěkné, vřele doporučuji), tzn. přes den nějaký ten lehký výlet na běžkách na Cínovec na oběd, potom večerní sjezdování na Bouřňáku, večer nějaké to vínko, v neděli opalovačka před chatou, zkouknutí  Marcialongy a MS v cyklokrosu v TV a poklidný návrat do Prahy. To byl původní plán, který se ovšem hned zkraje týdne začal hroutit, neboť už v pondělí se mi dostala od nejmenovaného kolegy (díky Aleši🙂 do ruky informace, či spíše dotaz, zda-li se nechci o víkendu zúčastnit Krušnohorské třicítky. První moje reakce byla ani náhodou (aneb zase nějaký závod, to určitě), ale pak mi to přece jen nedalo, otevřel jsem si stránky závodu a čtu si – místo konání: Nové Město v Krušných horách. Aha, to je zhruba tam někde, co jedu. Čtu dál – mapa trati: asi na druhém kilometru je velkými písmeny označena chata Mikuláška. Výborně, takže trasa závodu vede přímo pod okny mého ubytování, kam jsem původně mířil za odpočinkem. No to je teda pech! Ale je mi jasný, že mi nezbývá, než se zúčastnit, neboť když někde prodávají startovní čísla s tím, že k tomu ještě změří i čas, tak je prostě těžké odolat. Nemůžu za to. A navíc jak praví Mišák – nejlepší trénink je závod, a taky ti projíždějící závodníci přímo pod okny by mě v neděli jenom zbytečně dráždili a ze sportovního přenosu v TV bych stejně nic neměl.

Dalšími svými myšlenkovými pochody už nebudu příliš unavovat, v každém případě jsem se v neděli v 11:30 ocitl ve startovním koridoru Krušnohorské 30 se startovním číslem 51 na hrudi. Počasí je prakticky ideální, hluboko pod nulou, sníh prachový, takže se po čase dalo bez obav použít oblíbené přísloví: „Kdo je dobrej, maže modrej!“. Jede se na dva 15 km okruhy a pořadatel na startu oznamuje cosi u průjezdním časovém limitu do druhého kola, ale nevěnuji tomu příliš pozornost. Do dvou startovních vln se řadí zhruba stovka závodníků a než se stačím alespoň letmo pozdravit s Mišákovým kolegou z práce Alešem (ano tím, kdo mi tenhle závod napráskal), je odstartováno. Po úvodní asi 200 m lehce klesající rovince najíždíme do strmého protisvahu, kde všichni dusají stromečkem a já s překvapením zjišťuji, jak sníh pod tolika lyžemi pracujícími naráz nádherně duní. Po prudkém výběhu sjíždíme na stadion z opačné strany a vzápětí se začíná strmě stoupat (tzn. místy opět stromečkem) na protější stranu směrem k chatě Vitiška. Tady dnes podruhé a zároveň také naposled potkávám Aleše, resp. on mě předjíždí a se slovy „Pojeď!“ mě trochu hecuje, takže to chvíli zkusím, ale stačím si tak sotva všimnout, že má nové závodní běžky Atomic a vzápětí mi nenávratně uniká směrem dopředu. U Vitišky mne fotí Radka, což se celkem divím, že stačila od startu až sem přijet dříve, než já jako závodník, tak ale měli jsme sem o něco delší trasu, než po turistické, to je pravda. Vzápětí projíždíme kolem Mikulášky (stačím si ještě povšimnout zamrzlých oken na mém autě) a už se drápeme dále směrem k vrcholu Pramenáče (nejvyšší bod okruhu – 909 m.n.m). Stoupá to stoupá a i když se mi jede docela dobře (tepy okolo 185, ale nic mě nebolí), stále mě někdo předjíždí. Najednou se po pravé straně otevře pohled do krajiny a já se s překvapením koukám na vrchol Bouřňáku (869 m.n.m.) i s jeho rozhlednou pěkně seshora. A to prosím stále ještě není konec stoupání. Ale jede se mi tu docela dobře, většinou se dá na lyžích jakžtakž klouzat, až asi posledních 200 m za odbočkou je opět stromečkových. Ale jinak převládá perfektně vykrojená strojová stopa, takže je to opravdu radost se odpíchnout a jet (pokud mě tedy zrovna někdo zrovna nepředjíždí). Pořadatelům všechna čest, po letošní totálně neupravené trati Jizerské 50 je toto skutečně balzám.

Následuje taková placatější pasáž až ke křížení s hřebenovou cestou (v létě silnicí) na Cínovec, kde začíná nejprudší sjezd na trase. Zpočátku je pěkná stopa, ale pak se klesání zvýší a stopa mizí, naopak se objevují první plotny. Roztahuji nohy do čím dál širšího pluhu, ale rychlost příliš neklesá, spíše naopak. A co hůř, asi 50 m přede mnou trasa uhýbá o 90° prudce vpravo. Odšlápnu si, ale vynáší mne to až úplně na vnější okraj. Naštěstí tu zrovna začíná stopa, tak do ní posílám levou nohu a užuž se zdá, že mám vyhráno. Vtom mi však pravá lyže ostře zahraní a s levou lyží již chycenou ve stopě nemám moc co k tomu říci. Možná bych i chtěl, ale tak jako tak krátce poté dopadám hlavou prudce mezi špičky lyží obličejem přímo do sněhu, až mi odletí čepice i s brýlemi. Naštěstí jsem si tam aspoň stačil dát ruce, a ty trochu ztlumily náraz, takže víc než pár desítek sekund zdržení z toho nakonec není (ono sebrat a narovnat si čepici s rukavičkami hůlek na rukou chvíli trvá). Předjíždí mne tady číslo 95 (František Vosecký, Ski Polevsko) a je zajímavé, že odteď prakticky až do cíle ho budu mít sice stále na dohled a v podstatě ve stále podobné vzdálenosti, ale už nikdy jej nedojedu. Holt někdy stačí tak málo. Jinak trasa dále pokračuje teď už pozvolněji, ale stále mírně z kopce podél státní hranice až k místu zvaném Neuhermsdorf (pod Moldavou), kde začíná další velké souvislé stoupání (většinou konstantní, ale jeden úsek je opět stromečkový a jeden skoro stromečkový). Předjíždí mne tady prvních asi pět holek z trasy 15 km startujících asi 30 min po nás (asi čtvrtá v pořadí to pro mě trochu překvapivě balí, na chvíli zastavuje, obrací si číslo naruby a dál už se pohybuje skoro stejně tak rychle jako já, takže ji mám stále na dohled). Vzápětí se dostávám do místa, kudy jsme se včera vraceli z výletu (rybníček na Jelením potoce). Nejprve mám radost, protože odtud jsme až do místa cíle šli včera prakticky po rovině, jenže ouha, dnes trasa odbočuje vpravo prudce do kopce do lesa, na jehož konci ovšem není konec, ale vlastně teprve začátek – konkrétně začátek bežkařova utrpení. Najíždí se tady totiž na závodní okruh a je to stále nahoru dolů, výběhy jsou na hraně jízdy ve stopě a stromečku, vzápětí se zase sjede dolů a znova a znova až k viaduktu u železniční tratě. A pak zase dlooouhým traverzem (moc to tady nejede) zpátky na původní místo u lesa a odtud už konečně zpátky k Novému Městu na stadion.

Nějak jsem se za celou dobu ani nekoukal na stopky a když se blížím k odbočce do druhého kola, tak ze stadionu akorát slyším z amplionu hlas pořadatele: „A máme tady poslední závodníky, kteří ještě stíhají časový limit pro průjezd do druhého kola…“. No to snad ne? Ale při pohledu na stopky je to nejspíš pravda, nějakých 1,5h už tam je. Útěchou může být aspoň trochu fakt, že okruh měl nakonec něco přes 16 km (namísto 15 km), že byl profilově hodně náročný a že limit byl s ohledem na to stanoven poměrně přísně, aneb jindy bych při průměru okolo 10 km/h takovéto úskalí nečekal. No ale nic, jsem ve druhém kole a hrdinně odrážím útok startovního čísla 56 (Jindřich Košťál, Elna Počerady, ročník 1945!). Za mnou naopak jede číslo 187 (Michal Matys, Bohemians Praha) a kousek za Mikuláškou (rychlý pohled říká, že moje auto už má od sluníčka krásně rozmražená skla) dojíždíme i číslo 64 (Tomáš Landa, Jiskra Hiro), těsně na dohled máme ještě 95 a tvoříme tak takový ostrůvek na konci závodního pole, které ještě bylo připuštěno do druhého kola. Stoupání na vrchol Pramenáče se mi podruhé jede stále docela dobře a dá se říci, že tady určuji tempo, nicméně číslo 187 mne před závěrečnou stromečkovou pasáží předjíždí. V následující rovinaté pasáži jej dojíždím a na horizont k cestě na Cínovec se za ním vyvážím. A je tu můj pověstný sjezd z prvního kola. Respekt tu je, tak nechávám jezdce 187 trochu poodjet a vezu se asi tak 20 m za ním. Hned na konci stop začínám plužit, on ale také. Pak následuje takové rozbitější místo, kde se moc plužit nedá a rychlost rázem skokově vzroste. Vzdálenost od soupeře se rapidně zmenšuje, navíc tento před zatáčkou brzdí velmi razantně, až téměř zastavuje, no a na to já už nemám. Kdybych se pokoušel zatáčkou projet, tak to skončí srážkou nás obou, tak si radši sedám a zatáčkou tak projíždím sice těsně za soupeřem, ale po tečně a hlavně po vlastním zadku. Takže dvě tlamy ve stejném místě, to se cení, ne? Jinak ale tentokrát je časová ztráta minimální a během následujících 300 m jezdce s číslem 187 definitivně předjíždím, neb z kopce mi to jede lépe. Situace je taková, že přede mnou občas zahlédnu 95, za mnou se ve výjezdech zase přibližuje 187, ale nejvíc tak na vzdálenost 5 m a pak se zase vzdálí, prostě taková vzájemná několik desítek metrů dlouhá guma. Před rybníčkem mne dojíždí 64 a v následujícím stoupání po závodním okruhu mi odjíždí. Už se tím moc netrápím, soustředím se hlavně na 187 a čekám, až zase uvidím onen železniční viadukt, protože tam už je prakticky vyhráno. Konečně je to tady – viadukt! Číslo 187 už je vidět spíše zpovzdálí, už to asi vnitřně vzdal, a tak závěr je poměrně poklidný. V posledním kilometru se snažím ještě trochu zrychlit, ale je to spíš takové propagační.

Cílem projíždím v čase 3:07:02,3h a zpočátku jsem celkem spokojený, protože lyže konečně po dlouhé době na závodě skvěle stoupaly (prakticky ani jednou mi nepodstřelily a i poměrně velká stoupání jsem mohl vybíhat ve stopě), z kopce to víceméně také jelo (byla tedy místa, kde moc ne, ale obecně mi to z kopce jelo rychleji, než okolním jezdcům), ruce, nohy a tělo bolely víceméně přiměřeně a mně samotnému se taky jelo docela dobře. Avšak při pohledu do výsledkové listiny následující den šla nálada prudce dolů – páté místo od konce!!! No je to kruté, skoro to až vede k zamyšlení, jestli radši opravdu nezačít jezdit jen někam na ten párek a pivo. Ale Šumavský skimaraton si ještě dám, pak to rozeberu se svým manažerem, sportovním trenérem, osobním psychologem a uvidí se, co v další sezóně. Závěrem se sluší ještě dodat, že čas vítěze (Jan Štochl, LOTE) byl 1:39:55,0h a Aleš byl nakonec v cíli za 2:50:59,3h, takže mi v součtu nadělil nějakých 16 minut.