Krkonošská 70 MTB aneb závod tříčlenných hlídek
V den D panovalo v celých Krkonoších nádherné počasí, stroje byly rovněž připraveny (tomu Pihovu v momentálních službách pro Michala jsme museli trochu pomoci s orezlým řetězem, je vidět, že jeho páníček na něj v poslední době moc času nemá) a my po krátkém rozjetí okolo Sirény a nad Večernici také. Předstartovní horečku mi trochu zchladil fakt, že se mi při rozjetí bez varování odlomila zhruba polovina jedné nožičky brýlí, ale tak snad to na nose bude nějak držet, říkal jsem si (nedrželo). Startovalo se po jednotlivých hlídkách v půlminutových intervalech z centrálního parkoviště u lanovky, naše trojice se startovním číslem 21 tak přišla na řadu v 10:10.
Aby kluci zbytečně neváhali, jaké tempo nasadit, šel jsem hned po startu do čela a rozjel to poměrně zostra, o čemž svědčí i fakt, že hlídku č. 20 startující o 30 s před námi jsme dojeli hned asi po 300 m úvodního stoupání. V pokračujícím stoupání na Modrokamenku už tempo trochu přizpůsobujeme faktu, že nás čeká ještě dlouhá cesta a hlavně velké převýšení, třeba hned to první těsně pod vrchol Černé hory (cca 1200 m.n.m.) čítá nějakých 550 m převýšení. V této fázi tempo udává hlavně Michal a my předjíždíme spoustu hlídek startujících před námi. Laďa se nám sice zpočátku trochu zadýchává a stěžuje si na žaludek, ale po překročení nadmořské výšky 1 000 m už je to zase ten dobrý Laďa, který je k nezastavení. Před sjezdem z Černé hory si šahám do kapsy a chci si nasadit své brýle, ale ulamuje se i druhá nožička, takže sjezd po asfaltu přes Zinneckerovky rychlostí přes 70 km/h je pro oči celkem nezvyk (slzí jako blázen), ale překvapivě se to pak celkem usazuje a v dalších sjezdech už to ani nijak zásadně nevadí. Ve výjezdu na Zrcadlovky nás poprvé předjíždí hlídka s číslem 25 (INS Atelier Náchod), což si ovšem Laďa nenechá líbit a vzápětí vrací úder a jde přes ně znovu dopředu, až si neodpustím poznámku k soupeřům: „Chlapi neblbněte, nepředjíždějte nás, koukejte, co to s ním dělá!!!“. Ale nedá se nic dělat, musíme se s Michalem trochu kousnout a držet se našeho kapitána. Po mírném sklesání na Zrcadlovky cesta zase stoupá po úbočí Černé hory, a protože to tady ze svých lázeňských dob detailně znám, hlásím vždy klukům, jak je ten kopec dlouhý a co nás v nejbližší době čeká a nemine. Musím říct, že zpočátku mi oba pozorně naslouchají, ale postupem doby je na nich znát z těchto informací čím dál menší radost a v závěrečné fázi závodu už jsem dokonce i okřiknut, ať prý jsem radši zticha!
Jinak je ale nálada v družstvu výborná, každou chvíli někdo zavtipkuje a tempo je velmi slušné, dokonce i technický výjezd po pověstné cyklostezce 1E z údolí Čisté na křižovatku pod Tetřevkami (zhruba 150 výškových metrů na necelý 1 km délky) dáváme všichni ne snad úplně lehce, ale dáváme (osobně jsem tudy jel už asi 4x a nyní to bylo poprvé, kdy jsem to vyjel bez sešlápnutí na zem). Po prvním bufetu se pro změnu nemůže chvíli chytit Michal a dostává se mu podpory od Ladi v podobě pomocné dlaně na zádech, předjíždí nás tady dva týmy, které nakonec končí mezi nejlepšími, a opět i ti Náchoďáci s číslem 25. Po výjezdu pod Zadní Rennerovky (1150 m.n.m.) už je to ale v pořádku a hasíme to po hezké lesní asfaltce dolů rychlostí místy i přes 80 km/h. Na konci sjezdu dojíždíme opět chlapy z Náchoda a chvíli jedeme společně, na začátku stoupání od Kotelského potoka však tito vytahují svůj další dnešní trumf – silné lano s karabinami na obou koncích a hned si jeden z nich zapřahuje svůj neslabší článek za sebe a trochu nám odjíždí. My lano nemáme, ale za to taky nemáme žádný výrazný slabý článek, takže se formujeme do řady a v pořadí Laďa-Radim-Michal se vydáváme na stíhací jízdu. Zpočátku toho má Michal docela dost, tak musím Laďu trochu korigovat, ale za chvíli už si to jedeme vzhůru slušným tempem a za chvíli jsme zpět za Náchoďáky. Kousek před bufetem na Rejdišti je dokonce i předjíždíme – joj to je závod. Po odjezdu z bufetu se na horizontu (opět překračujeme 1000 m.n.m.) setkáváme s fotícím a fandícím Martinem, který poté jede kousek s námi, ale v hrbolatém prudkém sjezdu na Bönischovy boudy jej necháváme za sebou, stejně jako několik dívčích hlídek, které jsme tady dojeli (teď mě dodatečně napadá, že ty dívčí hlídky měly asi něco společného právě s přítomností Martina, že?).
Po drkotavém sjezdu najíždíme na Bönischkách na asfalt a upalujeme čile dolu směrem k Černému Dolu. V ostré vracečce po překřížení nákladní lanovky má trochu problémy Michal, aneb dobrždění s jednou lahví v ruce a prsty pouze na páčce zadní brzdy a předním kolem namířeným na moje zadní není úplně ideální, ale nakonec se mu to podaří a ještě přitom Pihovi poměrně zkušeně otestuje kvalitu směsi na zadní pneumatice. Při zatočení přes mostek v Černém dole Michal zjišťuje, že má povolený rychloupínák na předním kole, což možná způsobovalo Michalovi ty předchozí několikeré problémy při dobržďování, ale oprava je dílem okamžiku a my pokračujeme dalším výrazným stoupáním – na Hoffmannky (790 m.n.m.). Zpočátku se jede takovou cestou v lese a je to dnes vůbec poprvé (a téměř naposled), kdy jedeme místy, které z dřívějška vůbec neznám. Po výjezdu z lesa se před námi vynořuje prudká louka na sluníčku, tady už to naopak poznávám velmi důvěrně, takže hned Michalovi po mém boku hlásím, že tady to rozhodně bude bolet! Překvapivě Michal ani nevypadá, že by tato informace potěšila, tak mu aspoň říkám, že až uvidí kříž, tak už to bude v pohodě. Ono s tím křížem se to dá vlastně také vyložit dvojsmyslně (jako že třeba na hřbitově), ale hlavní stoupání skutečně končí za takovým velkým dřevěným křížem s Kristem. A slunce pálí jen … to na této louce platí skutečně dokonale, ale za křížem se konečně aspoň na chvíli schováme do lesního stínu. Vzápětí je tu poslední bufet na trase, Laďa si bere jen kelímek a hned zase jede dál, já s Michalem po sobě ale koukneme a vida plný stoleček laskomin, neodoláme a na chvilku zastavujeme, zatímco Laďa nás trochu nedočkavě pozoruje už z pokračující trati. Zase tak moc jsme se tady ale snad nezdrželi.
Pokračujeme nejprve mírně nahoru na Zlatou Vyhlídku, pak zase mírně dolu na Hladíkovu výšinu a odtud prudkým padákem po zelené přímo přes vrstevnice dolů do Javorníku. Je to hezký sjezd, občas nějaký ten kořen, ale dá se jet, i když brzdy jsou neustále v permanenci, a to až tak, že se mi vpředu začínají vypalovat destičky (mám je asi už 2-3 měsíce, ale takto ostře na brzdy jsem od té doby ještě ani nejel). Zrovna v té chvíli právě dojíždím kluky z Náchoda před námi, tak volám na posledního z nich: „Jedu trochu, už se mi to vaří!!!!“. Ale dobře to dopadlo, brzdy sice trochu smrděly, ale stále brzdily na plný výkon – prostě ten lepší případ. Jak už to tak bývá, po prudkém sjezdu následuje prudký výjezd, jedeme s jezdci z Náchoda kolo na kolo, leč po výjezdu z lesa opět zapřahují lano a trochu nám odjíždí, Laďa jede s nimi, já zůstávám s Michalem kousek zpět. Michal se mě ptá, jestli je to už poslední kopec a jestli už bude končit. „Není poslední a končit sice za chvíli bude, ale takovou trochu jako stěnou.“, odpovídám. „Radši mi snad už nic ani nic neříkej!“, kontruje Michal, ale šlape poctivě dále. Stěna je za chvíli tady, ale proti mému očekávání zde lanaře před námi nedojíždíme, naopak ještě musíme uhýbat před protijedoucím lesním traktorem. Po napojení na zelenou od Mladých Buků stoupání ještě pokračuje až na Janskou horu (727 m.n.m.), Laďa je plný energie a neúnavně mě a Michala hecuje, leč my už pravda trochu unavení přece jen jsme. Šlapeme ale stále, co to dá. Na rozcestí Pod Janskou horou odbočujeme po zelené do posledního offroadového sjezdu, je to takové korýtko s řadou kamenů a klacíků, ale zvládáme to poměrně zkušeně:
Akorát já v jedné zatáčce těsně za Michalovým zadním kolem trochu neodhadnu pokračování cesty a končím i s kolem na takovém hezkém vyvýšeném ostrůvku, leč od cesty mě dělí asi 1,5 m vysoký schod, takže to raději nezkouším, otáčím se a vracím se kousek zpět. Tím trochu ztrácím, ale ještě u léčebny Vesna, kde se vyloupneme z lesa, jsem zase zpět mezi svými. Při sjezdu k mostku u chaty Plyšanka míjíme ještě jednu hlídku, která opravuje defekt. Trochu smůla takhle pár metrů před cílem. My mezitím vystoupáme takovým kratším prudším výjezdem na kolonádu v Jánkách (potěšil mne tady Laďa, který přiznal, že už i jeho tady krásně tahají svaly na lýtkách) a čeká nás poslední kopec po asfaltu k parkovišti u lanovky (680 m.n.m.). Střídavě pomáháme Michalovi (Laďa víc, já už mám přece jen co dělat sám se sebou, ale taky ještě občas přiložím ruku k dílu) a cílovou páskou projíždíme vzorně v jedné lajně v čase 3:31:44.8h. Nakonec je z toho v konkurenci 50 hlídek v nejsilnější kategorii (nejlepší za 2:45 h, poslední za 6:04 h) velmi hezké 14. místo a my jsme rádi, že je to za námi. Od 10. místa nás přitom dělí pouhých pět a půl minuty a jak pravil Laďa: „To jsou ty vaše bufety!“, ale popravdě řečeno strávili jsme dnes na nich asi méně času než oněch pět minut. Každopádně v cíli byli všichni moc a moc spokojeni, krásné počasí, skvělá trať, úžasní soupeři, perfektní značení a zajištění … no prostě už teď se těšíme na další ročník!!!
Ještě odkaz na výsledky:
http://www.sportchallenge.cz/cz/extra11/k70mtb/vysledky
A na taky na pár fotek:
http://www.ulozto.cz/10183820/2011-09-03-krkonosska-70-jl-zip
Naši partneři
