Křest bouřkou aneb Praha-Doksy 2012

Praha-Doksy je záležitost nanejvýš tradiční. Počátky sahají kamsi do let, kdy jsem byl ještě vesele na houbách a tak není divu, že se i letošní poslední květnový čtvrtek sešlo na startu hodně přes sto (vesměs) rutinérů s různorodou škálou ambicí (přesně 142). Trochu speciální ambice jsem měl i já, protože doposud jsem byl kolař výhradně rekreační a nový Fondriest R20 mi kukal v ložnici teprv od března. Dlouho dopředu jsem měl v plánu, že závodní debut bych si měl dát právě na Doksech, protože je to akce „skoro domácí“ jednak pro Veltěžáky, tak pro mě, protože u Doks jsem vyrůstal a znám tam na silnicích každou bouli:o)

Obvyklá nervozita před startem byla i tentokrát. A notně ji živila zejména nejistá předpověď počasí, dál pak dohady kdo vůbec pojede. Spekulace o zdravotním stavu, šetření sil na Sudety i dalších objektivních i subjektivních vlivech byly na pořadu hned několik dní.  V místě tradičního startu u teplárny v Třeboradicích se nás nicméně nakonec sešlo 5 sokolů. Kromě Přemka, který po dlouhé treninkové pauze chtěl hlavně pošetřit kolena, to byl Radim, Michal, Zbyněk Dus a já.

Jako ústupek moci úřední se letos muselo jet prvních,dopravně nejexponovanějších 15 kilometrů za vodicím autem. Narozdíl od loňska, kdy se podle tehdejších účastníků rozjel hned od startu pořádný masakr, pořadatelé opravdu dostáli příslibu manifestační jízdy a balík se tak  trochu nervozně posouval rychlostí odhadem tak 30kmh vpřed. S několika drobnějšími problémy jsme projížděli tradiční trasu Hovorčovice – Měšice – Mratín – Kostelec. Po přejetí Mělnické státovky byly závody nahoře, takže byl zamáván ostrý start. Kupodivu se nekonalo nic zvláštního, každý se sice během jízdy za vozem cpal vpřed, ale najednou jako by i na borce vpředu padla předtucha prvních kopců, a tak až k ceduli Čečelice se jelo tempo rozhodně přijatelné.

Naopak jak rudý hadr na býka měla na závodníky efekt Čečelická náves, kde najednou všichni dupli do pedálů a bylo jasné, že zrno od plev se začně prosévat hodně brzy. První rozřazovací kopec stíhám zcela bez výkonnostních rezerv na chvostu prvního balíku. Přema a Michal tam jsou. Radima jsem ale neviděl a Dusík vypadal už na patě kopce, že nadešla jeho chvilka (a viděli jsme ho až s odstupem v cíli). Na Byšických kostkách ovšem i mě plíce říkají jasné „Končíš kamaráde!“ a po nájezdu na Boleslavskou se loučím s vedoucím balíkem. Chvíli trpím zcela sám, až mi krev do žil po chviličce dodá pohled na Michala, který si taky  musel vystoupit a pomalu se mu přibližuju.V tu chvíli jedeme tak 3. Sbíráme odpadlíky z čela(včetně Michala), docvakává nás pár dalších zezadu a mezi nimi Radim. Tvoří se zárodky toho, co by případný komentátor nazval „třetí balík“. Peloton přede mnou se aktivitou Svoboďáka s Jirkou Ježkem totiž roztrhl na 2 skupinky, první tak  10, druhá možná 20 lidí (tam relaxoval Přemek svoje kolínko). Na Boleslavské silnici se takto zrodí náš balík cca 15 lidí, kteří budou bojovat o pozice kolem 4. desítky. Kupodivu po počátečním utrpení se mi jede tak nějak pořád líp, a tak ani Řepín nevnímám jako jako nějaký kopec a vklidu si na čele balíku nahoře přebírám banán od neznámého fanouška u trati:o) Taková malá osobní horská prémie pro mě:o)

Od Řepína je situace výrazně klidnější. Stále jede balík možná 15 jezdců, aktivních na čele je tak 7-8 a já mám radost z toho, že jsme to i my 3 sokolové. Kromě nás se na tempu podílí nejvíc asi dvojice SOSáků (teď ABCycling), jinak po dvou jsou přítomny ještě Vinohradské šlapky a dál je to takový barevný koktejl. Tempo se jede poměrně slušné, byť někteří mazáci mrmlají pod vousy, že učebnicové střídání vypadá jinak. Na vyvýšené planině kolem Nebužel obyčejně už výhled na Housecké vrchy a Vrátenskou horu předznamenává blížící se rozhodující kopce, ale teď je výhled jaksi pryč. Místo něj ocelově šedá stěna věstí, že pokud nebudem mít štěstí, suší určitě nedojedem. Neměli jsme.

Hned za vsí Nebužely se mračna protrhly a jinak kvalitní asfaltka se změnila ve velkou louži. Mám možná trochu štěstí, že zrovna jedu trochu sám, pár vteřin před skupinou, protože v plýskanici přestaly fungovat nejen  brýle, ale i brdy a ve sjezdu přes Střemy jsem se nikoli jednou podíval k opačné krajnici.

V kokořísnkém údolí bouřka postupně slábne a prší už „jen tak normálně“. Dávám tyčku. Skupina vypadá stále stejně. S Michalem pracujeme vpředu a Radim zkušeně skoro celé údolí spořádaně číhá na chvostu.. Taková už je role lídra:o)  Jak se blíží Romanovská HP, skupina znatelně polevuje ze snažení (v údolí se jinak jelo tak 35-38 kmh a sjeli jsme další 2 odpadlíky) a každý se snaží nějak připravit na rozuzlení závodu. Někdo se protahuje, někdo krmí. Odbočka v Ráji je tu ale dřív než se naděješ a začíná to pravé řemeslo. Tak do půlky kopce se držíme všichni 3 vpředu skupiny, ale já začínám cítit, jak sotva tahám nohy z medu. Otáčím babský převod 34/23 a trpím. Nebýt několika skupinek diváků podél trati, byl bych už tak 300m před cílem asi svěsil nohy, ale zkouším ještě dolovat rezervy a na černo před očima přejíždím čáru Vitáčkovy horské prémie. Když se trochu seberu a rozkoukám, zjišťuju ale že není tak zle. Skupinka mi odskočila tak na 15 vteřin, tak se rozhoduju ještě to dneska nezabalit a pokouším se o riskantní sjezd. Podobný průběh to se mnou mělo i na Mšenských kostkách, jenže pak jsem někde chytil druhou mízu a skupinu definitivně dotahuju před výjezdem skrze Lobeč. Nahoře v Nosálově u nástupu do dlouhého sjezdu jsem dokonce znovu první a pozoruju, že balík se dost proměnil. Nabrali jsme nejspíš zas někoho zepředu, hodně jezdců jsme postráceli na těch několika stoupáních, a jednoho spektakulárním a zřejmě bolestivým způsobem v serpentině Nosálovského sjezdu. Radim jede v klidu to svoje, jen Michal už stihl zabojovat s křečemi a o svých ambicích už se vyjadřuje pesimisticky.

Je jasné že souboj o pozice ve 4. desítce se odehraje v početné skupině. Nahrává tomu jednak konec velkých stoupání, druhak opravdu mizerná cesta, kde se nikomu moc jet nechce(co by to taky bylo za jarní klasiku:o)… Jako jediná „stáj“ ve skupině máme výhodu 3 jezdců, tak Radim začíná režírovat, že vzhledem k našim spurterským schopnostem (čti „mizerným“:o))) bychom měli raději zkusit nástup. Vytipoval 2km před cílem. Bohužel už se ale nyní jede na dost úzkých cestách a  občasné mininástupy střídané úpadky k výletnímu tempu přispívají k poněkud nervozní atmosféře v balíku.. Nějakých 5km do cíle u usedlosti Týn vidím jak Radim využívá zakolísání tempa, zatancuje a odskakuje tak na 15m. Na nic nečekám a pouštím se za ním. Než jsem ho dojel, Radim bohužel rezignuje, jenže teď se cítím dobře zas já, tak házím plány za hlavu a sázím vše na jednu kartu. Další 3km je to podlaha, občas se ohlédnu a vida, že mám byť  max 30m, se mi ještě nechce vzdát. Jenže vzdát to nechtěl ani zbytek skupiny a 1,5km před cílem tak byl s prvním „nástupem“ mé kariéry amen.

Nedá se nic dělat, rozhodnou poslední 2 zatáčky a cílový kopeček. Znám to tu jak své boty, ale to mi dopředu nepomůže. 10 členný balík se 3 sokoly se drží furt pohromadě. Místo nějakých nástupů spíš velmi zvolna zrychluje. V poslední pravé zatáčce jsem v druhé řadě, notně prošitej z 3km solo snažení. 100m před cílem vidím jak první nastupuje mladík v dresu Ski Paudera (René Šnajberk), a tak (aniž bych nějak chtěl, spíš mi to zavelelo samo) to zkouším roztočit, daří se mi prosmýknout kolem první řady zprava, shazuju o 1 nahoru, stoupám si, chybí tak 30m … pak už si pamatuju jen seřadiště za cílem. Kyslíkový dluh asi vypnul krátkodobou paměť, ale tak nějak hřejivě tuším, že jsem urval 2. Místo..Tedy samozřejmě někde ve čtvrté desítce, ale perspektivou okamžiku  je to pro mě skoro jako podium na etapě Gira:o) Dílčí spurterský souboj už uhájil zmíněný mladý René Šnajberk.

V cíli se shledávám s Přemkem, který si pochvaluje, že ho koleno nechalo jet a i navzdory obříu treninkovému výpadku dojel na slušném 25. místě v čase 2:15:52. My 3 jsme se nakonec seřadili na stejném čase 2:21:58 v pořadí: 35. Ondra (já), 40. Radim a 43. Michal. Trochu déle se čeká na Dusíka, o kterém bych snad jen zpravodajsky napsal, že svůj cíl dát letos pod 2:30 mu bohužel utekl. Pro úplnost ještě dodám, že pro celkové vítěyství si dojel Svoboďák (2:07:49) před Jirkou Ježkem, ve veteránském balíku pak David Klíma, a mezi děvčaty Hanka Doležalová.

Mám li hodnotit, převažují samá pozitiva: Přemek dojel se zdravým kolenem a ještě slušně, bouřku jsme přežili, nepřežehlili nás veterání, nikdo nelehnul a já jsem si dokázal, že přechod z rekreační na hobby-závodní cyklistiku zvládnu, aniž bych se za sebe musel stydět. Vyjetí 15km kolem Mácháče i večeře v putice ve Starých Splavech byla už jen taková příjemná tečka. Negativy byly snad jen slabší účast Sokola a na mém kole pak rozlomený košík, co by kauzální následek extrémních rázových jevů na Byšickém železničním přejezdu. Takže zbývá už jen  poděkovat pořadatelům z CKKV, že se jim daří tento tradiční závod držet při životě a začít vydatně regenerovat… Po-potítří jsou totiž Sudety:o)))