Krakonošův cyklomaraton, 140 km, Trutnov, aneb poprava vedrem

Krakonošův cyklomaraton byl pro mě stejně jako loni i letos mojí závodní premiérou, a na rozdíl od loňské zimy a deště si pro nás tentokrát Krakonoš připravil pro změnu pekelné vedro, stejně jako předloni. Trasa až na začátek (je zavřená státovka přes Zlatou Olešnici, takže se vyjíždí rovnou na Žacléř a přes Křenov a Prkenný Důl se dělá takové kolečko zpět, je to o něco delší a hlavně se ten Prkenný Důl nastoupá de facto dvakrát, tedy času to zabere více, než loni) podobná jako loni, takže to bude zajímavé pro srovnání.

Zázemí jako vždy na Červenokostelecké boudě nad Velkou Úpou, počasí zaručeně bez deště, takže rozjetí ráno na start po ose je jasná věc a dokonce mám letos poprvé v plánu se po závodě domotat vlastními silami až zpět na boudu do 850 m.n.m., schválně, co to udělá. Ale to se uvidí až podle toho, jak na tom budu v cíli, velké vedro mě obecně dokáže zničit víc, než déšť a zima, takže zejména při předloňských vzpomínkách, kdy jsem totálně uvařil nohy i hlavu, mám letos předem rozhodně už respekt – tři tuby gelů a dokonce čtyři Magnesia v zadní kapse dresu hovoří za vše. Ranní přejezd na start na pohodu, za zmínku stojí úsměvná historka z Horního Maršova, kde se ke mně z vedlejší připojí takový cyklistický discobolos, prostě od pohledu osvalenej namakanej chlap s oholenýma nohama a hned se ptá, jestli prý také jedu do Trutnova na start. Přikývnu, vleze si za mě, tak se snažím jet tak nějak, aby mi to ještě nebylo nepříjemné, ale zároveň aby to bylo jako aspoň nějaké tempo, vyjedeme od kostela na Kopeček, pak se silnice sklopí, na budíku mám něco okolo 40 km/h, tak jsem spokojenej, no a v tom si ten vzadu vyjede vedle mě a povídá, že se omlouvá, ale že se potřebuje trochu rozjet, nasadí tak 50 km/h a za chvíli je ten tam. Tak to by bylo tak na úvod, abychom si ujasnili, kdo kam patří. Rozhodit se tím ale moc nenechám, je mi jasné, že většina už tu bude lepších, ale pár slabších kusů se snad taky ještě stále najde. V Trutnově ještě ve městě se potkávám s kamarádem Radimem Machem (MTB Horoměřice), tak na start dojíždíme spolu, ještě si odskakuji na záchod, kde se dole u prezentace potkávám s Kolíkáčem (CK Vinohradské šlapky), tak krátké pozdravení a potvrzení si obav z vedra, máme to nastavené tak podobně a ještě dobře si pamatuju na ten jeho předloňský report, pod který bych se mohl rovněž podepsat, ale nechtěl bych to dnes znovu absolvovat. Nahoře opět s Radimem, který mi tam hlídá kolo, do startu něco přes půl hodiny, ale máme vše hotovo, tak se jdeme pomalu řadit, on do koridoru na krátkou, já na dlouhou, před vstupem ještě krátké pozdravení s Mlhošem (CK Vinohradské šlapky) a Václavem Klausem ml. (—) a už zase stojím mezi těmi plůtky, co slibují silné zážitky do morku kostí.

Ve startovním koridoru stojím netypicky poměrně vpředu, hned pod bránou Škoda auto, aspoň na mě vrhá trochu stín, ale už nyní před desátou dopolední je tady celkem vedro. Vedle stojí Tomáš Bartoš (H.I.C.), tak společně kecáme a čas do startu celkem rychle utíká. Krátký slavnostní proslov hlavního pořadatele Slavíčka, pak ještě starosty Trutnova a je odstartováno. Tomáš vypadá celkem natrénovaně, po startu se chvíli proplétám kousek před ním, ale nahoře na státovce mě dojede, pak se mu ještě chvíli dívám ob dvě řady na záda, a to bylo naposledy, co jsem ho viděl. Zleva se mihnou dva oranžové dresy – Kolíkáč s Lukem (CK Vinohradské šlapky), ale k nim to mám daleko, a za chvíli taky mizí někde daleko vpředu. Já se jakžtakž držím, ale jak jsem startoval poměrně vpředu, tak spíš nějaké pozice ztrácím, než bych získával. Za Trutnovem odbočka pravá levá, přejezd, za kterým se válí několik vypadlých bidonů a jeden jezdec v dresu Lawi tu smutně stojí s proraženou galuskou, tak to bylo takové antré do závodu. Začíná se stoupat, zatím jen pozvolně údolím na Babí, to ještě jakžtakž držím pozici, ale jak se to pod Stachelbergem trochu víc zvedne, tak začínám nabírat zřetelně víc. Nahoře jsem ale pořád v nějaké skupince, která se ještě pospojuje a docela i celkem jede. V Prkenném dole se jeden zvedá ze škarpy, druhej o kus dál dokonce leží na zemi, předtím už to jednou lehlo v Babí u levé krajnice, tož celkem nervózní začátek. V Žacléři přesně na prémii nás dojede čelo krátké (žlutá startovní čísla), to ještě projede, ale hned nějakou druhou skupinku za nimi už hákujeme, takže v následném sjezdu do Křenova je nás už hodně početná grupa snad 50 lidí, já tedy plápolám společně s ostatními z dlouhé na jejím konci, lézt dopředu nemám ambice a jak se to pak trochu přizvedne do Prkenného dolu, tak se červená čísla z dlouhé začínají postupně vysypávat jako korálky. Jinak se mi ale tenhle kopec jel celkem dobře a spíš jsem se o něco i posunul dopředu. Po napojení na hlavní od Žacléře je tu další zajímavý moment – proti kolona zastavených vozidel, za nimi na konec kolony (cca 10 aut) právě dojíždí sanitka, ale ten první z naší skupinky to tam pošle, tak ostatní jedou za ním. Saniťák se ale na to vydrží koukat jen někam do poloviny naší cesty podél kolony, pak zapne maják a pošle to proti nám, následuje uskakování na krajnici, ale zrovna je tu taková celkem rozbitá s velkým schodem z asfaltu na hlínu, takže návrat zpět na asfalt si říká o lehnutí, ale nějak jsme tam nakonec snad všichni zase vyskočili. Ve výjezdu na Stachelberg v opačném směru se to trochu zformuje, ale že bych to kontroloval z čela formující se skupinky, to říci nemohu, takže to pak naháním ještě většinu sjezdu přes Babí a definitivně se připojuji zase až dole po nájezdu na státovku směr Mladé Buky, ale pořád lepší než loni, kdy jsem tady podobně velkou skupinu naháněl ještě několik dalších kilometrů. Teď jsem v ní hned od počátku transportu z Trutnova do Horního Maršova, je to mix tak půl na půl krátká/dlouhá, celkem to jede, jsem zašitý někde ve druhé polovině skupiny a ani skoro nevím, že šlapu a přitom na budíku stále 35 km/h, akorát před restaurací Na Kopečku to spadne někam ke 30 km/h, ale pak už je stejně Horní Maršov a odbočka na první velký kopec – Pomezní boudy přes Albeřice a Lysečinskou boudu.

Zpočátku se snažím držet s pár vytipovanými jezdci, o kterých jsem si udělal úsudek, že jedou podobně jako já, ale to vydrží tak někam k celnici do Dolních Albeřic, pak se to zvedne na louku, slunce pálí, sklon je nemilosrdný, příčné kanálky celkem taky, ale pořád lepší, než loni v mlze, zimě a dešti. Tady už bojuji jen sám sebou, přece jen natrénováno tolik není, naopak nadváha nějaká je a tady se to projevuje v celé své nahotě, většinou jsou tady všichni nějak rychlejší, předjíždím jen výjimečně dva tři, jinak pozice ztrácím. V nejprudším místě pod Lysečinskou mě dojíždí Michal Stránský (—), sotva stačím říci na pozdrav, že „Už vařím!“, a hned se mi vzdaluje a taky už ho až do cíle nevidím, stejně jako předtím Tomáše Bartoše. No měl bych se nad sebou zamyslet a zpytovat svědomí ohledně stravy (ty čokolády na noc asi vážně nejdou moc k duhu) a tréninku (jen dvě stovečky a jedna dvoustovka za celé jaro, a jinak většinou jen krátké cesty do práce, to asi taky není ideální příprava na tenhle maraton), není to zase tak dlouho, co jsem s nimi celkem pravidelně ve skupině jezdil, přitom jsou to oba o něco starší kluci, ale dnes s tím prostě nic neudělám, jen dívat se na jejich docela rychle mizející záda ještě chvilku můžu. Okolo Lysečinky sklon chvíli povolí, takže krátký oddech, dokonce krátký sjezd na Dolní Malou Úpu, a hned další vražda – výjezd od kostela k Moravance! Kdo sem tuhle stěnu postavil, to není normální tohleto?! Nejlehčí převod 39-28 tam mám hned odspoda a stejně musím kličkovat ze strany na stranu, abych to nerval silou úplně přes limit. Naštěstí je tady dost fandících diváků, což pomáhá neslézt, ale jako vražda to celkem byla, to zase ne, že ne! A přitom to vlastně byl pořád jen takový lehký trénink na Pražskou. Nahoře na bufetu nikam nepospíchám, liju do sebe, co se dá, k tomu nějaký meloun, koláček, rozinky, doplnit bidony – radši oba, do jednoho ionťák do sebe a do druhého vodu na sebe. Celkem jsem se tu i tak 5 min zasekl, no ale co, dnes prostě cítím, že to bude spíš o dojetí, než o dobývání ztracených pozic, vedro začíná už nemilosrdně úřadovat i tady přes 1000 m.n.m., a to je ještě to nejhorší je pořád vlastně před námi.

Ve sjezdu mě ještě nahoře na Pomezkách dojede jeden z krátké, společně pak dojíždíme nějakého jeho kolegu ve stejném dresu, který je ještě o kousek před námi, a pak kluci valí celkem fest údolím dolů, předjíždíme přitom dost ostatních z dlouhé a zaloví snad jen jeden, tak tady jsem si naopak něco pomohl a ani to moc nebolelo. Před Spáleným mlýnem mě jeden z nich vyzývá, ať taky trochu potáhnu, tak mu říkám „Nevidíš červený číslo?“, ale na chvilku tam teda jdu, aby se neřeklo. Ve druhé části sjezdu nabereme ještě dva nebo tři lidi, ale dole na křižovatce se trasy dělí, krátká jede doleva a dlouhá doprava. Z dlouhé jsme tu nakonec hned čtyři, to jde, chvilku na sebe počkáme a jedeme spolu, překonáme na červenou i opravovaný most přes Úpu, v polovině nás pořadatel posílá před protijedoucími auty na vedle postavenou provizorní dřevěnou lávku pro pěší, ale dalo se. V stehnech už trochu pocukává, takže první Magnesium zasyčí a jede se dál. Ti první dva však jedou nějak moc ostré tempo, tak se z třetí pozice odpojuji, ten za mnou vypadá, že to celkem kvituje, takže pokračujeme jako dvě dvojičky na dohled jen proto, aby na začátku pece ti první najednou výrazně zpomalili a my je v krátkém okamžiku dojeli. To jsem nějak nepochopil, ale budiž. Následného lehkého opadnutí tempa využívám k tomu, že z bidonu s vodou si leju něco za krk a něco do bot, vedro začíná být čím dál nesnesitelnější a hlava i chodidla o sobě už dávají celkem vědět. Ten za mnou je rád, že je rád, ale já z první pozice pokračuji ve svém tempu (od začátku Úpy konstantním) dále a ty tři nechávám trochu zpět. To vydrží i přes autobusák a parkoviště Javor, kde mě ve větším sklonu ale zase dojíždí – už tady tam mám 39-25, pot ze mě leje a přitom to ještě není nic proti tomu, co za pár okamžiků přijde. Stěna k Poustevníkovi, co má přes 30% – na silničním kole bez kompaktu totální vražda! Zatím jsem ji tedy vždy vyjel, ale na nejlehčí převod 39-28 začínám tentokrát s respektem a prakticky hned odspodu to posílám do toček, abych udržel o trochu vyšší frekvenci šlapání, která je ovšem i tak až směšně nízká. Mám na kole vpředu fungl nový plášť (původní Conti 25-622 měl trochu říznutý bok, tak jsme jej radši před závodem vyměnil, abych na to nemusel myslet, ale měl jsem po ruce jen 23-622), no a jak to ta tady honím ze strany na stranu na nejlehčí převod rychlostí asi tak 6 km/h, a jak se přední kolo má neustále tendenci odlehčovat, tak v jedné té obrátce mi to normálně podklouzne a já se téměř skácím na bok! Na poslední chvíli ještě stačím vycvaknout a dát tam nohu, takže na zem spadne pouze kolo, kdežto já zůstanu stát, ale rozjet už se v tomto sklonu nedá, tak to k Poustevníkovi asi 100 m vedu a nasedám, až když sklon trochu povolí, Zase na pozice jsem tolik neztratil, předjeli mě snad jen ti tři, se kterými jsem do kopce najížděl (naštěstí jsem nikoho z nich nezastavil), ale ztratil jsem svou cyklistickou čest ve smyslu, že až doposud jsem to zatím pokaždé dokázal vyjet, no tak ale co už taky dneska se mnou! Další pokračování už si pohlídám a slézat nemusím, nakonec je to o něco lepší, než předloni, sice vedro je, ale zároveň trochu fouká i vítr, který lehce ochlazuje, takže na sluníčku je sice hrozný vedro, ale ještě to není takový vývar ve vlastní šťávě, jako tenkrát. Na druhou stranu kdyby existovalo něco jako rozsudek k popravě vedrem, tak by to asi vypadalo nějak takto. U Husovky je veselo, dost lidí tu fandí, takže krátký odpočinek a vzhůru do poslední fáze tohoto kopce. Krátký úsek v lese trochu pomůže se vzpamatovat, a pak už je nejvyšší čas sbírat síly na dojezd k bufetu, protože si troufám tvrdit, že ze všech závodníků tady mám největší počet fanoušků já – prakticky celá bouda se přišla podívat, jestli ten výjezd přežiju. Klára běží posledních asi 50 m se mnou, na chvíli se ještě zvednu ze sedla a předjedu dva lidi, ale pak si musím zase sednout a i podle fotky je vidět, že už tady prostě mám celkem slušně vymleto:

Krátká pauza na bufetu ovšem prospěje, od Kláry z petky dostanu vodu za krk i do bot, něco popiju z kelímků, pozdravím se krátce s ostatními a hurá zase dál.

Nejsem úplně mimo, jako předloni, ale že bych se cítil kdo ví jak čerstvý, to také říci nemohu. Nohy už celkem v háji, ale hlava naštěstí řekl bych dobrá, pořád by se chtělo ještě závodit, jenže momentálně ani není s kým – po odjezdu od bufetu nikdo přede mnou a nikdo za mnou. Přes Hříběcí a Tetřevky až do Dolního Dvora tedy úplně sám, ale aspoň v klidu a na jistotu, u Chaty Gal, kam jezdíváme na Silvestra, rychlost 50,5 km/h, o 0,5 méně, než loni. U odbočky na Lousino údolí mě dojede kluk a přivítá se se mnou slovy: „Hej kámo, nemáš něco proti křečím?“ Ne že by mě to kdovíjak oslovilo, ale v kapse mám ještě tři Magnesia a dva gely, tak mi je to blbý mu úplně odepřít a jedno Magnesko mu tedy výměnou za nějaký žvýkací gel dávám, ale radost z toho moc nemám, neboť tuším, že mi asi bude ještě chybět. A taky, že jo. On mi hned poodjíždí, takže celé údolí do Strážného zase sám, ale aspoň je tu v údolí horského potoka celkem chládek. Před Strážným ale opět cukačka ve stehnech, takže další Magensium do sebe a hned mi zbývá už jen jedno. Na odbočce u lomu se koukám pod sebe, nikde nikdo, o to větší je pak překvapení, když ještě před bufetem mi na záda přiletí nějaká dvojička a hned o kus dál jsou další dva, ale aspoň bude s kým jet zase dál, říkám si. Na bufetu opět stavím, doplňuji bidony do plna, něco do sebe a nevyhýbám se už ani melounu se solí, protože cítím, že nohy začínají mít víc, než dost. Z bufetu odjíždíme ve čtyřech, což je fajn, ale z kopce mi trochu odjedou, neb v první polovině dojídám banán a ve druhé mi to na asfaltové spáře dvakrát nepříjemně klouzne, takže raději trochu zvolňuji a dojíždím je až za odbočkou do kopce na horizont před Lánovem, kde mám včas zařazeno do lehka, takže zatímco oni loví převody, já poměrně lehce likviduji jejich náskok a jsem s nimi. Výjezd na horizont odvisíme za jedním z nich ve sjezdu do Lánova mám trochu slabší chvilku já, když ze druhé pozice probrzdím zatáčku u jezeďáku, přitom jsem začal brzdit ještě dřív, než ten před mnou, vše se zdálo v pohodě, ale jak jsem to naklopil, tak jsem cítil, že ten přední plášť se už zase trochu sune bokem a po těch dvou podklouznutí v předchozím sjezdu už jsem prostě do dalšího rizika nešel, radši jsem to prostě zahamtl a pokračoval rovně až skoro k regulovčíkovi, který přede mnou ještě trochu postrašeně uskočil, a pak jsem to otočil skoro z nulové rychlosti o 90° vpravo. Ostatní dva mě mezitím samozřejmě hravě podjeli, takže mám přes Lánov co dohánět, ale naštěstí moc nejedou, tak jsem za chvíli zase zpět. Rozhodně se ale potvrzuje stará pravda, že není dobrý brát si nový plášť rovnou na závod, prostě dokud se v něm nevytvoří odvalováním takové ty mikrotrhlinky, tak to v mezních situacích klouže, prostě to není jako někde v Moto GP, přátelé! Přes Lánov nabereme ještě jednoho a je nás pět, pak se tam kdo ví odkud objeví ještě jeden, který s námi absolvuje výjezd na horizont s nákladní lanovkou z Černého Dolu, ale pak kopne do kočáru a sólo nám ukazuje záda, až se po sobě jen tak rozpačitě podíváme. Zřejmě nějakej slušnej oddíl alias lepší jezdec po defektu no!

Do Čisté na začátek posledního většího stoupání na Hoffmanky tak najíždíme v pěti, silově na tom z nich jsem asi nejlépe, ale taky už nemám daleko ke křečím, tak je otázka, jak to dopadne. Zpočátku se držím v závěsu, ale jak se to trochu přizvedne, tak cítím, že bych mohl jet o něco rychleji, jdu tedy dopředu a dokonce si buduji i lehký náskok, ale co je to všechno platný, když kousek pod náměstím mě to zase začne hryzat zprava zleva. Je to těžký, hlava by tentokrát chtěla, ale nohy jasně říkají, že už toho dnes mají dost. Sahám rychle do kapsy pro poslední Magnesium, ale než celá procedura proběhne, tak mě všichni z té původní skupinky předjedou a na konci Černého Dolu tak začínám zase odzadu. Jednoho s kolem i dresem Merida ještě na začátku první serpentiny dojedu a předjedu, ale zbytek už naháním marně, hlava by sice chtěla jet, ale nohy už se nechtějí točit, křeče krouží všude okolo, tak to spíš jen tak šolíchám, abych vyjel a moc neztratil. Nahoře jsem sám, přes Jánky to trochu odbrzdím, ke skupince se tím trochu přiblížím, ale na dojetí to nestačilo a časovku jednotlivce přes Svobodu si tu letos rozhodně dávat nehodlám, tak jedu spíš takovou údržbu, kouknu na tachometr, tam 32,5 km/h, to znamená, že ráno v opačném směru do kopce jsem tu jel rychleji, no tak ale co už! Ve stoupání z Mladých Buků stále nic, jedna dvojička je vidět, ale dost daleko na to, abych s tím v tomto stavu něco udělal, pak ale nad Hrádečkem vidím naopak dvojičku blízko za mnou, tak hurá, mohl bych se po čase zase s někým trochu svézt. Sjezd jedu ještě sám na jistotu, dnes za této situace tu opravdu nemá cenu jakkoli bláznit, pak chvíli vyčkávám a na křižovatce nad Vlčicemi mne konečně dojedou a jedeme ve třech. Jeden tahá druhý se jen veze, tak se také zapojuji do špice a už na konci Vlčic dojíždíme ty dva před sebou. Jedním z nich je žena, Dana Prouzová (—), nakonec třetí v kategorii Ž40. Do Trutnova se jede celkem v klidu, už si skoro říkám, že bych to mohl tentokrát dojet bez křečí, ale ne, v posledním stoupání někdo trochu přišlápne a když zkouším taky opatrně přidat plyn, tak hned cítím, jak se to kouše a přestává točit, musím si vystoupit a jen se dívat a čekat, až to trochu povolí. To se zhruba v polovině kopce naštěstí děje, ale ti čtyři už jsou mezitím pryč. Je zajímavé, jak už pětkrát ze svých sedmi účastí to má v tomto posledním kopci stejný průběh – nejdřív křeče, které ale ve druhé části kopce zase zázračně povolí. Na kruháku ohlédnutí zpět, někdo tam je, ale asi tak 200 m zpět, to by mělo do cíle stačit. Ještě se trochu přibližuji k Daně, kterou ti tři také vyklepali, tak to zkouším, jestli bych to ještě nedal, ale i ve sjezdu mi kousek chybí, regulovčík před cílovou rovinkou pískne jednou, to je Dana, pak podruhé, to jsem já, ale vzápětí pískne ještě jednou, tož co to? Otáčím se a ejhle, jeden tam opravdu je, ten se tedy sakra rychle přiblížil, ale do cílové rovinky najíždím přece jen s náskokem, takže pořadí už se nemění. Ještě kontrola světelné časomíry s mými stopkami, celkem to sedí, a pak už jen píííp čipu v cíli a mám to za sebou. Stopky ukazují čas 5:41:27,6 h loni to bylo za 5:01:44,7 h, tedy o cca 40 min horší. Odhaduji, že zhruba tak 15 min z toho udělalo to lehké prodloužení a navýšení trasy po startu a těch druhých 25 min udělala ta pekelná výheň. V absolutním pořadí mi dle výsledkové listiny patří 222. místo z celkem 296 v cíli a 330 na startu. Loni to bylo 198. místo z 260 v cíli a 310 na startu, což je zhruba srovnatelné, ale zničený jsem letos o dost více. V kategorii M49 mi patří 81. příčka ze 114 v cíli a 119 na startu (loni 75. z 91 na startu).

V cíli pak důkladný odpočinek, pokec s Vinohradskými šlapkami, Radimem Machem a Michalem Stránským, pak jsem asi ještě půl hodiny ležel jen tak na trávě, a poté se vydal na zpáteční přejezd zpět do Velké Úpy na boudu, což byla taková poloviční Pražská. Dojel jsem, ale bylo to už lehce (dost) přes hranu, takže příště si asi svezu auto někam dolů do údolí na křižovatku na Pomezky, abych si ten poslední výjezd už ušetřil, protože to už bylo tak nějak zu viel. Nakonec to za den bylo celkem 189 km a 3 084 výškových metrů. Trať byla pěkná jako vždy, zajištění trati vzorné, ale ta dvojkombinace Pomezky přes Albeřice a vzápětí Pražská je skutečně krutá, docela bych se už rád dočkal výjezdu na Pomezky přes Polsko, což je sice dlouhý, ale pěkný takový lehce alpský rytmický kopec řekl bych, a ne taková rubačka, jako Albeřice a Moravanka. Taky budu muset pro příště popřemýšlet o nějaké větší kazetě s 32 zuby, abych nemusel v těch stojkách tolik šněrovat a trochu ulehčil nohám, protože ty už tak těžké výjezdy a zvlášť v takovém vedru, jako bylo letos, prostě nedávají. Kolíkáč říkal, že to tam dal a i přehazovačka s krátkým ramínkem to pobrala, tak k tomu upínám své zdejší naděje do budoucna!

Odkaz na záznam Strava:
https://www.strava.com/activities/5496791841