Krakonošův cyklomaraton, 135 km, Trutnov, aneb opakování je matka moudrosti

Krakonošův cyklomaraton, 135 km, Trutnov, aneb opakování je matka moudrosti

Krakonošův cyklomaraton letos podeváté, v mém podání po osmé, to už je něco zážitků a potu. Letos to byla taková trochu kopie loňského ročníku, počasí velmi podobné, tedy vedro, ale přece jen o trochu málo menší, než loni a hlavně než v roce 2019, kdy to bylo skutečně už jako v peci s malým „p“. Letos jsem to měl trochu okořeněné o to, že týden před závodem mi na kole začal silně křupat střed a na klikách byla znát citelná vůle, ve čtvrtek jsem to rozebral, že dám nová ložiska, ale zjistil jsem, že těmi to vůbec není a že se hýbe celá ocelová závitová vložka v karbonu, s čímž už nešlo nic moc dělat. Tak jsem to jen prostříkal zvenku wédéčkem s tím, že se to třeba aspoň na chvilku akusticky zlepší, a že se mi to během závodu snad ještě úplně nerozsype pod nohama.

Nocleh klasicky na Červenokostelecké boudě nad Velkou Úpou v 850 m, celkem příjemný chládek v noci i ráno, ale je mi jasné, že nás dnes čeká opět pořádná výheň, tak mám obavy, jak to bude s křečemi, protože při dojezdu je zde mívám téměř vždy a jako první varování bylo už to, že mě to kouslo do lýtka v Trutnově nahoře na kruháku, když jsem tam v pátek přijížděl jen v autě – opravdu už asi psychika! Ráno si radši od boudy sjedu autem do Horního Maršova, jednak abych pak po závodě nemusel znovu až na boudu na kole (je to výjezd v podstatě hodně podobný tomu na Pražskou, asi ne tak prudký, ale délka a převýšení zhruba podobné, sice jen do 850 m.n.m., ale také hned od začátku Velké Úpy, která je oproti Peci o 170 m níže, no prostě 230 m výšky na 3,3 km) a jednak kvůli probíhajícím opravám mostů, kdy se údolím jezdí na světla a po provizorních plechových a dřevěných lávkách, což by na silničce bylo nic moc a dokonce je kvůli tomu letos změněný i celý dojezd krátké trasy závodu. Z Maršova dál již na kole, stále lehce z kopce údolím, v kole dokonce ani nic nekřupe, takže by olejíček opravdu pomohl? No ale stoupání v podstatě nula, je mi jasné, že se to ukáže až v nějakém kopci. Na začátku Trutnova prakticky ve stejném místě, jako loni, potkávám kamaráda Radima M. který po letech cyklisticky „dospěl“ a přihlásil se konečně na dlouhou trasu (dosud jezdil vždy jen krátkou), tak to bude reálný soupeř pro srovnání, protože letos mě dosud vždy o něco porazil. Před startem ještě záchod v Uffo a jdeme se pomalu řadit na start. V koridoru zatím moc lidí není, akorát pod nafukovací  bránou, která vrhá na zem stín, je docela plno, jinak jen sem tam někdo, kousek před námi stojí Tomáš Bartoš s Martinem Jelínkem (oba H.I.C.), tak se s nimi jdu pozdravit, k nám se naopak zařazuje Pavel Š., bývalý kolega Radima M. Čas do startu celkem rychle utíká a ani si nevšimneme, že už je 10:00 a najednou se to před námi začíná hýbat a jedeme, ani očekávaná tradiční rána z děla letos nějak nebyla. Kousek po startu ještě před prvním kruhákem se na levé straně udělá trochu prostor, tak to tam pošlu a rázem je to několik desítek míst k dobru, okolo nádraží se taky ještě obratným pohybem v balíku dostanu o něco dopředu, dokonce občas nějakou mezerou zahlédnu i úplné čelo, takže jsem poměrně vpředu, ale od této chvíle mě čeká na dlouhou dobu jen propadání se pelotonem zpět. Kousek za Poříčím je první síto – železniční most a hřeben nad Zlatou Olešnicí, okolo projede Tomáš Bartoš, doskakuji zezadu do skupinky, už tedy odtržené od čela, která se kousek přede mnou zformovala, a snažím se to nějak co nejrychleji vyfunět nahoru, ale výkon tam trochu už chybí, skupinka se trhá a já se vracím až ve sjezdu do vsi, kde naopak hmotnost hraje v můj prospěch. V dalším úseku do Bernartic se skupina celkem zkonsoliduje, je nás tu tak okolo třiceti, takže údolím do Křenova se valí celkem pěkně okolo 45 až 50 km/h, pak se to ale k Prkennému dolu zvedne, a to už začínám trochu polykat andělíčky na chvostu grupy a s nadějemi vyhlížím, koho to tempo ještě vysype, abych nezůstal za skupinou úplně sám, leč přesně to se po dalším nárůstu sklonových % na začátku Prkeňáku děje. Zůstávám tam osamocen jak patník u cesty a říkám si, že vlastně asi dobrý, že to už bylo na mě stejně trochu zu viel a že tedy pojedu chvíli svoje tempo, počkám na nějakou další skupinku a s nimi se zase pokusím aspoň na chvilku zrychlit. Jenže první skupinka, která mě dojede, je zrovna čelo balíku Elite, který startoval o pět minut za námi, na čele dresy Elkov Kasper, Favoritu Brno, Lawi, Xeelo a dalších našich předních týmů, jako rychleji v tom kopci jedou, to jako jo, ale zase není to rozdílem dvojnásobku rychlosti a až si i říkám, že kdybych trochu chtěl, tak bych se s nimi mohl i kousek svézt … no jenže já nějak ani nechtěl! Zkrátka nenechal jsem se vyprovokovat k žádnejm větším akcím a pokračuji dál svým tempem, jenže to znamená, že jak jsou za eliťákama roztroušení další jezdci snažící se je stíhat nebo aspoň tolik neztrácet, tak se to valí přese mě celkem fest, většinou jsou to tedy čísla z krátké trasy, ale zahlédl jsem i pár z dlouhé, což mě moc netěší, protože i ve srovnání s nimi jedu stále v módu „já nechtěl“.

V pokračujícím stoupání do Žacléře už mi to začíná docela lézt na nervy, pořád se někdo míhá okolo, teď už jsou to hodně i čísla z dlouhé, ale jsem nějak ve stavu, že se mi stále nedaří nikoho pořádně zahákovat, vždy je to jen na chvilku, a pak se zase musím pustit. Nahoře na náměstí, když se to už trochu narovná, tak se zuby nehty do jedné z projíždějících skupin začlením, ale za náměstím se to bohužel zase zvedne a jsem zase venku, naštěstí na horizontu je tu hned další skupina, tam už se uchytím a začíná se valit dolů do Královce, zezadu ještě dolítne pár lidí včetně Přemka Kuchaře, který bojuje o umístění na krátké trase, bleskově se pozdravíme, ale na žádný větší pokec to není, on jde hned směrem k čelu skupiny, já naopak couvám na její konec. Celkově se mi ale v této skupině moc dobře nejede, spíš vůbec, zvlášť když na posledním brdku před táhlým padákem do Královce začnou jet vpředu regulérní terezín, fouká od jihu, silnice vede na východ, takže jsou všichni vpředu nalepení na levé krajnici a valí do toho posledního brdku co nejvíc, aby se ti vzadu neměli kde schovat, tak děkuji pěkně pánové, ale tohle pro mě fakt nebylo. Vysypalo mě to společně s jezdcem číslo 1144 – stejné, jako jsem měl já loni, tak to se dobře pamatuje (Miroslav Bulín, CK Hydrant), tak ve dvojici pokračujeme dál i přes hraniční přechod, kolega je celkem slušná lokomotiva, tahá pěkně, ale já se přece jen takticky ohlédnu a kousek za námi vidím docela velkou další skupinu, tak mu říkám, ať zvolní, že v klidu počkáme, že tady nemá cenu zbytečně plýtvat energií, kterou ještě budeme jistě oba potřebovat. Ono stejně je to vtipné, před sebou ještě přes 100 km, ty největší kopce všechny před námi, ale tady se jede, jak na krátkém závodě těsně před cílem, spousta vydané energie v krátkém časovém úseku, a ta přitom může v závěru setsakra chybět.

Ve skupině do Lubawky po větru to ale letí pěkně, velký rozdíl jako vždy zaznamenávám v divácích, tady téměř před každým domkem stojí u silnice celá rodina a fandí se, cyklistika v Polsku prostě asi pořád táhne, holt výkony Majky, Kwiatkovského a dalších nezůstávají bez odezvy mezi obyvatelstvem. Za obcí Szczepanów je poměrně významný brdek, navíc nás tady dojíždí jedna z dalších rychlých skupin krátké trasy, s nimi se vezou i někteří z dlouhé, tak se to všelijak míchá a mě to to většinou vždy vymíchá směrem dozadu, nějak se prostě stále nemohu chytit, vždy jen na chvilku po rovince, ale jakmile se to zvedne, což je za obcí Miszkowice už definitivní věc až na Pomezky, tak je musím nechat jet (dokonce i skupinku s Danou Prouzovou, se kterou jsem dojížděl loni do cíle) a šmrdlat si to svoje tempo, které ale na ostatní zatím nějak nestačí. Ve středu už to zase křupe o sto šest, ta ranní tichá cesta údolím do Trutnova byla zjevně jen takové demo a mě to začíná nějak nebavit, silnice rozbitá, vedro na chcípnutí, soupeři se míhají okolo jeden za druhým včetně těch z dlouhé, a já celkem toužebně očekávám napojení na silnice od města Kowary do finálního stoupání na Pomezky, kde věřím, že bych mohl trochu pookřát, protože vím, že tenhle kopec se mi jezdí docela dobře. A opravdu se tak naštěstí děje, tady už mě tolik lidí nepředjíždí, naopak dokonce občas i já někoho a hlavně rozestupy už jsou víceméně konstantní, zkrátka se začínám chytat. U lidí, co mě předjíždí (ale už jsou to většinou jen čísla z krátké trasy), si začínám všímat, že někomu krouží těsně za hlavou černé mračno much, a někomu naopak téměř vůbec, tak začínám pozorovat, čím by to mohlo být, napadá mě barva dresu, tak se na to zaměřuji, zkontroluji pár vzorků, které mě míjejí, a za chvíli v tom mám jasno. Ano přátelé, je to tou barvou, a která byste řekli, že to dělá nejvíc? Žádná žlutá nebo oranžová, jak se občas někde píše, ale černá nebo aspoň hodně tmavá, třeba rudá. Je to tak, spíš než barvou to je tedy možná tím, že v těch tmavých dresech se jezdci v tom kopci víc potí a ty mouchy to nějak cítí, ale je fakt, že za někým v bílém nebo světlém dresu se klidně i chvilku háknu, ale za někým v černém nebo tmavém to ani nezkouším, protože to bych jel v hejnu much. Tak asi tolik k vědeckému výzkumu provedenému přímo v průběhu závodu. Před Pomezkama už jsem celkem pevně v takové menší skupince jezdců z dlouhé, pár diváků zde docela hezky povzbuzuje, v 1000 m.n.m. je už celkem příjemná teplota a bufet je na dosah. Při průjezdu celnicí mi ještě blikne v hlavě, že pojistka na zahraniční výdaje, pokud by se něco stalo, kterou jsem si před závodem radši uzavřel, je tímto definitivně k ničemu, ale dobře, že tak!

Na bufetu stavím jen krátce, do jednoho bidonu doplňuji ionťák, ve druhém ponechávám zbytek vody, ať si mám co lít za krk a do bot, protože to začíná pěkně připalovat. Do sjezdu se spouštím nejprve sám, ale v táhlé levé zatáčce na louce mě předjede jeden soupeř z krátké, tak se za něj háknu a valíme celkem pěkně, ani nechce střídat a další dva ještě předjedeme a ani nezaloví, tak to bylo pěkné svezení, dole mu za to musím poděkovat a popřát hodně zdaru do nadcházející stojky, on ji tam má ze Spáleného mlýna hned, my z dlouhé sice až za chvilku, ale ještě horší. Dále po překonání malého brdku dojedu nejprve jednoho, ten se řadí za mě, pak dalšího a společně už při střídání valíme podél Malé Úpy místem, kde takřka přesně za 24 h po nás spadne strom na projíždějící auto a zabije v něm tři lidi ze čtyř. Na nás však nic nespadlo, takže můžeme dále po trase, na křižovatce Trtutnov-Pec točíme vpravo, nabíráme ještě jednoho a jsme čtyři, ale nějak mě to netěší, potřeboval bych se po sjezdu dostat do tempa trochu pozvolně, zatímco dva zde jedou tak o 2 km/h rychleji, než bych chtěl, jeden jede v klidu za mnou, situace prakticky na chlup stejná jako loni, někam k lanovce na Portášky to vydržím, ale pak si říkám, že před tak náročným stoupáním, jaké nás za chvilku čeká, by to teď měla být pokud možno regenerace, zatímco tohle je spíš už degenerace, tak je nechávám jet a pokračuji s jedním vagonkem za zády už svým tempem směr Pec.

U autobusáku si leju z bidonu s vodou (hlavně nesplést s ionťákem!) něco za krk a na nohy, celkem příjemně to ochlazuje, loni jsem to dělal také tak, ale letos jsem zde řekl bych v o něco lepším stavu a jak stoupám z parkoviště k vlekům na Javor, tak už sice dobře vím, co za chvíli přijde, ale letos to beru tak nějak jako fakt, jako vysloveně se na to netěším, ale ani se toho nějak zvlášť nebojím, prostě až to přijde (kopec s 300 m převýšením na 2,5 km délky), tak to přijde … bum a je to tady! Ještě se koukám na hodiny, je přesně 12:30, což znamená, že bych nahoře mohl být už před 13:00, s čímž jsem vlastně ani nějak nepočítal, poslušně odřazuji na 39-28, lehčí už tam nemám, a začínám šněrovat vzhůru tu 33 % úvodní rampu. Rovně jet nemohu, to bych se zastavil, i při těch točkách mi starý CC ukazuje 6 km/h, zatímco Garmin hlásí „Auto-Paused“, protože tam mám nastavenou minimální rychlost tuším že na 4,8 km/h, a to v tom přímém směru teď prostě asi ani nemám! Hlavně si hlídám, aby mi to v těch točkách někde nepodjelo jako loni, jako dva náběhy jsem zaznamenal, z toho jeden byl už docela kritický, ale ustál jsem to a stále to pomalu motám směrem k Poustevníkovi, kde ten vražedný sklon na malou chvilku poleví, skoro zastavuji, nohy a plíce už potřebují nutně oraz, asi 100 m se motám vpřed opravdu jen velmi zvolna, no a už je tu hned stojka číslo dvě, o něco méně prudká (tak 25 %), ale zase o trochu delší … ale tu jsem zatím zdolal vždy a i dnes tomu není jinak, lana vleku, sjezdovka, začátek louky a už je to celkem pohoda, tak okolo 20 %. Nejede se mi ale vysloveně špatně, aspoň tedy mám pocit, že mě to stoupání tak nevysává jako už kolikrát předtím, což slibuje nadějné vyhlídky do dalšího průběhu závodu. Zezadu se ozve pozdrav „Jéé ahoj Radime!“ a on to Michal Stránský, který poslední roky končí ve výsledcích dost výrazně přede mnou (první dva ročníky jsme jezdili spolu ve skupině, ale pak se buď zrychlil, nebo naopak spíš já zpomalil), tak vlastně ta moje pozice ve startovním poli asi nebude zase tak úplně špatná, přesto že mám zatím výrazně negativní skóre předjel jsem/předjeli mě, ale byl jsem po startu asi hodně vpředu a tohle je vlastně stále ještě docela dobré umístění, tak to mě Michal vlastně docela potěšil, i když mě předjel. Jindy míval takový modrobílý dnes, dnes má ale černý, tak jen zkontroluju rychle výsledky čerstvě ukončeného výzkumu o mouchách … no souhlasí to. Od Husovky se ozývá hlasitý aplaus pokaždé, když někdo projede, je tam snad dvacet fanoušků, mají tam v trávě také silničky, a povzbuzují opravdu pěkně, to bylo jako někde na Tour. No a od Husovky je to vlastně na Pražskou už jen kousek, co by kamenem dohodil a několikrát do pedálů pořádně zabral! Jako dobrý je, že při mojí řekl bych až směšně nízké kadenci 30-35 ot/min už to v rámu ani nekřupe, jen to tak při každé otáčce celkem tiše lupne, takže to je vlastně také zlepšení (pak při vyšší kadenci už to ale křupalo až do cíle zase fest). Pod boudou Na Lučinách trochu zrada, na pravé polovině cesty je asfalt rozježděný už v podstatě do volně se válejících zbytků asfaltu a kamení, takže musím přestat šněrovat a jet chvilku zase rovně levou polovinou, a když už tedy rovně, tak rovně až nahoru, ať to zase chytne jakous takous úroveň. No a bufet je tu, přišli mě sem pozdravit z Červenokostelecké Ester s Ivošem a s malou Elinkou, tak to je příjemné, dokonce bych řekl, že jsem tentokrát ani nemluvil moc z cesty, jako jindy, na bufetu jen rychle doplním ionty i vodu, ještě stihnu hrst hrozinek do pusy, mávnutí na rozloučenou a zase rychle dál, takhle rychlé odbavení jsem tu snad ještě nikdy nepředvedl, ale je fakt, že se cítím pořád docela dobře a zkrátka cítím, že letos mě ta Pražská úplně nedostala, i když to se samozřejmě ještě ukáže v dalším průběhu. Každopádně do nové životní fáze „Život po Pražské“ letos vstupuji poměrně s optimistickým výhledem.

Ve sjezdu nejprve opatrně k Hotelu Oddech, je to tu hodně rozbité, pak pokračování po šotolině k Chatě Mír, kde je díra v zatáčce zase o něco větší a rozbitější, než byla loni, no a pak už zase pozvolna přidávat plyn, krátké prudké stoupání k Lesní boudě, zhoupnout se Plynovodem na Tetřevky, a tam už to zase celkem valit po Horské silnici dál z kopce. Poměrně dlouho jedu sám, až někde u Apaluchy (chalupa z filmu S tebou mě baví svět) dojedu jednoho a pokračujeme ve dvou, ale v pokračujícím sjezdu do Dolního Dvora ho stejně ještě ztrácím, u hotelu Gall, kam jsem jezdíval na Silvestra, rychlost 51,5 km/h, o 1 km/h více než loni, no to jen tak na okraj. Na náměstí kousek přede mnou trojička, dojíždím si ji a chvilku zde tahám pilku, ale jak se to trochu víc zvedne, tak najednou tahají mě moje vlastní svaly, takže zvolňuji a dávám Magnesium a loňská historie se vlastně téměř přesně opakuje. Různě se tak natahujeme jako 2+2 a zase se sjíždíme, ne moc daleko před námi občas zahlédneme ještě jinou dvojičku, jeden z nich má černý dres, takže to je asi Michal, no a celkem v poklidu přijíždíme do Strážného, kde na bufetu všichni stavíme.

Snažím se nějak zorganizovat hromadný odjezd, abychom vyrazili zase jako skupina a ne každý sólo, ale moc se to nedaří, sice asi dva vyjedou, ale ve sjezdu je hned zase ztrácím a na odbočce zpět do kopce na Rumovku naopak dojíždím já Michala, tak jedeme po dlouhé době spolu, poslední roky byl vždy o dost lepší, takže pro mě je to vlastně pocta. Do kopce si vybuduji trochu bezpečnostní náskok, protože Michal zrovna něco jí, ale na horizontu už je u mě. Ze sjezdu mu o něco odjedu, ale dole vždy čekám, ať jsme na přejezd do Lánova a Čisté aspoň dva, neb ve dvou, jak známo, se to lépe táhne. Rekognoskuji situaci – před námi v dohledu nikdo, za námi v dálce jeden, tak to nemá cenu moc čekat a pokračujeme tedy ve dvou, Michal odtáhne pěkně celý Lánov a horizont k nákladní lanovce, já si tam pak vlezu na klesání do Čisté, ale asi jsem to tady krapet přeťáp a cítím, jak mi během chvilky pěkně tuhnou stehenní svaly, takže další v pořadí třetí Magnesium a čekat, zda to rychle zabere. S Michalem se loučím hned dole, je vidět, že momentálně může jet o dost rychleji, škoda no, už jsem si skoro myslel na to, že bychom to dnes mohli dojet spolu, ale najednou je během chvilky vše jinak, však to znám. Shazuji ještě dole na malou a šmrdlám si to pěkně zlehýnka, kousek za náměstím mě dojedou dva, jeden z nich je jezdec s číslem 1235 v červeném dresu Sunweb (Martin Jeníček, Žižkovský tygři), se kterým jsem jel už na Pomezky, a postupně se dáváme celkem do řeči, ptá se mě, zda znám od nás z oddílu Tomáše Holkupa a ať jej pozdravuji, což tedy tímto činím. Jinak se mi jede už o dost lépe, než dole, pnutí ve stehnech ustoupilo a zase je to docela snesitelné. V poslední fázi kopce ještě dva nebo tři lidi dojíždíme, nahoře je nás minimálně pět za sebou, tak mám radost, jak to letos pěkně vyšlo a že nás bude do poslední přece jen znatelně rovinatější fáze závodu a hlavně na údolí přes Svobodu proti větru víc, jenže ouha, sjezd jedu samozřejmě z první pozice, za sebou stále někoho cítím, tak si říkám dobrý, jsou tam, ale když se dole ve Svobodě ohlédnu, tak je tam právě jen Martin alias Sunweb a jinak daleko nikdo! To jsme jim ve sjezdu pěkně ujeli, nejsou vidět ani na 300 m, tak pokračujeme ve dvou, tahá většinou Martin a na konci vsi dojedeme další dva, tak aspoň ve čtyřech, jenže v stoupání na Hrádeček je zase hned ztrácíme. Ve sjezdu z Hrádečku začínám na druhé pozici, ale táhne mě to dopředu, tak před první zatáčku si tam najedu a ve druhé najednou za mnou kvílení brzd, šustění hlíny za krajnicí a kolega nikde! Dole zpomaluji a otáčím se, ale naštěstí je jen kousek za mnou, že prý nedobrzdil a vyjel až za krajnici, ale ustál to a nespadl, takže to ještě dobře dopadlo. Pokračujeme tedy společně dále a je celkem jasné, že už asi nikoho nesjedeme a nás taky nikdo, tedy dalo by se říci poklidný transport do cíle, který se ještě snažím umocnit tím, že ve Vlčicích dávám poslední Magnesium, spíš tak preventivně, aby to v závěru tolik nekousalo. No ale to se právě zase děje, nevím čím to, myslím, že jsem se v posledních kilometrech snažil celkem regenerovat, ale hned, jakmile najedeme na státovku I/16, tak mě to hned začne nemilosrdně svírat ve stehnech, a to se na silnici ještě vlastně vůbec nic zvláštního neděje, jen takové lehké přistoupávání údolím. Kolega mě vybízí ke střídání, ale nějak nemám, co bych tam vložil, tedy kromě těch křečí. Omlouvám se, že už se prostě jen nějak domotávám, kolega mi ještě celkem solidárně potáhne a jednou dvakrát na mě i lehce počká, ale na začátku Volanova ještě pod kopcem mu říkám, ať klidně jede, že to už znám, že s křečema v tomhle posledním kopci dojíždím pravidelně, dokonce i včera v autě, a že to určitě už nějak zvládnu. Martin tedy odjíždí a já dojíždím vlastně už takovou svojí klasiku, začátek kopce v křečích, druhou část už celkem v pohodě, na kruháku se otáčím, někoho za sebou vidím, ale docela daleko, takže dojezd už je celkem na pohodu. Cíl protínám v čase 5:06:31,1 h, ztráta na vítěze 1:32:41,5 h a s tím jsem celkem spokojený, ale letos to bylo přece jen o něco kratší, než loni a ten čas není až tak vypovídající. Co do umístění to těsně nevyšlo na první dvoustovku, je to 208. místo z 301 v cíli a 341 na startu, no lepší časy už jsou asi pryč, je to zkrátka to, na co mám, rozhraní druhé a třetí třetiny no, ale zase na druhou stranu dlouhou tady nejezdí žádná ořezávátka, no ne?! Jinak dle podrobných výsledků časomíry jsem si od Pomezek už v podstatě držel stálé pořadí – na Pomezkách 218., na Pražské 219., na Hoffmankách 210. a v cíli 208, přičemž ty poslední dva úseky jsem se pohyboval časy okolo 180. místa, takže tam už to bylo i s těma křečema vlastně docela dobré:

Kousek za cílovou páskou vidím Michala, tak u něj zastavuji, abych mu pogratuloval (dojel nakonec asi o 6 min přede mnou), a sotva u něj zastavím a řeknu první větu na úvod, tak u mě dobržďuje Radim M. se slovy: „Jak jsi tu dlouho?“. „Teď jsem dojel“, povídám, tak na sebe chvíli koukáme a nakonec zjišťujeme že je mezi námi v cíli rozdíl jen 17 s! Tak to je dobrý, od startu se celý den nevidíme, dokonce ani na bufetech, a v cíli jsme nakonec prakticky nastejno, tak to se povedlo. Samozřejmě ale lepší by bylo, kdybychom jeli spolu a rozdali si to až na cílové pásce, nicméně nestěžuji si, před startem by mě ani nenapadlo, že mám vůbec nějakou šanci dojet před ním. Jinak v celkovém pořadí byl závod zcela v režii profesionálů ze stáje Elkov Kasper, zvítězil Jan Bárta v čase 3:33:49,5 h před stájovými kolegy Michaelem Borošem a Adamem Ťoupalíkem, ti si zde udělali celkem dobrou přípravu na Mistrovství ČR v Mladé Vožici, které se konalo za týden a kde také pobrali, co se dalo. Při vyhlašování mi ale přišlo trochu divné, že si pro všechny ceny chodili jen tito jezdci z kategorie Elite, jako pochopil bych, že celkový vítěz závodu plus pořadí na prémiích ano, ale věkovou kategorii by měl vyhrát někdo opravdu z řad amatérů, prostě ten, kdo je celkově třeba někde okolo 30. místa, ale je to jezdec bez profesionální smlouvy mimo kategorii Elite, jinak to pak vypadá, že si sem Elkov přijel vybrat všechny ceny, z pódia nesleze a na ostatní se ani nedostane (nebo maximálně tak až v kategoriích od M50 výše). Jinak ale závod pěkný jako vždy, hory jsou prostě hory a Krkonoše jsou ty naše nejvyšší, cyklistika, a ta silniční zvlášť, zde dokáže být krásná i přísná zároveň, což se ostatně dnes i potvrdilo. Kilometry před závodem nějaké najeté byly, dokonce o něco více než loni, ale jinak byl průběh prakticky naprosto totožný včetně těch úseků s křečemi, potřeboval bych prostě asi o trochu chladnější počasí, letos to byla opět výheň, krk mám zezadu úplně spálenej, ale ještě to šlo, kolo nakonec i přes pazvuky vydrželo, Pražská mě nedostala a sil jsem měl po celou dobu závodu celkem dostatek, i závodit se po celou dobu chtělo, tak akorát škoda těch křečí, ale i ty už aspoň v mém případě k tomuto závodu vlastně tak nějak prostě také patří. Každopádně budu rád, pokud se na start dlouhé příští rok postavím zase, protože pokud člověk tohle dojede (a přežije), tak je to mj. i důkaz toho, že to s ním ještě není po zdravotní stránce tak úplně nejhorší, no ne?

Odkaz na záznam Strava: https://www.strava.com/activities/7328861364