Kouřimská 50 (UAC) aneb kdo by tady čekal křečka

Vyrazili jsme s Klárou něco po deváté hodině ze Struhařova na kolech a za nějakých třičtvrtěhodinky jsme tam byli. Bylo to tak akorát na to, aby se vše (prezentace, předstartovní příprava) stihlo, ale i tak jsem na startu na náměstí plném závodníků a kostek úplně v popředí nestál, spíše naopak. Jinak jsem ale po dlouhé době cítil formu, resp. necítil jsem aspoň tu pitomou únavu a bylo prostě vidět, že tělo i já se na závod docela těší, že se zase jednou pěkně svezeme svižně a ve skupině, potrápíme pár soupeřů, vymyslíme něco do závěru atd.:

Ale jak už to v podobných případech bývá, příliš dobrá nálada na startu rovná se průser v závodě, což se začalo vyplňovat už záhy po startu. Před se sebou tak o dvě řady přede mnou jsem sice viděl Milana Brandejse s Hankou Doležalovou, se kterými jinak na závodech celkem jezdím, a jsou takovými mými srovnávacími soupeři, ale v rozjetém startovním poli jsem se k nim už nedokázal protlačit a když se to na výjezdu z města do kopce natáhlo, tak koukám, že už tam je bez mého zavinění docela mezera. První kopec tak byla z mojí strany neskutečná dávačka, a i když jsem se z ní málem poblil, tak na zmenšení odstupu od skupiny přede mnou to nějak nemělo zásadní vliv. Snažil jsem se spojit s podobně odpadlými soupeři, ale spolupráce nebyla úplně ukázková, takže ani to nepomáhalo. V Brníku sice trochu svitla naděje, když jsme dojeli trojičku s Vencou Cafourkem, ale ve výjezdu z vesnice nám ve dvojici zase poodjel, naše skupina se roztrhla a já tam zbyl s dalšími třemi. Snažil jsem se bojovat celou hlavní až na odbočku u Kostelce, ale bylo to takové rozhárané, při střídání kolegové zbytečně hodně zrychlovali a následně jeli příliš dlouhé špice, což ke snížení ztráty vést nemohlo a také nevedlo. A když jsme se po průjezdu křižovatkou roztrhli dokonce na dvě dvojice (já zůstal po odstřídání na čtvrté pozici, čili v té druhé dvojičce), tu jsem seznal marnost svého počínání a rozhodl se počkat na takovou celkem početnějsí skupinku, která byla vidět tak půlminutku za námi. Na chvilku jsem tedy zvolnil, napil se a čekal, ale málem jsem se přepočítal, protože skupina mě dolítla v lehkém sjezdu a přežehlila mě rychlostí snad 50 km/h, takže jsem měl rázem co dělat, abych vůbec zalovil. Nakonec se to nějak podařilo, i když v jednu chvíli jsem tam měl tak už 5 metrů sekeru, a nebýt sjezdu v Konojedech, který mám poměrně najetý a vím, že brzdit se tam nikde nemusí, tak jsem tam asi nebyl. Každopádně žaludek se takovým skokům v tempu silně bouří a je doslova na vodě, to už se mi dlouho nestalo, takže další kilometry do Stříbrné Skalice jsou z mého pohledu spíše snahou o nějakou alespoň minimální regeneraci s důrazem na to potupně nevrhnout do škarpy.

Paradoxně ale na rovince podél Sázavy tempo opadá až natolik, že to připadá nějak moc málo i mně v právě probíhajícím rekonvalescenčním procesu, ale raději proti tomu nic nenamítám, stejně nás čeká největší stoupání dne ze Sázavy na Nechybu, a kdo ví, jak tam budu vypadat. Nakonec ale v tomto kopci až tak žádné velké potíže nemám, sice určitě nemohu říct, že by to bylo z mé strany nějak na pohodu, ostatně tepy konstantně okolo 190 hovoří celkem jasně, ale prostě jsem najednou věděl, že tady mi to dnes neujede. Následující táhlá lehce skloněná rovinka přímo proti větru na severovýchod byla dost nepříjemná, ale snažil jsem se být takticky schovaný někde co nejvíc v závětří a šetřit síly na závěr. O to větší šok pak přichází vzápětí, když se trasa konečně a pouze na malou chvilku stočí po větru a lehce z kopce. Místo pohodového krátkého úseku na vydechnutí se mi nečekaně a zákeřně zakusuje křeč do lýtka, až musím na chvilku přestat šlapat. Marně lovím rukou v zadní kapse dresu Magnesium, jsem totiž zapomněl, že jsem ho sice ráno držel v ruce, ale pak jsem si řekl, že na 50 km závod je blbost ho vozit, že to je příliš krátký závod na to, aby křeč přišla. No a ona si pro mě stejně přišla, nečekaná, nezvaná … mrcha! Lámu do sebe alespoň gel a zapíjím to větším množstvím vody, ale málo platné, naskočila mi tam mezitím 50 m díra, trasa se stočila na sever, čili vítr jde teď šikmo zepředu, a to je v tuto chvíli nedobrá kombinace. Trochu se ještě spoléhám na poslední kopec na Horní Kruty, že by mohl skupinku přede mnou trochu přibrzdit a já se tam ještě nějak dotlačil zpátky, ale neděje se tak a já se tam na větru třepotám jak zapomenutý papírek někde v parku. No nic, tak to by bylo, a já jsme tak nucen již podruhé čekat, kdo další mě dnes dojede. Nejprve to je jeden jednotlivec, co odskočil ve výjezdu z další skupinky, jedno střídání jedu s ním, ale pak toho nechávám, protože je jasné, že skupinka za námi se rychle přibližuje a že by to bylo zbytečné plýtvání silami. Skupinka je tu, ze známých je tu Tomáš Bartoš, se kterým jsem se pohyboval už předtím ve skupině a asi zůstal trochu zpět v kopci na Nechybu, jinak je to tu samý příchozí a z UACu jen Marek Kovář od Starka, tak si dávám za poslední interní cíl udolat v závěru právě jeho. Po překřížení hlavní u Ždánic se moc nejede, tak ještě zkouším oslovit Tomáše Bartoše, jestli se mnou nepůjde do trháku, ale nechce se mu, že už prý toho má dneska dost, tak to zkusím na vlastní pěst, že se třeba přidá někdo jiný. Ale přidalo se jich nějak moc, asi to ode mě holt nebyl tak razantní nástup, jak by měl správně být, tak zase svěšuji, v podstatě všechno se to zase sjíždí a už je jasné, že rozhodně hromadný dojezd, který zrovna není mojí silnou stránkou.

Naštěstí je tady před cílovou rovinkou poměrně výrazný výjezd, který mi skýtá určité naděje do závěru. Držím se v popředí na takové čtvrté pozici, v dolíku na mostku za to první dva berou, dalšímu padá řetěz, já se ještě stačím prosmýknout okolo, ale na brzdu si také trochu sáhnu, ostatní za mnou ale taky, čili ve výsledku dva díky tomu odskočili, ale zbytek se dole v dolíku zpomalil víc, než já a mám tak do samotného závěru poměrně dobrou výchozí pozici. Zezadu se na mě tlačí akorát Tomáš Bartoš, ale zdá se, že nemá ambice mne dnes porazit, dokonce mě zezadu docela hezky hecuje, ať přidám a pásku protíná kousek za mnou, ale čip to nějak stejně vzalo dřív jemu. Ale to už je jen detail.

Ve výsledku si dnes připisuji čas 1:30:25,82h (33,17 km/h), což v pořadí UAC ve starším balíku znamená 47. místo z celkem 69, v absolutním pořadí závodu pak 87. místo ze 198. Nedá se nic dělat, je to holt druhá půlka, čekal jsem víc, cítil jsem se před závodem až nezvykle dobře (na poslední dobu), a to možná byla ta chyba. Ale jinak akce to byla podařená, díky pořadatelům za ni, i když to asi není vůbec jednoduché vyběhat všechna potřebná povolení, o čemž byla před startem i v cíli řeč. Zvláštní pochvalu zaslouží dále sluníčko, které po celou dobu svítilo, co mohlo, a to až tak, že se mi dokonce stačily během závodu trochu připéct paže a lokty, což, aby nedošlo k mýlce, beru za událost jednoznačně pozitivní. A na cestě zpátky jsme se s Klárou dokonce svezli i ve skupině s Líbou Janouškem, bohužel nás tedy dojeli akorát pod kopcem na výjezdu z Kouřimi, takže až nahoru nám to nevydrželo (na rovince by to bylo lepší), ale i tak to bylo pěkné a Klára si z toho odnesla aspoň základní poučku, že jet ve skupině s Líbou je čest a dobrovolně se z ní jen tak nevystupuje, což sice nevím, jestli chápala v tom kopci tak úplně pozitivně, ale tempo držela až někam do dvou třetin velmi pěkné, takže to chápala když ne pozitivně, tak alespoň zcela určitě správně aneb tak to prostě je.

A doma jsem si pak udělal radost ještě dárkem od Ježíška v podobě nasazení nových CONTI plášťů s modrými boky (mimochodem v ČR běžně nedostupnými), můžete posoudit sami, jak kolu sluší:

Spurtu zdar! 🙂