Kolem Posázaví, UAC, 93 km, Ondřejov, aneb finiš dobrý, všechno dobré

Kolem Posázaví je můj oblíbený a spravedlivý závod vedoucí místy, kam rád jezdím i v tréninku, navíc letos těch závodů není tolik a když už se nějaký povede uspořádat, tak je to skoro zázrak. Sláva tedy pořadatelům z CFC Kladno, že se jim to podařilo i letos v nelehké době koronavirové. Počasí bylo krásné letní, možná až moc, na dva bidony to bude na hraně, říkám si, ale jiná možnost ani není. Na prezentaci luxusní servis, jako zaplacený předem jsem upřednostněn ve frontě a v obálce s čipem mám dokonce přichystané i své startovní číslo UAC 377 na celou sezónu, které si teda vyzvedávám jako ostuda až nyní. Kvůli aktuálním problémům se zády mám v plánu pojmout akci spíše jako kvalitní trénink, ale zároveň je mi jasný, že až to po startu vypukne, tak mi to asi stejně nedá.

Prezentace je nahoře v Ondřejově, start dole v Hradci, rozumná volba, aby se to nepomlátilo po startu hned v prvním sjezdu. Řadím se tentokrát docela dopředu a vyplácí se, po startu se celkem dlouho držím na dohled čela, až mi to připadá skoro divné, ve druhé polovině kopce přece jen začínám lehce ztrácet, ne moc, skoro mi připadá, že kdybych se ještě o kousek zmáčknul, tak bych tam i byl, ale hlava nakonec vítězí nad srdcem a nechávám se poměrně příjemně eliminovat, jako že vím, že kdybych chtěl, tak jsem tam ještě chvíli mohl na konci plápolat, ale že spousta lidí je taky ještě za mnou, takže se určitě s někým svezu. A také ano, v krátké době po dalším kopečku v Oplanech se formuje poměrně početná druhá skupina, ve které jsou jezdci, se kterými jsem jel tady loni (Běhounek, Šrejma) a další známé tváře, se kterými za mě rozhodně není ostuda být ve skupině (Tomáš Bartoš, Václav Zimmel, Martin Šurányi, Antonín Čech, Tomáš Švihálek. Přejezd do Talmberka je tak za mně v poklidu, vezu se, na čelo nelezu a celkem to odsýpá, to loni ve trojici to tu bolelo rozhodně víc, a přitom jsme určitě nejeli tak svižně jako ve velké skupině. Jediným nepříjemným momentem je tak parta „motorkářů“ na starých Simsonech a fichtlech, která nám v kopečku na Benátky dá zřetelně pocítit, zač je toho spálená dvoutaktní směs benzínu s olejem. Ve sjezdu z Úžic se vyvezu na třetí pozici a protože na začátku talmberského kopce se do toho těm dvěma přede mnou moc nechce, vlezu si na čelo a první část kopce udávám tempo, pak mě tedy přeskočí Tomáš Bartoš, trochu mi odskočí a jede si stoupání podle sebe, ale ostatní až nahoru k hájovně dál poslušně za mnou, tak to jsem ani nečekal. V přejezdu na Rataje se trochu schovám, ale ve po kostkách si zase vlezu na čelo a snažím se to trochu chladit a hlavně před ostrou levou na náměstí včas ukazovat, aby všichni včas zpomalili a nikdo tam nelehl, což se myslím i podařilo. Na první pozici jedu ještě dál až pod železniční podjezd, je to tu dost rozbité, tady nemá cenu nějak přehnaně závodit, to si nechme na následující kopec, jedu podle toho a ostatní to zdá se pochopili, neb nikdo se přese mě nežene. Hned na začátku kopce přiloží pod kotel Tomáš Bartoš a pár dalších, ale stále si jedu na nějakém plus minus pátém místě ve skupině a říkám si, že takhle by to dnes mohlo být pořád, ale najednou se karta znenadání obrací. V serpentinách pod vsí ještě dobrý, ale začínám se cedit dozadu, na začátku Ježovic tam ještě jsem, ale už víceméně úplně na konci trochu prořídlé grupy, no a na horizontu tam někdo ještě přihodil polínko, a to byl můj konec, na tyhle výkonové špičky nejsem nějak stavěný, trochu jsem povědomě asi cítil i ta záda a nedokázal se na těch pár sekund ještě zmáčknout, takže mi tam naskočila 10 m díra a už jsem to i přes veškerou snahu nesjel, na odbočce Zalíbená už do bylo 25 m a na horizontu nad Šternberkem už jsem před sebou nikoho neviděl. Jako k poslední naději jsem se upínal ke sjezdu k řece, ale hned nahoře mi tam z nějaké zahrady najelo auto a vlekl jsem se tak celou dobu za ním, takže nic, ale možná lepší, asi bych už je stejně nedojel a za ten risk by to nestálo.

Stoupání od řeky okolo hradu tak začínám osamocen, ale dlouho to netrvá, a ohobluje mě jezdec s příchozím číslem 758 (Aleš Koberec, Hradecký spinning klub), na toho reaguji víceméně jen pohledem, ale na odbočce ke mně zezadu dorazí Martin Šurányi (463, CFC Kladno) s Naďou Voráčovou (744, TUFO Pardus Prostějov), alias asi s jedinou ženou, která startovala s naším druhým balíkem (40-60 let). Ve třech se to lépe táhne a když je ještě jedním z trojice docela pohledná holka, tak je to hned lepší, přece jen je to v té záplavě mužských nohou a zadků taková celkem příjemná změna. Jinak asi nejdelší dnešní kopec s největším převýšením přes Radnice a Zdebuzeves jedeme stylem každý chvilku tahá pilku a každý chvilku polyká andělíčky, aby se udržel, aspoň teda v mém případě to tak minimálně třikrát bylo, vzájemně si tím pomáháme a je to prostě celkem nadoraz, o čemž svědčí i to, že nikdo z nás nemluví, ačkoli s Martinem se jinak docela dobře známe. Ve sjezdu do Kácova dojíždíme i 758, zrovna do sebe láme gel nebo něco, takže se okolo něj přeženeme a ani chudák nezaloví. Za mostem přes Sázavu to hned zase začíná stoupat, k řece se sice ještě dnes několikrát podíváme, ale až do cíle už zůstáváme na pravém břehu. Na začátku je kopec nejprudší, dokonce je tu i značka 12%, a nějak se stane, že svým dvěma souputníkům o takových 25 m odskočím, což jsem samozřejmě ani neměl nijak v úmyslu. Na výjezdu z lesa tak spíš jen udržuji tempo a čekám, až mě dojedou, ale jako první je u mě trochu překvapivě jezdec 758, teprve až za ním přijíždí Martin s Naďou. Jsme tedy ve čtyřech, celkem spolupracujeme a hned je to zase veselejší. Pod Zbizuby nahazuji vpředu velkou, ostatní postupně také a začíná se zase pěkně valit – přetrpět rozbitý úsek přes Kozojedy do Ratají, vychutnat si tamní kostky, každý bojuje jak umí, snažíme co nejvíce využívat občasné asfaltové záplaty, ale jsme stále pospolu a nikdo nemá zjevně navrch, nejsilnější mi připadá Martin a naopak nejvíc tam plápolá 758, ale všichni dobře víme, že jak to vypadá tady, na to se nehraje, rozhodující bude až finální kopec do Ondřejova.

Sjezd přes Talmberk jedem odpočinkově, není už moc kam se hnát, ale dole u řeky najednou blesk z čistého nebe, stojí tu auto a pár dalších jezdců, jeden v modrobílém dresu TJ Kovo Praha leží na zemi, bez helmy, ale při vědomí a už v takové té stabilizované poloze, zjevně čekají na sanitku. Zpomalujeme, ale nezastavujeme, lidí je tu už dost a sotva bychom tu byli navíc co platní. V cíli pak zjišťuji, že k pádu došlo v hlavní skupině, to znamená o nějakých 10 až 15 minut před námi, že v tom místě ani nejeli nějak rychle, ale bylo jich hodně a moc se zrovna nejelo, spíš se tak jako kecalo, takže ostražitost možná na chvíli polevila a došlo k pádu. Příště jet radši pořádný kule, aby nebyl čas na blbosti, jak pravil v cíli Kolíkáč … a má pravdu, předseda! My se také rozjíždíme jen zvolna, takovýhle pohled na ležícího jezdce s člověkem vždycky trochu zamává, všichni to máme vesměs jako koníček po práci a nikdo nejede na závod s úmyslem se tam zrakvit, tak v duchu přejeme jezdci, ať to dopadne, co nejlépe a jedeme dál, co jiného naděláme. Jak zpívá Nohavica – „Jo když to jde, tak to jde, a když to nejde, tak se musí jet a všechno časem přejde“, což pro nás platí i v tomto případě. Následující zatáčkovitý výjezd na Nechybu tak jedeme celkem zvolna, na konci už se tedy trochu přitápí, ale dalo se to vydržet a celkem překvapivě zde dojíždíme Pavla Lišku z CKKV, vypadá dost okorale, ale hákuje celkem pohotově. Následující snad jedinou trochu odpočinkovější pasáží údolím z Benátek na Komorce tak jedeme v pěti a za odbočkou dorážíme ještě Baska z Vinohradských šlapek a už je nás šest. Na horizont na Vlkančice se sice doškrábu na druhé pozici, ale zacuká mi v pravém a vzápětí hned v levém stehně a já si okamžitě vzpomenu na loňský závěr, který v křečích celkem bolel – ajaj! V kapse mám však ještě ampulku poslední záchrany – MagnesLife, tady už není žádný čas na hrdinství, a tak šup tam rychle s ní a doufat, že se během sjezdu a krátkého údolíčka pod Stříbrnou Skalicí stačím dát ještě trochu dohromady. Mám to o chlup, abych se s neustále ke křečím napínajícími se svaly udržel ve skupině, ale nakonec tam jsem, naopak Pavel se neudržel a je nás zase jen pět. Ve Skalici na náměstí se to zase začíná pnout, ale až do křeče to magnesium už nepustí, ufff. Poslední úsek z kopce na kostkách trochu proklepe svaly a je tu velké finále v podobě táhlého kopce do Ondřejova. Dopředu jde 758, tak vida, na Ratajích na to nevypadal, ale nakonec bude mít sil na rozdávání, naopak zbylá trojice trochu ztrácí, nicméně já se soustředím spíše sám na sebe, jako nohy by sice jely, ale zase se to začíná nepříjemně pnout v jednom a vzápětí i ve druhém stehnu. Zkouším jít ze sedla, to trochu pomáhá, ale zase celý kopec jet ze sedla nemohu, a jakmile se sednu, už se to zase pne. Nakonec zůstávám sedět, už nemám sílu jít ze sedla, a ono hleďme – napřed se to napíná víc a víc, a když už myslím, že mě křeč už příští sekundu kousne, tak najednou ten krásný pocit úlevy, jak to náhle samo ustupuje. No paráda! Do toho koukám, že přede mnou už není jezdec 758, resp. není tam zdaleka sám, neboť jako barevné korálky je po kopci roztažená nějaká velká skupina. Začínám jednoho po druhém sjíždět, dost jsou to příchozí z mladšího balíku, který startoval o 8 minut před námi, ale poznávám hodně lidí i z té skupiny, ze které jsem vypadl v Ježovicích, a někteří vypadají, že mají už opravdu dost. Postupně předjíždím asi pět jezdců z mé kategorie a další z řad příchozích. O kus dál před sebou poznávám ještě rozepnutý dres Vaška Zimmela a říkám si, že by to bylo hezké ho taky předjet, ale ukazuje se, že máme podobně sil, protože pár ostatních ještě předjedu, jednoho dokonce i ve svém značně neoblíbeném kostkovém dojezdu pod hvězdárnu, ale k Vaškovi už se nějak výrazně nepřiblížím. To ale nevadí, nakonec ten závěr vyšel ještě parádně, utekl jsem křečím v poslední chvíli a hezkou řádku soupeřů ještě předjel, odhadem tak deset, z toho pět z mé kategorie, takže platilo ono známe „konec dobrý, všechno dobré“. Stopky se mi nakonec zastavily na údaji 3:17:54 h (průměr 28,3 km/h), loni to bylo 3:13:59 h, tedy o něco pomalejší, ale taky loni jsem ten poslední kopec už v křečích málem nevyjel, to letos mě to bavilo víc. V celkovém pořadí druhého balíku to stačilo na 46. místo (z celkem 85 na startu a 75 v cíli), opět tedy druhá polovina, ale tentokrát celkem se ctí, řekl bych – bojoval jsem, co to šlo, až jsem úplně zapomněl, že mě vlastně bolí záda a že bych se vlastně měl víc šetřit, přesně jak jsem doufal před startem. Čili za mě celkem spokojenost i když samozřejmě – lepší to může být vždycky, dokud se nevyhraje. Na druhou stranu, vítězství, děcka, to taky není ještě vše! 🙂

Telegraficky ještě dodám, že Králem Posázaví v mém druhém balíku se stal zcela zaslouženě Líba Janoušek (Giant Cycling Team) v čase 2:45:27 h (průměr 33,8 km/h) před Vladimírem Uličným (), Tomášem Patakim (Železničáři) a Zbyňkem Kudrnou (Enduraining). Mladý balík zcela ovládli jezdci z LAWI Stars – Giant, zvítězil Filip Endler v čase 2:36:09 h (průměr 35,8 km/h) před svými stájovými kolegy Václavem Nežerkou, Vojtěchem Jonášem a Tomášem Kotlíkem. Ve třetím balíku nad 60 let (letošní novinka, loni startovali dědci ještě s námi) zvítězil (na zkrácené trase 65,3 km) Stanislav Hájek (CSK Markus) v čase 2:07:17 h (průměr 30,8 km/h) s velkým náskokem více než 6 minut před Josefem Králem (Kbely Cycling Team), Leopoldem Spáčilem (Mondraker Racing Team) a Igorem Kubínem (CSK Markus). Kompletní výsledky UAC pro zájemce zde.

Na závěr je ještě třeba poděkovat pořadatelům, Vítkovi Novákovi, Kolbabovi a jejich týmu, udělali krásný závod navíc prakticky v mém domácím prostředí, i když třeba do Ratajů na kostky se sám neodvažuji vůbec a do Kácova jen když cítím formu, to znamená v posledních letech prakticky taky vůbec. Je to ale krásný spravedlivý závod prakticky neustále nahoru dolů, zkrátka pro všechny, co se nebojí kopců, takže jsem rád, že to zatím platí i o mě, protože kdo ví, jak na tom budu třeba za rok, že?

Ještě odkaz na záznam Strava: https://www.strava.com/activities/3921839492