Klikovy vrchy (UAC) aneb nesmíme se vody bát

Lehce komická situace pak nastává v mém pojetí jízdy na kruháku u Lán, kam jedu z první pozice, ale jak skoro nic nevidím, tak najednou vůbec netuším, kdy mám začít točit doprava a kdy to zase naopak poklopit doleva po kruháku, tápu tam jak slepec a ani si nejsem moc jistý, jestli jsem ještě na silnici, nebo už někde u pangejtu, ale ostatní jsou na tom asi podobně. Ve sjezdu do Myší díry se brýle naštěstí trochu vyfoukají, takže je už je aspoň trochu vidět, ale pořád je to hodně na mokru, i když pršet snad trochu ustává, jenže od kol to odstřikuje tak nějak pořád stejně, takže se to ani nepozná. Naštěstí dolů se jede celkem opatrně, dohnat už za každou cenu se nic nesnažíme, a je to tak z naší strany bezpečné.

Při nájezdu do prvního většího kopce dne zastavuje hned dole R. Vlasák (asi defekt), ještě předtím ve sjezdu něco ztratil Tácha, takže Myšinu si užíváme pěkně v pěti (Bartoš, Pacovský, Šejna, Reizer a já), přičemž jsem asi tím nejslabším článkem a mám co dělat, ale bojuju a nahoře jsem stále s nimi. Za odbočkou dojedeme dvojici z mladšího balíku Šurányi-Tamchyna, a pak před Městečkem ve sjezdu ještě jednoho z Vinohradských šlapek (Hampl). Mezitím za odbočkou na Nový Dům výjev z apokalypsy – dva jezdci stojí u krajnice a nalevo někdo v lese. V první okamžik si toho všimnu sotva tak koutkem oka, periferní vidění v zacákaných brýlích moc nemám a koukám se hlavně před sebe, abych do někoho nenajel, ale v cíli se pak dozvídám, že to byl někdo z AC Sparta Praha cycling akademie, ale že snad bude až na odřeniny v pořádku. My sjíždíme opravdu hodně opatrně po mokrých kostkách do Městečka …

… kde začíná druhá velká atrakce dne – stoupání na Velkou Bukovou. Tohle stoupání jsem jel předtím asi jen 2x právě v rámci Klikáčů, a to naposledy asi před cca pěti lety, takže už si ho pamatuji jen matně, ale zase aspoň natolik, že je mi jasný, že pohoda končí hned dole u přejezdu. Zpočátku se ani nejede ostře, pak si ale dopředu vleze Tomáš Bartoš a strojovým tempem očeše nejprve ty dojeté jezdce z mladšího balíku, načež to začne očesávat i mě s Karlem Šejnou. Karel ještě zabojuje a docvakne se zpátky, ale já jsem už na svém limitu a pomalu mi to odskakuje až asi tak na odstup cca 50 m. Nezbývá mi, než čekat, až kopec trochu povolí a doufat, že jezdci přede mnou přece jen trochu zpomalí, kdežto když já tam ještě chvilku podržím ten svůj limit, tak bych měl být zase zpátky. A přesně to se naštěstí pro mě děje, Tomáš začne řešit nenadálé šustění svého kola, celá skupina se zpomalí a já si je v klidu dojedu. Nakonec se ukazuje, že to byl jen nějaký lístek ze stromu nalepený zespoda pod přední čelist brzdy, ale každopádně díky za něj. Skoro to vypadá, jako bych jej tam měl na Tomáše políčený už před závodem, což sice samozřejmě není pravda, ale zkrátka to byl lístek, který dnes hrál se mnou.

Okolo Velké Bukové (ještě jsem v té vesnici nikdy nebyl, vždy jen projedu takhle okolo, budu to muset co nejdříve někdy napravit) se jen mihneme a je tu sjezd dolů do Roztok. Nahoře už sice neprší, ale mokro pořád je, tak si ještě říkáme, že to pojedeme dolů opatrně, ale nakonec to pánové jedou opatrně skoro až moc, já tudy jel naopak minulou sobotu a mám to tak ještě celkem v hlavě najetý, takže si vybuduji náskok možná tak i 300 m, který mi aspoň dává příležitost se dole na mostě v klidu napít, než přijde královské stoupání nahoru na Leontýn. Dole nás ještě trochu přibrzdí auta naštosovaná před a za přechodem, ale zdrží nás to všechny zhruba stejně. Přes vesnici k zatáčce s nejprudším sklonem to celkem jde, ale tam si dopředu vleze Karel Šejna a už se musím rázem dost snažit, abych tam zůstal. Na skoro rovince pod lesem však i on trochu zpomaluje, tak si vlezu dopředu já, jedu si svoje tempo a pánové naštěstí vypadají, že jsou s ním také spokojení, čili i já jsem spokojený, že by to takto relativně v klidu mohlo vydržet až nahoru. Ona obecně tahle druhá polovina kopce se mi jezdí vždy o dost lépe, než ta první, a i dnes se to potvrzuje, připomíná mi to tady tak trochu Svojše na Šumavě. To by nás ale nesměl zezadu dojet Petr Tácha, který se tam objevuje nikým nečekán a jede si to svoje, což znamená tak o 1 km/h rychleji, než se jelo předtím se mnou na čele. A to byste neřekli (cyklisté samozřejmě vědí, to spíš pro ostatní), jak i tak poměrně malé zvýšení tempa udělá z celkem do té doby relativně ještě normálního výjezdu rázem peklo na zemi! Naštěstí na horizont už nezbývá moc, tak to už nějak vydržím, ale komfortně jsem se přitom rozhodně necítil. Ve sjezdu přes „pětikopec„ dolů do Zbečna, který celkem dobře znám, to mám většinou celé na první figuře, ale dole jsme všichni víceméně pospolu a nikdo výrazně neztrácí. Sýkořičák jede na čele hlavně Petr Tácha a ostatní mu sekundují, kdežto já si to kroutím většinou jen na ocase, ale už je to poslední větší kopec, tak to už asi každý z nás ví, že to nějak dá, i kdyby na chleba nebylo. A dojedeme přitom ještě asi tak dva až tři jezdce z krátké včetně Radka Procházky, kteří se s námi směrem k cíli určitě také rádi popovezou.

V přejezdu na Ploskov už je silnice docela suchá, což je dobře, akorát ty horizontíky se podle mého názoru skoro až zbytečně moc drtí, ale tady už mi to prostě nesmí a nemůže ujet, to bych byl pěkně za vola. Ve sjezdíku do Žiliny poslední krátký odpočinek a na křižovatce k mému údivu nejedeme rovně na Družec, ale zatáčíme doprava zpět na Lhotu. Propozice jsem nějak detailně nestudoval a kdo ví, proč jsem žil v domnění, že dojezd bude jako obvykle přes Dolní Bezděkov, teď je najednou vše jinak a vypadá to, že se budeme vracet stejnou cestou, jakou jsme dopoledne vyjeli, tak ještě narychlo vyzvídám od kolegů, kudy do těch Bratronic vlastně přijedeme a kde je vlastně cíl. A prý opravdu že stejnou cestou, jako jsme ráno vyjeli a cíl že je na posledním horizontu na vsí, no tak dobrá, ale stejně si to z rána moc nepamatuju, to jsem koukal hlavně, abych se pohyboval v balíku pokud možno bezpečně a až tolik neměl možnost sledovat, kudy se vlastně jelo. Ale ono je to asi jedno, prostě bude to někde na kopci a bude to bolet, a to všechny. Ve sjezdu přes Lhotu se postupně propadnu zase až úplně dopředu a dokonce mám na většinu i lehký asi tak 100 m náskok, tak když dole za esíčkem a mostkem přes potok uvidím sprejem nastříkaný nápis 1 km, říkám si, že tady už není nad čím plesat, tož padesát na padesát, a jdu do takového delšího nástupu s tím, že by to někoho třeba mohlo i odradit, aby po mě šel. Ale hned asi po dalších 200 m se okolo mě všichni přeženou – Petr, Karel a tři Tomášové. Jak se však ukazuje vzápětí, ten první horizont, který jsme všichni viděli a k němu směřovali své poslední zbytky sil, tak to ještě nebyl on, silnice se za ním ještě nakrátko srovnává a je tam potvora horizont ještě jeden a na něm je teprve cíl, což je dobré pro příště vědět (aneb chtělo si to asi projet už před startem). Ti přede mnou na to naštěstí reagují zpomalením, takže si je ještě docvaknu a začíná se opět nanovo. Do opakovaného finiše už s námi nejde Tomáš Bartoš, všichni ostatní však ano, tak se snažím vylovit, co ve mně ještě zbylo, ale postupně mi ukazují většinou záda, na druhou stranu za sebou se mi daří udržet Karla Šejnu a Tomáše Pacovského neskočím jen o kousek, tak v rámci možností ještě asi dobrý.

Cílovou pásku protínám v čase 2:09:47 h, průměr 30,05 km/h (na tom mokru s pomalými sjezdy to nešlo tak rychle, jako jindy). V celkovém pořadí to stačí přesně na 25. místo z celkem 50 plus pět DNF (bez příchozích 20. ze 40), takže přesně první půlka, tož aspoň něco. Pokud to měl být můj poslední letošní počin v hromaďácích (na Poslední šlápnutí nejsem úplně přesvědčen, že pojedu), tak jsem celkem spokojenej, svezl jsem se pěkně a v dobré společnosti, která mi celkem solidně dokázala natáhnout držku a já doufám, že v příštím roce si to s nimi takhle někdy rád zopakuju. Ono obecně se mi závody vždy nejlépe jezdí právě v září, a letošní Klikáče to jen potvrdily, přece jen už je v hlavě trochu to povědomí, že sezóna pomalu končí, a tak je člověk víc ochotnej tam nechat všechno, než někdy uprostřed sezóny, když vím, že těch závodů je tam dál ještě hodně.

Jinak v mladším balíku zvítězil Zdeněk Jílek (ČS Specialized MTB Junior Team) v čase 1:51:43 h (34,91 km/h) před loňským vítězem Michaelem Somrem (LAWI – Autor Team) a Petrem Malánem (AC Sparta Praha), v mém starším balíku zvítězil po dodatečném prozkoumání fotofiniše (původní pořadí bylo na prvních dvou místech obráceně) Jakub Svoboda (Kolokrám) v čase 1:49:25 (35,64 km/h) před Michalem Košem (AC Sparta Praha cycling akademie) a Liborem Janouškem (LAWI – Author Team). Zajímavé je, že první čtyři jezdci staršího balíku by svým časem brali prvenství i v mladším balíku, tak nevím, zda mladší během závodu víc taktizovali, ale o něčem to vypovídá. Na druhou stranu za můj čas okolo 2:09 h by to byla mezi mladými jasná poslední čtvrtina, což také docela vypovídá.