Klikovy vrchy, 71 km, Nový Dům, aneb jízda na limitu

Letošní silničářská sezóna se pomalu chýlí ke konci, ale ještě zbývalo odjet jeden klenot, aneb co by to bylo za podzim bez Klikáčů? V sobotu jsem v rámci aklimatizace dal na Křivoklátsku 121 km v rámci vzpomínkové vyjížďky na Mirka Zbuzka a v neděli 19.9.2021 už na mě čekaly legendární Klikovy vrchy na 71 km. Počasí bohužel postoupilo už citelně směrem k podzimu, zataženo, zima severní vítr, takže na krátký-krátký jsem mohl směle zapomenout, nahoře přišly k duhu návleky na ruce a vesta, dole jsem nakonec ještě vyměnil původně zamýšlené krátké za tříčtvrťáky, no nedalo se nic dělat, teplo fakt nebylo. Navíc před startem lehce mžilo a bylo mokro, ale mělo se to vylepšovat, tak aspoň něco. Na prezentaci se pozdravit s Čespou, Strejdou a Tomášem Bartošem, pak celkem dlouhé placatění okolo auta a teda hlavně v autě, nějak se mi do té zimy nechtělo, vylezl jsem až asi 15 min před startem a dal 3 km na rozjetí, při něm si ještě krátce mávnul na pozdrav s Přemkem, Kolíkáčem a Dreamerem, a šlo se na start. Můj druhý (starší) balík startuje v 11:08, mladší odjel v 11:00 a naopak za námi ještě v 11:13 startuje veteránský balík. Z důvodu výkopů ve sjezdu v Městečku se začíná za zaváděcím vozem, vynechává se Brejl a startuje se přímo v Novém Domě, kde je i prezentace, ostrý start bude až dole v Městečku před přejezdem pod prvním rozřazovacím kopcem.

Po startu se místo posunu vpřed spíše prosévám dozadu, nějak mi přijde, že to zaváděcí auto pod 40 km/h ani nejde, takže ti lepší to mají za ním na pohodu, kdežto my vzadu si celkem gumujeme držky už tady. Ve sjezdu do Městečka se to trochu zpomalí, což je dobře, ty kostky a do toho ještě výkopy tady nejsou opravdu nic moc, a už je tu ostrá pravá a hurá – jedeme vzhůru k první eliminaci. Co se děje vepředu, o tom samozřejmě nemám tušení, ale určitě se tam jede slušné řemeslo, jako ostatně i tady. Snažím se zachytit někoho známého, ano – Tomáš Bartoš (HIC) bude ten pravý, hlídal jsem si ho trochu už za zaváděcím autem, to byl tak dvě řady přede mnou, teď mu hbitě skáču za zadní kolo … ale jede nějak rychleji, než bych byl schopen akceptovat, jsem na limitu a nestačí to … no do háje. Tomáš je ve skupince asi pěti šesti lidí, já bych tam chtěl taky být, ale je to přes hranu, chytám metr za metrem odlep a už to v hlavě pomalu vzdávám, když v tom mě zezadu dojede holka, za ní ještě jeden kluk, tak úplně na hraně všech sil zalovím a ještě to tedy zkoušíme, po chvilce se i trochu prostřídáme, každý chvilku na čele potáhne, a pak vzadu polyká andělíčky, ale podstatné je, že se přibližujeme a někde okolo křižovatky u Malé Bukové nebo kousek za ní tam konečně jsme, ale bylo to alespoň u mě už lehce na hranici mdlob, takhle jsem si to už hodně dlouho neprásknul, v cíli mám zaznamenanou maximálku tepovky 187, ale jak se znám, tak ve skutečnosti to bylo ještě o něco víc. Do Všetat trochu oraz, ale pořád se jede, je nás tu sedm, kromě Tomáše ještě Luboš Černý z pořádajícího CFC Kladno, jinak samí příchozí. Podle toho bohužel vypadá i střídání, přijde mi to takové ode zdi ke zdi, hodně se po odstřídání zrychluje, v každém brdku se to všelijak trhá a zase sjíždí, stojí to hromadu sil a přitom efektivní to nějak zvlášť není, ono před námi i za námi v dohledu nikdo, takže o moc nejde, akorát se tím zbytečně sami vysilujeme. Před Panoším Újezdem se chci poprvé napít, je to takové příhodné místo, tak vytahuji bidon, trochu jej při napití stisknu a slyším takové křup … a je tam asi 2 cm prasklina. No je to modro-bílo-oranžový Tacx ještě z doby Rabobank, hodil se k našim týmovým barvám, po několika letech věrné služby má už odslouženo, ale zrovna dnes by ještě vydržet mohl, zvlášť když mám jen jeden, neb místo druhé lahve s pitím jsem si vzal radši servisní bidon s duší a CO2 bombičkou, což se sice také může hodit, ale žízeň mi to rozhodně nezažene. Zasunuji tedy bidon zpět prasklinou nahoru, zdá se, že to zatím neteče a světe div se, vydrželo to tak nakonec až do cíle.

V táhlém horizontu za Panoším Újezdem se to zase nějak divně roztrhlo, odjela dvojice s Lubošem, zbyli jsme tam čtyři, odpadla naopak holka, ale ještě se pak dotáhla, no nějak to tu bylo opravdu takové rozhárané. Přes Hřebečníky a Týřovice tedy v pěti, ale zase se to několikrát trhlo, mám toho celkem plný brejle a těším se na sjezd k Berounce a následné dlouhé stoupání přes Skryje na Broumy, nejdelší v celém okolí, kde tajně doufám, že by se tempo mohlo trochu uklidnit a nabrat na plynulosti. Přejíždíme most a ejhle, na plynulosti tempo sice nabralo, ale takovým způsobem, že to nedávám, centimetr po centimetru odpadám a zaostávám za čtveřicí, o kus dál za mnou ještě bojuje, ale ztrácí ještě víc to děvče. Jak se to před vsí trochu srovná, tak přece jen trochu zpomalej, takže to podržím na svém limitu a dotahuji se, jenže na začátku vsi se to zase zvedne a písnička se opakuje, zase mi tam naskakuje díra a loučím se, ale ve vsi, jak se to zase na chvilku trochu narovná, tak zase ještě doskakuji, ale mám to opravdu na hraně, takže v dalším přizvednutí za vsí už mě odpáraj definitivně. Škoda, tenhle kopec moc neznám (jel jsem ho vždy jen dolů, ale nikdy ne nahoru) a kdybych věděl, že za tímhle posledním stupněm už se to srovná definitivně a až nahoru se to bude dát jet dokonce na velkou placku, tak bych se možná ještě nějak skousnul, ale kdo ví, možná by mě to stejně odrovnalo a ani na té mírnější pasáží bych se jich neudržel, ale to už se nikdy nedozvím, protože jsem byl odpárán a neměl jsme už zkrátka v tu chvíli, co bych k tomu řekl. Škoda no, kluci ale jeli pod taktovkou Tomáše moc pěkně, dnes na něj prostě nebylo. Ve druhé části kopce tedy sám, dojel jsem jednoho z mladšího balíku, ale nezalovil, naopak mě dojíždí Pavel Dubitzký (PCK Louda), který se odkudsi vynořil za mnou v lese a slupl mě jako malinu. Nějak se mi ale povedlo ho háknout a jedu tedy s ním, ale celkem to bolí, nicméně když se to trochu narovná, tak mu zase odjíždím. Můj výkon v prudších částech nějak nestačí, ale v těch mírnějších by to celkem šlo. Za horizontem z kopce mu pak odjíždím úplně, on Pavel jezdí sjezdy dost opatrně, to jsem si všiml už na Kolem Posázaví, ale do kopce mě většinou přežehlí jako vycházkovou košili. Jedeme tedy ve dvojici, ale je to takové ne spolu, ale podle sklonu silnice se spíše tak míjíme, v prudších částech je vpředu Pavel, v mírnějších ho dotáhnu, ve sjezdu mu ujedu, a tak je to s námi stále dokola. V horizontu na Karlov ještě naposledy vidím Tomášovu skupinu, jsou tak minutu před námi, a to už je dost. Na Karlově se s Pavlem zase potkáme a do táhlého, ale ne moc prudkého horizontu na Leontýn chci trochu zabrat a překvapivě tady Pavlovi odjíždím už na docela delší vzdálenost, tak 100 m určitě, což jsem tedy ani nějak neměl v úmyslu, ale tak ve sjezdu do Zbečna už ani nečekám a zkouším, zda bych přece jen ještě nedoskočil dopředu, ale ne, fouká tu dost proti, takže sólo to fakt nejde, dokonce i v té nejprudší čtvrté části sjezdu tohoto „pětikopce“ tam mám jen 68,5 km/h, takže ani ne 70 a jsem srab, jak bylo celkem jasně deklarováno zde v rámci virtuální prohlídky trati.

Ve Zbečně tedy s mírným náskokem, na malém mostku už po odbočce na Křivoklát trefuji nějakou díru, trochu ve mně hrkne, že by to mohlo skončit defektem, ale snad dobrý. Poslední kopec dne tedy začínám ne úplně na maximum s tím, že až mě Pavel dojede, tak se uvidí … no ale moc jsem toho nakonec neviděl, mihnul se okolo celkem rychle a i když jsem zkoušel zrychlit, tak to stále bylo málo, zkrátka jako patník u cesty no. Pavel je tedy pryč, ještě si říkám, že je určitá šance dojet ho pak přes horizonty u Požárů, ale místo toho mi začíná jiná zábava, protože se za mnou objevuje zaváděcí auto veteránského balíku. Chvíli jede za mnou, pak mě předjede, ale zase zpomalí, tak jej předjedu zpět a takto bych se mohl opakovat … no ještě alespoň jednou bych se takto mohl opakovat. Otáčím se, že bych se mohl svézt s čelem veteránů a zkušených žen, kde tuším Hanku Doležalovou, někdo tam sice je, ale moc se nepřibližují a dokonce i to zaváděcí auto časem zůstává dost za mnou, tak mám v závěru aspoň motivaci to nějak dojet před nimi, i když z mého pohledu je to celkem jedno. Celkem překvapivě se ale můj náskok na auto (na jezdce nevím, ty už nevidím) pomalu, ale jistě zvyšuje, takže na křižovatce na Lány už vím, že mě nedojedou. K Pavlovi jsem se sice v této fázi trochu přiblížil, ale zdaleka ne tolik, aby to stačilo na dojetí, takže závěr už v klidu, i když propagační zvednutí zadku před páskou pro fotografa samozřejmě nesmí chybět:

Stopky se zastavují na hodnotě 2:19:07 h (průměr 30,6 km/h), v celkovém pořadí druhého balíku to dělá 35. místo z 53 v redukovaném pořadí poháru UAC pak 15. z 25. v kategorii CDJHZ. Celkově to tedy nevypadá tak zle, ale málo platné, pocity jsou takové spíše smíšené, když to člověku ujede v kopci a pak jede půlku trasy sám nebo na míječku, to loni v group Kolíkáč se mi to líbilo mnohem víc, ale na to dnes zkrátka nebylo. V mém balíku zvítězil Martin Slaník (Lapierre Plzeň) v čase 1:57:27 h (průměr 36,3 km/h) o 5 s před Vladimírem Uličným (Xeelo Cycling Team) a o 21 s před Miroslavem Horváthem (AC Sparta Praha Cycling Akademie). V redukovaném pořadí UAC pak bylo pořadí Uličný, Horváth, Rendl (Dexter Cycling).

Jinak ale závod je to krásnej, kopec přes Skryje na Broumy okolo trilobitů nádhernej, jen jsem se tam měl zkusit ještě víc zmáčknout, aby mi skupina s Tomášem neujela, ale to se takhle v křesle u počítače lehce píše, v tom reálu na kole to ale zkrátka bylo … no prostě hodně těžký. Pochvala Kolbabovi a spol. za perfektní organizaci, měření pomocí čipů je luxus, křižovatky také zajištěny vzorně a i kvůli mně ještě nad Karlovem a na Leontýně zastavovali auto, i když bych si přibrzdit klidně už taky mohl, přede mnou nikdo a za mnou jen Pavel, na kterého jsem ale tou dobou spíše tak čekal, až mě dojede a budeme aspoň dva. Nová trasa vynucená opravami mostků v údolí podél Berounky se mi líbila, klidně bych ji nechal i pro příště, tomu skryjskému kopci totiž ještě něco dlužím, zkrátka příště už se tam hodlám stůj co stůj udržet!

Ještě odkaz na záznam Strava: https://www.strava.com/activities/5985243176