Karlovy Vary – Unhošť aneb když jezdci a kola létají vzduchem (HAF)

1)    Startovalo se bez čipů. Na první pohled krok zpátky, ale vzhledem k tomu, že loňské snímání pomocí čipů nedopadlo zrovna nejšťastněji, jsme myslím většinově byli za klasický cílový koridor rádi. Loni se totiž přes čipy snímal průjezd startovní i cílovou čárou, takže o celkovém pořadí nerozhodovalo pořadí na pásce, ale i to, kdo jak stál na startu, aneb ten, kdo byl na startu vzadu a pak si to v prvních metrech dojel, měl oproti jezdcům vepředu velkou výhodu.

2)    Foukalo čistě proti nebo od jihovýchodu, což neskýtalo moc nadějí na dobré časy. Asi 20 km po startu odjel Petr Zahrádka (Alltraining/LAWI), za nímž se o chvíli později vydal ještě Petr Novák ze stejného týmu. Oba se postupem času sjeli a v cíli  si to rozdali mezi sebou o vítězství. Toto jsem ale zpočátku nevěděl, takže mi přišlo divné, proč je vpředu hradba jezdců v oranžovo-bílých dresech Alltraining/LAWI a jede se 35 km/h po rovině. V jednom magnetu (=mírné stoupání na horizont) jsem si proto najel až na špici a jel si hezké tempo až nahoru k fotografovi, kde jsem odstřídal od krajnice ke středu silnice a zpomalil. Jaké však bylo moje překvapení, když celý had jezdců Alltraining/LAWI za mnou odbočili ke středu také a nikdo nechtěl vystřídat, takže celý peloton jel po chvilce 30 km/h. Teprve po hezké chvíli to někomu vzadu z jiného týmu došlo a začalo se zase trochu jet.

3)    Jak už bylo řečeno v úvodu, jezdci Alltraining/LAWI byly v jasné početní výhodě, proti větru neměl v podstatě nikdo mimo jejich tým šanci sólově odjet, a tak si chlapci dělali, co uznali za vhodné. Když chtěli, tak se jelo, sem tam si zachytili nástup nějakého odvážného zoufalce, ale jinak se jeli jen takovou příjemnou údržbu, což činilo ze závodu místy spíše výlet. Na čelo jsem se tak podíval ještě několikrát, konkrétně ještě dvakrát to bylo, tedy jednou z toho byl i takový lehký asi 1 km dlouhý „taky únik“ ve dvojici, ale nechali nás, protože dobře věděli, že jim dlouhodobě neujedeme. Tak ale náš sokolský dres byl chvílemi vidět docela výrazně, přítomny byly i kamery ČT, tak možná bude v nějakém nejbližším magazínu Spurt i k zahlédnutí.

4)    Vlažné tempo mělo mj. za následek i to, že startovní pole neprořídlo tak, jak by za normálních okolností mělo a v hlavním balíku se tak pohybovalo stále dost těch lidí, kteří s tak velkou skupinou neměli potřebné zkušenosti. Nevím, jestli to bylo hlavní příčinou události pár kilometrů za Lubencem, ale možná ano. Za obcí Ležky tam kousek vlevo přede mnou došlo ke kontaktu tří jezdců, kteří se po krátkém marném boji s vlastní rovnováhou poroučeli k zemi. Dva padli směrem ke středové čáře, třetí v zeleném dresu Bikegalery začal padat směrem do mé jízdní stopy. Stačil jsem se vyhnout o pověstný chlup, možná jsem o již ležícího jezdce i lehce škrtl, ale dopadlo to pro mě ještě dobře. Když jsem se ale ohlédl, spatřil jsem výjev jak z apokalypsy, resp. z hromadných dojezdů profi-pelotonu, které se nepovedly – na zemi hradba ležících těl a strojů a nad nimi ve vzduchu další a další, to vše doprovázené zlověstným rachotem dopadajících kol i jejich majitelů a šustotem následného smýkání se po asfaltu. No myslím, že jsme tady minimálně o takových dobrých 15 kousků prořídli. Čelo balíku však jede dál, takže nezbývá než si ho zachytit a pokračovat dále, i když je mi jasné, že asistující sanitka tady bude mít asi hodně práce.

5)    Protože vpředu jsou odjetí dva ze stejného týmu a tempo hlavní skupiny určují hlavně jejich kolegové, nejede se žádná kaše, takže vydýchávám i první velký kopec ke křižovatce na Jesenici/Blšany a vezu se dál celkem pohodlně ve skupině asi 20 lidí (jednou dvakrát se dokonce dostanu opět na čelo), a to až do Krušovic, kde za to chlapci vpředu vezmou trochu víc, takže rázem jedu úplnou kaši a stejně mám na konci stoupání v Řevničově takových 150 m zásek. Naštěstí čelo skupiny nahoře polevuje a dál jede zase velice vlažně, což dává šanci mně i několika dalším jezdům s podobným osudem se zase dotáhnout zpět, i když to trochu komplikují auta včetně jednoho kamionu naskládaná za balíkem. Ale daří se to. Cestu k Novému Strašecí v pokračujícím mírném stoupání komplikují pokusy některých jezdců o nástup (hlavně Vítek Novák, CFC), takže občas se hodně zrychlí, chytím díru, pak se zpomalí, sjedu si to, vzápětí další nástup a to celé ještě asi třikrát. Ale v Novém Strašecí se to zase uklidní a jede se celkem v poklidu, a to až tak, že v Kamenných Žehrovicích jdu do čela a odtáhnu si celý horizont až k motorestu nad Doksami, kde se zase poslušně zařazuji. A pak už nás čekají jen Velká Dobrá a Valdek, kde se odehrají poslední pokusy o roztrhání skupiny, leč oba jsou neúspěšné a v Kyšicích jsme zase všichni pohromadě.

6)    Na výjezdu z Kyšic tempo logicky opadá a všichni čekají, kdo se ujme taktovky pro závěrečný spurt. Nakonec se k rozjetí tempa odhodlávají Vítek Mužík a Treml (oba Altraining/LAWI) a za chvilku už atakujeme 50 km/h, což pro mě znamená loučení se prvními příčkami v tomto spurtu o celkové třetí místo. Nakonec ve spurtu hlavního pole obsazuji 11. místo ze 17 jezdců a celkově tak končím 13. z celkem 86 jezdců v cíli. Dalších 20 lidí, což je nečekaně vysoké číslo, závod nedokončilo, ale na tom měl rozhodující podíl ten hromadný pád. Stopky se zastavily na čase 2:38:21h (ztráta na vítěze 0:09:01h, průměr 36,00 km/h), který nepatří k nejrychlejším, ale za to zase může hlavně dnešní poměrně silný protivítr i vývoj závodu, kdy vpředu byli dva odskočení jezdci a zbylí kolegové jim úspěšně kryli záda. Za mne však naprostá spokojenost, umístění v první patnáctce je pro mě dobrý výsledek, takže oblíbenou točenou zmrzlinu na náměstí za odměnu jsem ani letos vynechat nemohl. 🙂 Na úplný závěr ještě dodávám, že zvítězil Petr Novák před Petrem Zahrádkou (oba 2:29:20h). A velký dík patří samozřejmě pořadatelům, neboť zajistit hladký průjezd po celé délce trasy na tak frekventované silnici, jako je I/6 z Karlových Varů, není jistě nic jednoduchého. Přesto se to rok co rok daří!