K70

Má běžkařská sezona měla poslední dva roky vždy jeden vrchol a tím byla vždy (dvakrát) Kudrnovská 24. Tento rok jsem však přehodnotil své rozhodnutí startovat v závodě který trvá 24 hodin, ať už jedete jakkoliv rychle, a společně s Ondrou Váchou jsem přijal místo v týmu složeném jen pro závod K70. S blížícím se termínem závodu stoupala i má nervozita. Na rozdíl od ostatních mě nestihla ani chřipka jako Ondru Váchu a Honzu Kalitu ani poškození běžek jako Honzu Plzáka a tak jsem pokračoval v celku intenzivním tréninku, který byl završen prohlídkou klíčových pasáží společně s Ondrou Váchou, Lukášem Vrabcem a Luckou Zrnovou, pro kterou tato výjížďka skončila pádem ve sjezdu a zlomením její pravé Fisher RCS.
    Nastává den D, 3.3. a my vyrážíme v 5:30 z Prahy směr Špindlerův Mlýn. Cestou na závod si s Ondrou pouštíme CD s kompilací písní Ondrou speciálně sestavenou pro zvýšení motivace a bojovnosti. Písně jako Small Victory a Killing in the Name of dokážou vyburcovat a tak v 7:50 parkujeme v bojovné náladě na parkovišti pod Hromovkou a vydáváme se na start. Cestou ke startu potkáváme naše týmové kolegy, které jsme viděli ten den poprvé. Ondra Čakrt nám rozdává čísla. Druhému Ondrovi se ho podaří hned zničit a navíc zjišťuje, že ztratil gumičku do vlasů. Nakonec všechny vážné i zástupné problémy pouštíme z hlavy a v 8:12 je pro nás odstartováno.
    Začíná se stoupáním do červené sjezdovky a dále 10km do kopce až k první občerstvovačce. Jede se docela pozvolně podle plánu, protože na prvním kopci se to nevyhrává a nic jako vrchařská premie zde vypsaná není. Krátce po první občerstvovačce nás čeká opravdu prudký sjezd, ve kterém Lucka posledně zlomila lyži a tak ho sjíždím pomalu a s respektem. Až na konci sjezdu to „pouštim“ a nabírám vcelku slušnou rychlost. Naštěstí se kopec srovnává, ale valim to pořád rychleji až do chvíle, kdy má levá lyže chytá drážku manžestru a já dělám nejdřív roznožku a v solidní rychlosti se kloužu po hrudníku asi 5 metrů dál. Co je však nejdůležitější, na vybavení není žádná škoda a tak mi kromě naražených žeber nebrání nic v pokračovaní v závodě. Po pár stovkách metrů dojíždím kluky a jsou jen tři takže se přes můj pád, kterého si někteří ani nevšímli, nečeká na mě. Ještě sděluju, že mám asi naražená žebra, neb alibi se může jestě hodit, a vyrážíme dál. Na druhé občerstvovačce vidíme ty nejrychlejší jak se vracejí z okruhu kolem Černé Hory, který nás teprve čeká. Po druhé občerstvovačce poodjíždíme s Honzou, probíráme náš „závodní program“ a tréninkové přístupy, až do klíčového kopce na Černou Horu, kde nebývá než rezignovat na snahu o tempo zařadit se do vcelku pomalého vláčku, který se nedá předjet.
    Na vrcholu stoupání čekám s Honzou Plzákem na Ondru Čakrta, který přijíždí po pár minutách pak Honzu Kalitu, který přes své předsevzetí být brzdou dojíždí před Ondrou Váchou. To je poprvé a ten den naposled, kdy se čeká na Ondru Váchu, který se v tu chvíli vymlouvá na hrozné bolesti klenby chodidel způsobené tvrdým podkladem a novými nevyzkoušenými ponožkami. Chvilku povídá něco o vzdávání závodu, ale je to velkej kluk a sám ví že k autu je to nejkratší přes časové kontroly a „žlutá“, které by ho dovezla na Křižíkovu tudy nevede. Jeho bolest necítíme a tak zvesela vyrážíme s pocitem, že to nejhorší je za náma k cíli.
    Cestou zpět při předjíždění jednoho ze závodníku dojde k malému incidentu, když verbálně agresivní kmet na mě huláká „nemůžeš jet ohleduplnějc čů… ?!“. Zpětně uznávám, že na slovech toho člověka mohlo něco být, protože i Michal Vlasák říká že předjíždím „na těsno“.
    Před stoupáním do kopce z něhož jsem na začátku spadl se o mě pokouší lehčí krize, kterou se mi nakonec daří překonat a na kopec se škrábu s lyžema v rukou. Ostatně tento způsob volí většina lidí.
    Poslední chuťovka nás čeká posledních 300 metrů před cílem kdy na slunci změklý sníh, rozoraný ostatními závodníky dělá sjezd doslova bojem o přežití. Já jako vyhlášený nesjezdař se potácím a víc toho sklesávám po boku nebo zádech. Takže tentokrát se čeká na mě, neboť do cíle pustí jen kompletní tým a tak tam kluci čekají až to dopadám dolů.
    Celkový čas 5 hodin 22 minut všechny těší a je celkem před očekáváním. Nutno přiznat, že trať byla opravdu rychlá o čemž svědčí i čas vítěze 3:30. Závod se ze strany pořadatelů povedl náramě! Žádný chaos, lidi na občerstvovacích stanicích byli maximálně příjemní a ochotní a hlavně počasí se jim povedlo. Takže za rok, pokud to okolnosti dovolí, budu znovu na startu. A díky týme!