Jak jsem jel Jizerskou padesátku

Po dobré snídaní se okolo 8:45 vydávám z penzionu na bedřichovský běžecký stadion, kde je tradičně start. Letošní ročník je pro mě zajímavý už jen tím, že se letos slavné Jizerky účastním již podesáté, což jsem si zpočátku nikdy nemyslel, že mě běžky budou tak bavit a že se tolika startů vůbec dočkám. Je to dost, ale aspoň vím, do čeho jdu a nic by mě nemělo překvapit, ale to je omyl, který má být brzy vyvrácen. To však nyní ještě nevím, takže si nic netušíc spokojeně stoupám po silnici se svými novými teprve po Vánocích zakoupenými lyžemi Fischer SC Classic a startovním číslem 2531 na hrudi směrem ke stadionu. Startovní výstřel pro první vlnu sice zaslechnu už u centrálního parkoviště, tzn. asi 100m od stadionu a nevidím tak na živo pana prezidenta Václava Klause, který závod přesně v 9:00 slavnostně startuje, tak ale stanou se v životě určitě horší věci a osobně mi to nemusí zase tak moc vadit, protože já běžím až v šesté startovní vlně (z osmi), která má startovní čas až v 9:25, takže mám ještě relativně dost času. Lyže mám již připravené z předcházejícího dne, skluzové plochy díky sobě a stoupací komoru díky chlapíkům u stánku firmy Toko, což je pro mě premiéra, normálně mažu u Swixu, ale ti měli včera navečer již zavřeno, takže jsem zašel navštívit „konkurenci“. Je ideální počasí, jasno, zhruba minus 6°C, sníh prašan, radost skočit do stopy. Ve startovním koridoru vedle mě stojí postarší chlapík a říká, že dnes to bude určitě stát za to, tak kéž by.

          Start se už druhým rokem nestává hromadným masakrem s pomníčky v podobě zlomených hůlek, lyží a poztrácených částí výstroje závodníků, protože pořadatelé vymysleli velmi zdařilou věc v podobě zavedení čipové technologie a úplně nového pojetí startu s lyžemi v rukách. V reálu to vypadá tak, že po startu sice vyrazí dav lidí (v jedné startovní vlně je cca 500 závodníků), ale protože běží po svých s lyže nesou, je zde daleko menší pravděpodobnost nehody, než když se dal do pohybu dav s lyžemi na nohou. Po tomto rozběhu si každý najde nějaký flíček, kde si lyže v klidu nazuje a bez psychózy davového šílenství se vydá k lesu vstříc čipové bráně, kde mu po odpípnutí čipu teprve začíná běžet oficiální čas. Toto se pořadatelům opravdu povedlo, nezaznamenal jsem ve svém okolí žádnou vážnější kolizi, což je oproti předcházejícím letům obrovská změna k lepšímu! Po projetí čipové brány se stopy zužují na tři vedle sebe, takže provoz houstne, ale pohyb vpřed je vcelku plynulý a rychlost pro mě zcela dostatečná. V prvních prudších zlomech terénu s potěšením zjišťuji, že lyže při stoupání drží jako přibité, to je skvělé, tak jen aby to tak vydrželo i nahoře na hřebenech, kde bývá mnohdy úplně jiná teplota i struktura sněhu.

          V prvním stoupání na křižovatku U Buku si spokojeně funím za startovním číslem 2662 a následuje mírný sjezdík na Novou louku. Letos je to poměrně v klidu, nikdo nezmatkuje, nepadá a ani divoce nepřejíždí ze stopy do stopy, takže pohoda. Druhý skvělý poznatek je, že mi lyže jedou výborně i z kopce, jenom se párkrát odpíchnu a hned dojíždím jezdce před sebou, kteří píchají holemi do sněhu jako o život. Na Nové louce jezdec v mé stopě přede mnou padá, je to ale tak na vzdálenost 20m, takže se v pohodě vyhýbám a uháním dál směrem k Blatnému rybníku. U něj trasa odbočuje doleva a začíná se stoupat na Kristiánov. Překvapivě ve stopách je docela volno, žádné návaly, závodníci už jsou pěkně rozprostřeni a deseti i více metrové mezery nejsou výjimkou, což se dříve při hromadných startech bez čipů rozhodně nestávalo. Musí to být výhoda hlavně pro dravce z dalších startovních vln, kteří se snaží protlačit rychle kupředu. Pár borců z vlny za námi už mě předjelo, to dělá pět minut na zhruba pěti kilometrech, což je docela dost, tak ale každý nemůže být Björn Dahlie, říkám si. Hlavně, že to pěkně stoupá, před týdnem jsem tady trénoval a přesně tenhle kopec jsem nemohl pořádně vyjet, dost to podkluzovalo, ale nyní jsem nadšen, lyže se škrábou nahoru jako ďas bez jediného náznaku podklouznutí. Radost mi tak trochu kazí pouze startovní číslo 2551 (o dvacet víc než mám já, takže se to dobře pamatuje), se kterým jsem společně najížděl dole u rybníka do stoupání a měl jsem v plánu jet co nejdéle za ním, jenže teď se nezadržitelně vzdaluje. Je to zřejmě nějaký pekelník, protože ostatní jedou přibližně stejnou rychlostí jako já. Před Kristiánovem je ještě krátký sjezd zakončený mostkem a protisvahem, takže se to chce co nejvíc rozjet. Ve stopě před sebou mám však maníka, kterému lyže pohříchu moc nejedou a na mostku navíc úplně přestává jet a narovnává si čepici nebo co, čímž mě štve, protože vedlejší stopa je zrovna obsazená a já tak musím hodně zpomalit (téměř zastavit) a objet ho zprava mimo stopu.

          Projíždíme horskou osadou Kristiánov a vzápětí je tu první občerstvovačka. Dřív jsem na ní téměř nikdy nestavěl, ale léty už jsem moudřejší, takže nyní zastavuji a beru si postupně teplý ionťák a čaj a hned zase vyrážím dál. Situace na trati se však zcela radikálně mění, všechny tři stopy jsou totálně ucpané, v každé jako had nekonečná řada závodníků, tempo spíše turistické (na to, že se jedná o závod) a dopředu zkrátka není kudy. Je mi jasné, že i já tady teď ztrácím dost času, a co teprve takový závodník po mém boku v profi kombinéze a s profi vybavením. Má startovní číslo něco okolo 3800, což znamená, že na těch pár kilometrech po startu dokázal najet na mě a mé okolí už deset minut, a teď je tady zavřený a je nucen ploužit se tempem, které je i na mě dost pomalé. Chvíli šlapeme vedle sebe, načež se ztichlým lesem rozlehne jeho zoufalý hlasitý povzdech: „Uaaaaaaaááááááááááááá!!!!“. Docela ho chápu, musel ten přebytek energie prostě vykřičet. Ani já nejsem s tempem hada spokojen, samozřejmě jsem tento první dlouhý kopec chtěl jet na jistotu, ale tohle je skutečně příliš pomalé, navíc až nahoru na Rozmezí (10. km) k prvnímu mezičasu se to příliš nelepší. Stopky na hodinkách mi při průjezdu mezičasem ukazují čas 1:04h, což je docela bída (normálně by to mělo být rozhodně pod 1h), lyže přitom jedou skvěle, tak je to o to větší škoda.

          První a nejdelší stoupání do výšky takřka 1000 m.n.m. je tedy za námi a hurá dolů na Čihadla. Ve stoupání se mi docela spustilo z nosu, tak první metry sjezdu, kdy lyže začínají jet samy, využívám k vysmrkáni se. Nerad bych někoho pohoršoval, ale lyžaři (podobně jako cyklisté, běžci apod.) při smrkání rozhodně kapesník nepoužívají, prostě se jedním prstem zacpe příslušná dírka a frkne se to přes rameno za sebe, jen tam zrovna nesmí nikdo jet, což se bohužel občas stane. Mně se však stane úplně něco jiného. Konám proces sice za jízdy, ale ve stoje, a to je osudová fatální chyba, protože přesně v momentě, kdy se palec pravé ruky dotkne pravé nosní dírky, se nějakým nedopatřením zároveň dotkne hrot pravé hole sněhu. Následky jsou rychlé a neodvratné. Nevím, jestli si umíte dost dobře představit tu popsanou pozici ruky u nosu, ale výsledek je ten, že po zachycení hrotu hole o sníh vystřelí její rukojeť naprosto nekontrolovaně proti hlavě, má to k ní takových ani ne pět centimetrů, a naprosto neomylně se prudce zarazí přímo do pravého oka!!! Ani jej nestačím přivřít. Pro ty z Vás, kteří dosud nezažili tu slast zarazit si prudkým úderem něco do oka (i pro mě to bylo poprvé), pokusím se situaci popsat trochu podrobněji. První pocit je ŠOK, druhý TMA, další BOLEST. Pravda, motto závodu uváděné na prospektech sice zní „Radost z bolesti!„, ale nemyslím si, že autor hesla měl na mysli zrovna toto! Zajímavé je, že jsem při tom všem ani neupadl, jen jsem si rukama přikryl obličej a schoulil se do předklonu s bolestivou grimasou, hůlky jsou naštěstí na pevném závodním poutku zvaném rukavička, takže jsem je při přikrytí obličeje dlaněmi neztratil a táhnu si je za sebou. Lyže z kopce i tak jedou a jen zvolna ztrácí rychlost, ale já nejsem schopen několik dlouhých sekund vůbec ničeho. Zbylým okem vnímám pohyb, tedy to, že stále jedu, zároveň však vnímám ostrou bolest a hlavně pocit ukrutné nejistoty a strachu, protože v první chvíli vůbec nevím, co se stalo s okem a mám strach si tam sáhnout, co kdybych nahmátl jen prázdný důlek? Chvilka paniky a myšlenky na nemocnici. Pak si však uvědomuji, že lékařská pomoc je asi pěkně daleko, protože sjezd z Rozmezí nepatří mezi nijak nebezpečné a není důvod, aby tady někde poblíž byla. Pak si pomalu přiložím dlaň k pravému oku, a druhým okem pozoruji rukavici, zda se nezbarví do červena od krve. Nic, dobrá zpráva. Hlava začíná znovu trochu pracovat, dobré je, že jsem neztratil rovnováhu a neupadl, uchopuji tedy obě hole zpět do rukou a zkouším dát hlavě pokyn k otevření poraněného oka. Ostrý závan vzduchu vyvolává obrovskou slzivou reakci, takže nevidím nic, přesto však vnímám, že okem proniklo trochu světla, a pak dokonce na krátký zlomek sekundy naskočí obrázek nádherně zasněžené zimní krajiny. Sice hned zase zmizí v slzném oparu, ale je to příslib toho, že sítnice zůstala snad nepoškozena. Tak malý krok pro lidstvo … ale obrovský pocit úlevy pro mě! Pak krátká vzpomínka na Kyklopa, vida, to by mohla být moje nová docela příhodná lyžařská přezdívka! Tak aspoň že se vrací trochu humor.

Sice stále s bolestí a převážně jen na jedno oko, přesto už zase ve stavu schopen jet, se ubírám směrem k Čihadlům. Nevím, kolik lidí mě mezitím předjelo, asi dost, ale to je jedno, důležité je oko, a to mi sice v nepravidelných, ale přesto relativně četných útržcích dává jakýs takýs obraz a ostrý horský zimní vzduch jej docela příjemně chladí, což ladí mé vyhlídky pozitivním směrem. Mezi Čihadly a Knejpou je na trati obousměrný provoz, vtipné je, že na tomto zhruba 12. kilometru už nejlepší skuteční závodníci jedou proti nám zpátky do cíle! Spíš je ale smyslově cítím, než vidím, zbylé zdravé oko je plně zaměstnáno monitorováním prostoru přímo přede mnou a periferní vidění je úplně v tahu. Je to nepříjemné, protože nemám moc představu, co se děje okolo, což je třeba při přejíždění mezi stopami dost důležité. Tak radši nikam nepřejíždím a když dojedu pomalejšího jezdce před sebou, vezu se za ním až na Knejpu. Obraz v pravém oku mi však naskakuje čím dál častěji, dokonce barevně, což mě plní optimismem. Při mírném klesání po Kasárenské silnici už si při předjíždění párkrát vyzkouším přejíždění do sousední stopy a na občerstvovačce na Hraniční už vidím celkem dobře, oko je sice dost zaslzené a oteklé, stále trochu přivřené, ale vidí a postupně se tak vrací i periferní vidění! Doba temna tak trvala pět kilometrů, ještě dalších zhruba pět to bude znát, ale pak už to bude dobré.

Po občerstvení na Hraniční trasa trochu vystoupá a dál vede po vrstevnici podél Vlašského hřebenu. Zde jsem svědkem jedné nemilé události pro jednoho ze závodníků, kterému soupeř nechtěně přišlápne lyží hůlku. Většinou se přinejhorším vytrhne řemínek, tady však dochází k něčemu jinému, řemínek to vydrží, ale společně s rukojetí zůstává nešťastníkovi v ruce, zbytek hole se od rukojeti odděluje a padá do sněhu. Když si představím, s jakým asi přesahem jsou tyto dva díly lisovány do sebe, nemyslím si, že by to dokázal na trati kdokoli svépomocí opravit. Bude nejspíš muset doufat v pomoc někoho z diváků podél trati, ale těch v tomto úseku moc není, resp. není tu vůbec nikdo, takže bude muset jet několik kilometrů jen s jednou, no nezávidím mu. Já se vezu za závodníkem, jehož skluz a tempo mi vcelku vyhovuje, ale když po chvíli zjišťuji, že se jedná o slušně řečeno hodně zralou ženu, předbíhám ji. Dobré je, že se mi pomalu vrací periferní vidění, už to není zdaleka taková hrůza a začínám mít opět přehled, co se děje okolo.

Zhruba na 20. kilometru začíná cesta hodně stoupat přes Vlašský hřeben na druhou stranu směrem k osadě Jizerka. Početný houf diváků na rozcestí hlasitě povzbuzuje, ale bohužel realita je jiná, zase se to tady štosuje a had se v trojstupu jen pomalu šine k horizontu. Je to škoda, tenhle kopec docela umím zajet v tempu a věřím si na něj, ale teď jen tak popocházím za pomalu stoupajícími soupeři. Leckomu to docela podkluzuje, takže musí stromečkem, moje máza ale drží perfektně a ve stopě nemám žádný problém. Mimo stopu se mi ale nechce, ztratil bych obíháním soupeřů hodně sil a ve výsledku bych si moc nepomohl. Kousek před horizontem se to konečně trochu rozjíždí a následuje chvilka oddechu v podobě sjedu k rozcestí U Bunkru, který bývá většinou zajímavý. Cesta tu nevede přímo, vlní se, takže v zatáčkách nebývá o karamboly nouze. Tentokrát je ale sníh celkem pomalý, takže se to ani moc nerozjíždí, nicméně ještě před první zatáčkou přede mnou přesto padá jeden jezdec, setrvačná síla ho naštěstí odnáší ke kraji, ale jeho hole zůstávají zlověstně trčet vprostřed cesty. „Uhni chlape!“, zakřičím na něj, a chvíli čekám, zda tak učiní. Nestalo se, takže jsem nucen mu hůlky svými lyžemi přejet, ale zvládám to bez ztráty stability a snad ani těm hůlkám se nic zásadního nestalo. Sjezd však pokračuje a skýtá ještě jeden zajímavý zážitek. Na rozcestí je totiž třeba zatočit prudce vpravo, což bývá pro řadu lidí také oříšek. Zrovna dojíždím někoho pomalejšího, tak před zatáčkou plužím o sto šest, abych svou rychlost snížil na jeho úroveň a daří se mi to, držím si ho tak necelé dva metry před sebou. V tom se přiřítí kdosi zezadu a prakticky již v zatáčce se začne cpát mezi nás! Je to vážně docela legrace projíždět prudkou zatáčkou ve třech rameno na rameni, lyže na lyži. Vzájemnou oporou jeden o druhého se nám však společným úsilím nakonec daří projet bez pádu, přesto na rozloučenou onoho nepříjemného vetřelce počastujeme já lehkým úderem pěstí do ramene a kolega rovnou hůlkou přes nohu, tak ale je to hezké, když se lidé umí mezi sebou i beze slov jasně domluvit, že?

Následuje pohodová pasáž na Jizerku, kde je u parkoviště druhý oficiální mezičas a také třetí občerstvovací stanice a mimo to i moc hezký výhled na špičatý čedičový vrchol kopce Bukovce (1006 m.n.m.). Zároveň se jedná o nejvzdálenější místo od startu, ale v polovině závodu ještě nejsme, teď je to takový 23. kilometr. Hodinky ukazují průběžný čas 2h15min., což je o trochu pomalejší, než jsem očekával, tak ale do cíle je ještě daleko a mám tedy dost času s tím něco udělat, nicméně na občerstvení opět zastavuji a doplňuji tekutiny i něco k snědku. Sjezd k Pyramidě zvládám narozdíl od loňska, kdy jsem tady hodil moc pěknou tlamu, celkem bez potíží, z čehož mám radost. Následuje prudký výšlap zpět k rozcestí U Bunkru, většina lidí tu jde stromečkem, stopa mizí v rozježděném kašovitém sněhu, ale lyže mi opět stoupají bez zaváhání, stromeček takřka ani nemusím použít, super!

          Jsme na Promenádní a za chvíli míjím ceduli 25. km, takže zbývá už jen půlka. Cesta se mírně houpe, ale přesto má charakter převážně do kopce. Dřív jsem měl za to, že je to víceméně rovina a vždy jsem v tomto úseku trpěl, ale teď už vím, že se to sice nezdá, ale že je to docela převýšení celkově tak ke 100 výškovým metrům. Takže se jede a závodí se, pár soupeřů mě předjede, pár jich zase předjedu já a na horizontu už jsem z toho pěkně zadýchaný. Míjím kompaktní skupinku pomalejších závodníků z jedné z předchozích startovních vln, jedná se o starší jezdce se startovními čísly 1090, 1091, 1092 a 1093, a podle řeči, kterou na sebe halekají, jsou to nejspíš Italové. Vypadají spokojeně, nikam se neženou a zdá se, že si to pěkně užívají. No taky bych si chtěl jednou v důchodu takhle jezdit s běžkami po Evropě. Následuje krátký sjezd k zimnímu kiosku s prudší levotočivou, a tedy pro mou od operace trvale oslabenou pravou nohu nebezpečnou zatáčkou. Pomocí odšlápnutí to ale tentokrát zvládám dobře a pokračuji dále již prudším sjezdem směrem na Smědavu. Jsou tu vykrojené čtyři perfektní stopy vedle sebe, vybírám si tu nejvíc vpravo, protože je úplně volná, kdežto ty zbylé tři nikoli a hrozilo by, že pak v zatáčkách v dolní části sjezdu pojedeme zbytečně tělo na tělo. Ze zkušenosti vím, že ty zatáčky dole nejsou prudké a když je pěkná stopa jako dnes, tak se dají projet úplně bez problémů. Lyže se ve sjezdu rozjíždí do slušné rychlosti, svištím si to pěkně ve stopě v odpočinkovém vajíčku a říkám si, jaká je to pohodička, a to přesně do první zatáčky. V ní s překvapením zjišťuji, že má stopa již není volná, jede v ní jakési podivné individuum a velmi rychle se přibližuje. Je to nějaký divný lyžař v retro oděvu, s bambusovými holemi a dřevěnými lyžemi a jeho rychlost oproti mé je zhruba třetinová, takže není moc času na úvahy. Sousední levá stopa je právě obsazená jiným jezdcem, to by skončilo karambolem a na přejeti o dvě stopy si v této rychlosti už nevěřím, takže na poslední chvíli před jinak nevyhnutelnou srážkou vyskakuji vpravo mezi stopu a krajnici s cílem objet retro chlapíka zprava po krajnici. Ještě stačím zaregistrovat, že má na šatech červené startovní číslo 13 (úplně jiné, než mají ostatní závodníci Jizerské padesátky), a pak už se soustředím pouze na objížděcí manévr. Ten sám o sobě není vůbec jednoduchý, i za standardních podmínek bych to měl na hraně, navíc v momentě, kdy jsem už takřka na úrovni lyžníka, tento k mé smůle mírně zavrávorá, roztáhne přitom ruce a vrazí mi svojí hůlku-bambus přímo mezi nohy. Taková rovnice už pro mě nemá řešení, takže v plné rychlosti s lyžemi mimo stopu, s cizí bambusovou hůlkou mezi nohama a s kletbou na ústech opouštím v zatáčce po tečně cestu a padám z náspu do asi metrové závěje. Dopad je naštěstí měkoučký jako do peřiny, ale chvíli to trvá, než se hlubokou závějí vyškrábu zase zpět na cestu. Pohyb komplikuje i cizí hůlka, kterou se s také snažím vynést, abych ji mohl s díky vrátit. Nahoře o pár metrů dál stojí onen starodávný lyžník, jinak ale docela mladý kluk, vypadá vyjeveně a omlouvá se, já mu podávám hůlku a říkám, že se nic nestalo, ona to byla z poloviny také moje chyba, měl jsem si včas křiknout, kudy ho budu objíždět, protože na lyžích jak známo nejsou žádná zpětná zrcátka, takže takhle mě zaregistroval asi až v okamžiku, kdy už jsem byl u něj, a to bylo pozdě. Jenže naše rychlosti byly tak diametrálně odlišné, že jsem to prostě nestihl. Stejně by mě ale zajímalo, kde se tam tato postava uprostřed závodu vlastně vzala, zda se zároveň třeba jela i nějaká retro Jizerská … nevím a už se to asi nikdy nedozvím, jen ten překvapivě celkem příjemný pocit z dopadu do měkké studené závěje přetrval.

          Na Smědavu, kde je další občerstvovačka, tedy přijíždím v bílém hávu z uplynulého pádu, ale ani mi to nevadí. Dávám si opět něco jídla i pití a úplně na závěr ještě takovou malou sušenku se sezamovými semínky, což se ukazuje jako dost neuvážený krok, protože v ústní dutině lepící se a stále zaskakující semínka se mi v následujících kilometrech ještě mnohokrát připomenou. Příště už na závěr občerstvení musím dávat jedině banán nebo něco, co nemůže nijak dráždit! Právě uplynuly tři hodiny od startu a nejlepší závodníci už jsou přes půl hodiny dávno v cíli. Pro nás však to nejlepší teprve začíná, neboť stoupání zpět na Knejpu po úbočí Jizery údolím potoka Bílá Smědá se dá určitě označit za královské z celého závodu. Zpočátku je tak prudké, že se ani nedá jet, jen jít, ale lyže stoupají stále skvěle, takže na rozdíl od většiny ostatních nemusím používat stromeček a mohl bych klidně jít normálně ve stopě, kdyby tu ovšem nějaká byla. Po prvních pár nejprudších desítkách metrů stoupání trochu polevuje, dokonce se při pravém okraji cesty objevuje i stopa, tak se do ní ihned nořím a indiánským krokem sto kroků jdu, sto kroků běžím, se pomalu sunu vzhůru. Úseky s chůzí postupně zkracuji, sklon se také zmírňuje, takže po chvíli už je z toho opět běh a už to zase jede. V tomto úseku si hodně dáváme se startovním číslem 2413, sotva ho předjedu, už mi to zase vrací a takto si to několikrát prohodíme až na vrchol. Jede se mi překvapivě docela dobře, takže ke konci stoupání kousek pod Knejpou ještě zvyšuji tempo a předjíždím téměř všechny ve svém blízkém okolí.

          U Knejpy se dá říct, že to nejhorší máme za sebou, takže zbývá už jen dostat se nějak těch zbývajících zhruba 17 kilometrů do cíle. Až na Čihadla se jede stejnou cestou jako dopoledne, akorát že v opačném směru. Je to jen mírně z kopce, takže na řadu přicházejí soupaže a ruce už začínají docela bolet. V tomhle nejsem moc silný a pár lidí mě tu předjíždí, ale pořád lepší než dopolední bolestivá jízda na jedno oko právě v tomto úseku. Pod Čihadly na Štolpišské cestě se lyže naštěstí už rozjíždí samy a hned je to lepší, většinou ve vajíčku a tyto zbývající metry do cíle pěkně naskakují. Následuje kratší stoupání na Žďárek, pár lidí předjede mě, pár předjedu já, výsledek zhruba nula od nuly pojde.

Pod Žďárkem je ve sjezdu docela prudká levá zatáčka, takových 70°, jezdí se tam dost rychle a bývá to tam vyježděné až na podklad, tzn. bez stopy. Pro mou pravou nohu tedy jedno z kritických míst. Přesto jsem tady ještě nikdy nelehl, i když už několikrát jsem na vrcholu zatáčky opustil cestu a vracel se zpět hlubokým sněhem. Rozhodně tedy mám respekt, ve sjezdu se proto snažím držet dostatečný odstup od jezdce před sebou, abych se nedostal do tísně. Jak už to tak bývá, přehnaný respekt se nevyplácí, protože hned na jedné z prvních nerovností před zatáčkou se mi v pluhu zakusuje hrana lyže do podkladu a já jdu ještě pár metrů před zatáčkou po boku k zemi. Rychle s sebou házím co nejvíc k okraji cesty, aby ti za mnou mohli projet, což se podařilo. Při vstávání mi projede pravou nohou ostrý náběh na křeč, po zatížení nohy je to však naštěstí v pořádku a já se vydávám získat zpět ztracené metry. Samotnou zatáčkou pak již projíždím nízkou rychlostí, zato zcela v pohodě.

Míjím Tetřeví boudy a dostávám se do úseku, kde jsem dřív trpěl snad ze všeho nejvíc, mírně klesající rovina, dlouhé intervaly na soupaže, nikdy snad kromě loňska mi to tu nejelo, trápil jsem se a ztrácel na ostatní. Nevím čím to, ale loni i letos mi to tu najednou docela jede, nejenže na ostatní neztrácím (nepočítám-li chrty ze zadních vln, ze kterých se stále ještě občas někdo okolo prožene), ale spíš na ostatní stahuji, no mě se snad tenhle úsek nakonec ještě začne líbit! Jinak je tu ale moc hezky, zasněžené stromy všude kolem, prostě zimní idylka. Ačkoli jsme již dávno za ve druhé polovině závodu, občas se stane, že se trať ucpe, jako právě teď, kdy jsem zezadu dorazil na konec jakési skupinky asi deseti lidí, a všechny stopy jsou obsazené. Vpředu jedou tři vedle sebe, za nimi poslušně další, chtěl bych je předjet, ale není kudy. Chvíli se tedy poslušně vezu na konci skupiny, pak se rozhoduji pro předjížděcí manévr mimo stopu a mocnými odpichy paží se deru mezi těly soupeřů vpřed. Jezdci to samozřejmě nevidí moc rádi, jednak obecně, že je někdo zase předjíždí, jednak že je to těsný kontakt, hůlka na hůlku, takže jistá nevraživost ve vzduchu je patrná, ale co se dá dělat, kdyby nechali aspoň jednu stoupu volnou, rád bych ji použil. Když se konečně dostanu až před prvního a mám před sebou konečně na dohled zase volnou stopu, cítím u pasu citelné povolení popruhů ledvinky, která vzápětí padá za mě přímo do stopy a v rychlém ohlednutí za sebe ještě vidím, jak ji jezdec za mnou se zřetelným odporem odkopává nohou ze stopy pod stromy ke kraji cesty. Co naplat, vyjíždím tedy mimo stopu a zastavuji, takže pracně předjetá skupina se zase dostává přede mě, ach jo. Vracím se těch asi dvacet metrů zpět, ledvinku si uvazuji znovu kolem pasu a vyrážím za dalšími závodníky, kteří mě mezitím také předjeli, dobýt zpět ztracené pozice. To se však daří samozřejmě již pouze částečně. Jinak se mi ale na to, že se již pomalu blíží 40. kilometr, jede stále dobře, lyže si drží obstojné skluzové a výborné stoupací vlastnosti, takže přes Ptačí kupy jsem na křižovatce s Novou cestou, než by řekl švec. Na této křižovatce je poslední mezičas, stopky ukazují čtyři hodiny a jednu minutu k tomu, takže už teď je jasné, že na svůj nejlepší čas to letos nestačí. To ale bylo jasné už od začátku, sice obecně jsou ideální sněhové podmínky a počasí, ale pro turistiku, nikoli na rychlost. Sníh je pravda krásný prachový, teplota tak akorát pod nulou, ale rychlý sníh to není, to by musel být starší a umrzlejší. Tak ale to nevadí, hlavně že to jede, a to teď doslova, neboť sjezd na Hřebínek patří k těm prudším, kde lyže jedou krásně samy a netřeba k tomu žádného odpichování, takže ruce si na chvilku krásně odpočinou.

Na Hřebínku je poslední občerstvovačka, zastavuji už jen krátce pro něco k pití a hurá zpátky na trať, která stále příjemně klesá směrem k Bílé Kuchyni. Těsně před ní začíná zase stoupat a najíždí se do posledního většího kopce na Olivetskou horu. Tenhle kopec není zase až tak náročný, ale protože přichází na řadu až v pozdní fázi závodu, bývá mnohdy zkouškou závodníků pro vydolování posledních zbytků fyzických i psychických sil. Vosky tu bývají již poměrně sjeté, takže to bývá někdy boj. Dnes však ne pro mě, protože lyže stoupají stále nádherně bez nejmenších příznaků podkluzování, takže dost lyžařů předjíždím a společně ještě s jedním chlapíkem, kterému to také pěkně stoupá, se posunujeme hned o pár míst dopředu. A protože tenhle kopec jsem si trénoval před týdnem, utíká to docela rychle a za chvíli jsme nahoře a ani to moc nebolelo. Sjezd dolů je díky stále kvalitní stopě také celkem bezproblémový, sice je tu něčí jeden pád zřejmě z únavy, protože jinak k němu snad ani nebyl žádný důvod, ale daří se mi vyhnout celkem bez potíží. Po krátké rovince sjezd pokračuje až nad přehradu Černá Nisa, je tu pro mě připravená jedna nepříjemná levá zatáčka s vypluženým podkladem, ale zvládám to.

Následuje lesní pasáž převážně stále mírně do kopce proložená krátkými klesáními. Míjím se tady stále dokola s několika soupeři, některé předbíhám do kopce a oni mne po rovině, jsou tu ale i dvě výjimky a překvapivě jsou to ženy, jedna se startovním číslem 2501 a druhá s 2673, které mě nádherným skluzem předjíždějí zásadně do kopce, kdežto v klesáních jsem soupažemi rychlejší zase já. Společně s klukem 2902(7)???, který je oproti mně ještě rychlejší z kopce, ale pomalejší do kopce, tvoříme takovou nekompaktní skupinku, která je sice stále v jistém kontaktu a na dohled, ale v neustálém vzájemném pohybu v závislosti na sklonu terénu. V mírném stoupání z Vládního rozcestí nám 2501 díky své vytříbené stoupací technice pomalu ujíždí z dohledu a my přijíždíme na křižovatku nad Novou Loukou ke stoupání k rozcestí U Buku. Nohy sice už pěkně cítím, občas mi po zadní straně lýtka proběhne takový lehký náběh na křeč, ale když mě opět předjede 2673, zatnu zuby a jedu s ní a vydržím to až nahoru, přičemž předjíždíme několik dalších lidí. Teď už zbývá jen klesání na stadion a závěrečná smyčka. Lyže dnes jedou opravdu skvěle, z kopce se zase lehce dostávám před 2673 i několik dalších lidí, mě předjíždí snad jen jeden nebo dva.

Poslední esíčkovitou pasáž před stadionem zvládám také na jistotu a dojíždím přitom dva jezdce, takže se začínám těšit na závěrečný finiš s nimi. To těšení ale bylo trochu předčasné, jak se vzápětí ukazuje, protože pro diváky na závěrečné smyčce jsem si nechtěně přichystal ještě jeden veselý kousek. V posledním, ale opravdu posledním sjezdu, kdy odpočívám v předpisovém vajíčku a šetřím poslední síly na závěrečný finiš, spatřím ve stopě před sebou takový malý tmavší flíček. Moc tomu nevěnuji pozornost, protože takových dnes už bylo, ať už se jednalo o různé papírky, poztrácené označovací kontrolní nálepky z lyží, kusy kelímků a jiného smetí. Tentokrát to však není ani papírek, ani kelímek, ale vrchní vrstva podkladu cesty. A ten podklad je šotolina. Co to udělá s lyžemi, je nasnadě, koušou se na fleku, zatímco tělo pokračuje setrvačností dále. Chvíli, ale opravdu jen chvilku zažívám pocit skokanů na lyžích, řítím se těsně nad svahem hlavou napřed s lyžemi kdesi pod a za sebou. Předpisový doskok do telemarku však musím ještě dopilovat, tady se mi zatím daří pouze začátečnická skokanská fáze, kterou je dopad mezi špičky lyží držkou přímo do sněhu! Z diváků se překvapivě ani nikdo nahlas nesměje a spíš zaznamenám pohledy plné soucitu. Škoda, že tu nestál žádný kameraman z ČT, mohl mít pěkný snímek do silvestrovských Branek Bodů Sekund. Po rychlém očištění obličeje od sněhu a narovnání čepice zjišťuji, že mě právě míjí stará známá 2673, takže už se dále neoprašuji a hurá rychle za ní. V posledním krátkém stoupání k mostku před stadionem ji z posledních sil dojíždím a musím se skousnout opravdu docela fest, protože předtím byla žena do kopce vždy o něco rychlejší, nicméně na stadion vjíždím již nalepen na patky jejích lyží. Uznávám, že je to trochu nerovný boj spurtovat do cíl se ženou, ale nikdo jiný v okolí zrovna není, takže výzvu souboje přijímám a jdu do toho. Soupeřka volí pravou cílovou stopu, já přejíždím naopak do úplné levé krajní a začínám finišovat. Holka je ale velká bojovnice a nevzdává to, dostávám se přes ní jen velmi pomalu, nicméně ruce mám přece jen o něco silnější a také mi asi i lépe kloužou lyže, takže brilantní technika již soupeřce nepomůže a cílovou pásku protínám sice tak o sekundu, ale přesto bezpečně dříve.

Hned po projetí cílem a posledním pípnutí čipu se ke mně vrhá jeden z organizátorů a snímá mi čip z nohy, já pomalu projíždím do cílového prostoru, sundávám si lyže a je konec. Kamarádi už tu čekají, takže následuje krátké protažení znavených svalů, společné focení, setkání s Veverkou Jizerkou a odchod na zasloužený cílový gáblík.

Cestou do penzionu se chci ještě zastavit u parkoviště u stánku Toko, abych jim poděkoval za skutečně perfektní stoupací vlastnosti lyží, i když díky ideálním sněhovým podmínkám nebyl jistě pro takové zkušené servisáky problém mázu trefit, ale i tak, lyže stoupaly opravdu jak z praku a i v nejprudších výjezdech jsem nemusel dávat stromeček, pokud jsem sám nechtěl. Stánek už je ale sbalený a nikdo tu není, tak tedy děkuji alespoň takto a příště Vám chlapi přinesu něco na zahřátí, díky!

          A co říci závěrem? Snad jen to, že kdo rád jezdí na běžkách a dosud neokusil tento podnik, dělá určitě chybu a já doufám, že i s trochou přispění tohoto povídání si jej nenechá příště ujít. Tak ať se nás na startu sejde napřesrok ještě víc!

Skol!

(rs)