Bike Adventure, Nová Ves (MTBO) aneb je na západ cesta dlouhá

Již čtrnáctý ročník (a devátý můj) známého orientačního závodu dvojic na horských kolech Bike Adventure se letos konal 12.-13.7.2014 v příhraniční oblasti Českého lesa s centrem v obci Nová Ves asi 7 km od obce Přimda. Jedná se o dvoudenní orientační bikový závod dvojic s volným pořadím kontrol (nikdo nestihne sesbírat všechny, takže se musí správně zvolit, kam jet, co sebrat a co nechat ležet) a limitem šest hodin v sobotu a čtyři hodiny v neděli. Stejně jako loni jsme vyrazili ve dvojici s kamarádem Pepou Jakoušem obhajovat vynikající 19. místo v hlavní kategorii MM, i když bylo jasné, že to rozhodně nebude jednoduché.
Ona vlastně ani cesta autem na start už nebyla jednoduchá, obrovská a nepřetržitá průtrž mračen, při které některá auta na D5 regulérně raději zastavovala v odstavném pruhu a ta odvážnější (my mezi nimi) pokračovala opatrně dále rychlostí cca 50 km/h, nevěstila pro zítřejší pohyb v lesích nic moc dobrého. Oba jízdu v blátě moc rádi nemáme a najednou bylo jasné, že se jí zítra v lesích rozhodně nevyhneme. Po odbočení z D5 a dotankování na benzince v Přimdě se najednou obcí rozezněla siréna a hasiči se začali ze všech stran sbíhat k místní zbrojnici. My mezitím vyrazili směr centrum závodu na Novou Ves a bylo nám trochu divné, kolik potkáváme v protisměru aut, navíc některá z nich na nás dost výrazně blikala, až jsem se šel v tom lijáku a pološeru raději ven před auto přesvědčit, jestli svítíme. Svítili jsme, ale asi 1 km před cílem cesty se ukázalo, že přes silnici je čerstvě spadlý strom. Naštěstí hasiči z Přimdy už se mezitím dali dohromady, dorazili asi tak minutu po nás a my tak mohli sledovat práci s motorovou pilou a košťaty pěkně zblízka. Je fakt, že to měli hotové velice rychle a my tak mohli už zakrátko pokračovat dále, byli prostě šikovní a nezbývá než jim poděkovat. Zázemí závodu (stan s prezentací, jídelní stan, stánky sponzorů) bylo tentokrát na fotbalovém hřišti, přesněji řečeno původně asi hřišti, protože nyní v lijáku už to byla pouze jakási neurčitá plocha, kde se člověk brodil po kotníky vodou a blátem. Ještě že jsem měl sandály na boso, ale Pepa v teniskách pak říkal ještě dlouho cosi o pocitech, jako když mu teče do bot. Každopádně při brodění po hřišti a pohledu na louku, která na tom byla zjevně podobně, jsem byl najednou moc rád, že jsem se nechal přemluvit a nenocujeme ve stanovém městečku na té louce, alias momentálně spíše rybníčku, ale v penzionu na Sycheráku (asi 10 km od startu).

V sobotu startujeme v 9:51, což je tak akorát. Na start jedeme od penzionu už na kolech, je to nejprve cca 5 km po rovině (pěkné rozjetí), pak z Třemešného asi 3,5 km do kopce (cca 140 m výškových) a závěr 1,5 km z kopce do Nové Vsi. Cestou z oficiálního na mapový start se snažíme být první, přece jen se první část jede po asfaltu a to my umíme, přesto nám tady neskutečným způsobem naloží jezdci na dvoukole, takže i když je v závěrečném stoupání po louce dojedeme, z úcty a uznání k nim už je ani nepředjíždíme a papírky s bodovým ohodnocením kontrol pro dnešní den (do té doby je z mapy známá pouze poloha kontrol, nikoli jejich hodnota) si bereme až za nimi. Zapisujeme body do mapy a rozmýšlíme, jak to dneska uchopit. Ještě před startem jsme si vzájemně říkali, že na nějaké blátivé orgie po těch včerejších přívalových deštích nejsme ani jeden stavění, takže zkusíme jezdit co nejvíce po asfaltu a do terénu si odskakovat jen pro finální přiblížení ke kontrolám. A snad právě proto nebo spíše tomu navzdory si jako první kontrolu vybíráme kontrolu č. 72 za deset bodů v lese na čárkované cestě, takže první seznamovací zabahnění absolvujeme již v prvních metrech po startu. Pokračujeme odbočkou a přes 70 (za dvacet), která je na prudším kopci, než se podle mapy zdálo, a pak zase stejnou cestou zpátky do Bělé nad Radbuzou pro kontrolu 69 (20 bodů) u starého barokního mostu:

BA - kontrola č. 69

Pak ještě podle původního plánu na východní okraj mapového prostoru pro první trochu hodnotnější kontrolu č. 67 (50 bodů) nejprve po asfaltu a pak trochu do kopce a blátem, a po návratu zpět na asfalt zde vyvstává první zásadní otázka dne: Co dál? Koukáme do mapy a zjišťujeme, že kromě stobodové kontroly u pramene Radbuzy úplně na jihu toho už moc dalšího hodnotného v mapě nějak moc není, což jsme si prve při mapování ani jeden nějak pořádně nevšimli. Tak teď docela velkou chvíli úporně diskutujeme, zda jet na jih rovnou a pak cestou do cíle dobrat co půjde, i když toho asi moc nebude, nebo si ještě odskočit pro jedinou osmdesátku dne (kontrola č. 44) na severovýchodě a pak teprve na jih, což ovšem obnáší asi 15 km přejezd tam a zpátky. Tak jako tak se ukazuje, že ráno zvolený prvotní postup nebyl optimální a teď jsme v pasti, protože buď budeme držet směr a nesebereme tolik bodů, nebo si pojedeme pro body, ale s velkou časovou ztrátou. Já jsem spíše pro první variantu, Pepa pro druhou (konec konců v souladu s naším původním předsevzetím jezdit aspoň zpočátku hlavně po asfaltu), nakonec tedy volíme Pepovu verzi, ale to nic nemění na tom, že do té mapy jsme se asi měli pořádně podívat už na mapovém startu a že základ toho, že umístění z loňska letos v žádném případě asi neobhájíme, už jsme položili hned v úvodu.

Přejezd na sever a na jih po asfaltu se mi ale jinak docela líbí, Pepa na 29“ Specialized Epic hezky tahá špice a odsýpá to rychleji, než bych sám čekal, takže i po tom odskoku 15 km tam a zpátky kvůli jedné osmdesátce s odbočkou pro jednu dvacítku jsme na tom časově stále ještě docela dobře a už si jedeme k pramenu Radbuzy pro dnešní prémiovou kontrolu za sto bodů. Cestou ještě jedna dvacítka, u Radbuzy je pěkně narváno, příjezdová cesta po kořenech a do toho stále někdo před námi, za námi a samozřejmě i v protisměru. Jdu si načepovat vodu k prameni, po dosednutí mě bere pěkně křeč do lýtka, takže hned aplikuji jedno Magnesium a jede se dál. V následujícím sjezdu mě v rychlosti cca 60 km/h opouští můj mobil ze zadní kapsičky u dresu, zajímavé je, že jsem si toho vůbec nevšiml, přivezl mi ho až Pepa, který jel za mnou a toho na to upozornili zase až nějací okolo náhodně procházející turisté, že prý po vypadnutí mobil metal po cestě moc pěkné kotrmelce několik metrů (Pepa ho z vpovzdálí považoval za šutr, který za Radimem odlétl), než se zastavil. Takže docela klika, že si toho vůbec někdy všimnul a hlavně taky, že stále funguje (i když horní řada tlačítek jde zhruba od té doby trochu hůř), holt stará dobrá Nokia 6230i je opravdu prakticky nezničitelný model. Několik dalších kontrol jde podle plánu a už se dostáváme do nejdelšího stoupání dne kvůli kontrole č. 80 za 50 bodu na Pleši (794 m.n.m.) a i když kontrola samotná není až úplně na vrcholu, kopec je to tedy pořádný, byť aspoň po lesní asfaltce. Ráno jsem si blbec vzal dlouhý dres, když bylo zataženo, ale teď už je jasno a sluníčko tady pěkně pálí, takže teď i když mám zip rozepnutý až skoro k pasu, tak mi je více než jen příjemné teplo. Pepovi se moje tempo do kopce zdá asi příliš pomalé, tak mě chvílemi tlačí, což mi na sebevědomí sice moc nepřidává, ale musím uznat, že to je výrazná pomoc a ušetřené síly se ještě možná budou hodit.

Kousek před vrcholem, když se sklon už docela narovná, zvažujeme ještě odbočku přes hranici pro kontrolu č. 93 za 60 bodů na německé straně zvaném Ebene u rozhledny Böhmerwald Turm (dnešní nejvýše položená kontrola – 898 m.n.m.), není to zase tak daleko (asi 1,5 km vzdušnou čarou) a ani to není moc do kopce (už tady jsme okolo 800 m.n.m.), čas taky máme, ale v mapě je to jen taková ta úplně nejtenčí tečkovaná (ani ne čárkovaná) cesta s velmi nejasným přechodem přes hranici. No ale nakonec to jedeme zkusit, první odbočku trefujeme sice úplně špatně směrem někam na Malý Zvon, tak se rychle vracíme a už jsme zjevně na správné cestě, zpočátku je dobře patrná, pak však přibývají kořeny a nakonec už je to jen jakási úvozová cesta, která se svažuje někam úplně jiným směrem, než je v mapě. Otáčíme se, rozhlížíme, jestli někde neuvidíme německou turistickou, která už před chvílí měla na tu naši cestu navázat, ale nikde nic. Nastává trocha panika, času jsme už tady ztratili dost na to, abychom se vraceli s prázdnou, takže ještě chvíli neúspěšně hledáme správnou cestu, ale pak nás naštěstí napadne, že rozhledna by logicky měla být někde na vrcholu, takže je asi zbytečný zkoušet hledat cestu, která tu zjevně není a neseme kola přímo lesem vzhůru proti kopci, až konečně narazíme na německé straně na značenou cestu, která nás dovede až k rozhledně (mezitím tedy ještě jednou špatně odbočíme, takže se dá říci, že tahle jediná naše dnešní německá kontrola nás vyšla časově i psychicky hodně draho). Cestou zpět už jedeme správně, trefit velkou cestu od rozhledny je mnohem jednodušší, než tečkovanou z české strany a poznáváme, že jsme původně jeli dobře, jenže těsně u hranice se ta česká cesta stáčela někam do pryč a my jeli dál po ní, kdežto správně bylo u kamene odbočit jakoby na první pohled nesmyslně do lesa, kde asi po 15 metrech se ta cesta na německé straně zase znovu objevila, ale prostě tohle opravdu nešlo prakticky vidět. Čas mezitím trochu poskočil, takže kontrolu č. 80 za 50 bodů na Pleši dáváme už trochu pod tlakem, Pepa mi tam nabízí banán, já ho nechci, chci jet dál, takže sjíždím jako první zpátky na cestu a zde k dokonání všeho zatáčím na úplně opačnou stranu, než bych měl. Uvědomím si to asi až po kilometru naštěstí víceméně po rovině, tak se otáčím a jedu zpátky k čekajícímu parťákovi (viz. komentář od Pepy, jak to viděl on ze svého pohledu: Já sjel dolů na T-čko asi tak 15-20 vteřin za Radimem a koukám, že nic nevidím – Radim nikde! Že by na mě nepočkal a vyrazil dál po plánované trase? Divné, ale asi jo, dupu k prvnímu horizontu, koukám na rovinku, Radim nikde. Kalkuluji a docházím k závěru, že Radim to za další zatáčku stihnout prostě nemohl. Otáčím se dolů, jedu na druhou stranu a vyhlížím Radima, zda už se nevrací ze špatně zvoleného směru. Nikde ho nevidím. Chci mu zavolat, jenže jeho mobil mám v batůžku já – aby mu znovu nevypadl z kapsy… Vracím se na téčko pod blátivým kopcem a hodně nervózně nějakou tu minutku čekám. Přistupuje ke mně ostražitý pořadatel a vyzvídá, proč tu čekám – myslí si, že oddychuji, zatím co parťák jel nahoru pro body. Vysvětluji mu, že už jsme nahoře byli oba a teď jsem ho ztratil. Přesně v tu chvíli Radim sprintuje odspodu, omlouvá se mi a pořadatel s pokýváním hlavy ustupuje do ústraní.) a za tohle se fakt musím omluvit, protože to byla chyba velmi hloupá a zbytečná, v mapě to tady bylo přitom všechno celkem jasné a zde ztracený čas nás může mrzet, protože kvůli tomu pak už musíme vynechat původně plánovanou další německou kontrolu za třicet bodů hned za hraničním přechodem Železná a nakonec raději vynecháváme i dvacítku na české straně, protože do cíle je odtud víceméně stále do kopce a mě už začínají chytat náběhy na křeče. Pepa mi ještě do kopce občas pomáhá tlačením, takže jsem od křečí  nakonec uchráněn a do cíle první etapy přijíždíme v limitu s asi ještě osmiminutovou rezervou, ale pocit, že jsem tam nechali dost zbytečně ležet padesát bodů, už se nám zahnat nepodařilo. Pozdější pohled do průběžné výsledkové listiny říká, že po první etapě figurujeme se 480 body (sice nejvíc, co jsem kdy měl, ale v porovnání s ostatními to dnes není žádná velká sláva) na 54. místě z celkem 110 dvojic v kategorii MM, takže sice první polovina, ale určitě jsme si dnes mysleli oba trochu na víc, už jen kvůli tomu, že na kilometry jsme dokázali objet prakticky to samé, co vítězná dvojice (oni cca 115 km, my nějakých 108 km, což je vysoce nadprůměr, akorát těch bodů jsme bohužel cestou tolik nepotkali). Na druhou stranu se alespoň dostáváme do fotogalerie na oficiální stránky závodu v podobě jedné docela pěkné momentky (ani nevím, kde přesně to bylo):

BA - momentka Pepy a Radima

Po dojetí ještě stojí za zmínku příhoda, kdy jsem si šel ke stánku Haven původně koupit jen ponožky a odešel jsem odtud s hezkou novou přilbou, tomu se říká impulsivní nákup! Druhý den v neděli jsme pak startovali o něco málo později v 10:03, na rozjetí jsme dali opět těch 10 km s kopcem na závěr a po tentokráte již skutečně důkladném prozkoumání mapy na mapovém startu jsme vyrazili na západ k německým hranicím s cílem zkusit se o něco posunout v celkovém pořadí nahoru. Navigace a postup byly tentokrát asi docela v pořádku, ale do závodu promluvil výrazně další faktor, a to počasí. Poprvé nás to spláchlo na začátku našeho přejezdu na východ asi po dvou hodinách jízdy ve Svaté Kateřině a byl to přívalák, jak se patří, jediná nit na mě nezůstala suchá a jak mi ještě těsní proužek na kraťasech, tak se mi stékající voda po zádech hromadila v takových jako opravdu rezervoárech na stehnech, takže jsem si připadal asi jako lokomotiva tendrovka. Pak na chvilku vysvitlo i sluníčko a na kontrolu za 80 bodů na východním okraji sektoru jsme jeli už jen po mokru a v závěru ještě hodně po blátě. Na zpáteční cestě jsme si v poslední půlhodince do limitu ještě střihli časovku do kopce z Velkých Dvorců na Přimdu, kterou jsme díky hrozbě blížícího se limitu zajeli v asi velmi slušném čase okolo 10 min, no a za odměnu nás to nahoře v Přimdě při návratu do cíle spláchlo podruhé a v nezmenšené síle, ale to už mi ani tak hrozné nepřišlo, neboť jsem ještě ani nestačil pořádně uschnout od toho prvního deště a pak obava z nestihnutí limitu přehlušila i ten déšť. Nakonec jsme to o tři minuty stihli (ale vynechali jsme kvůli tomu jednu kontrolu za dvacet a nakonec jsme ji asi ani vynechat nemuseli), což za sobotu znamenalo zisk 330 bodů, celkem 810 bodů bez penalizace a v celkovém pořadí posun o dvě příčky na konečné 52. místo ze 109 dvojic v kategorii MM. Obhajoba 19. místa se tak moc nezdařila, ale nakonec celkově vzato jsme si to v Českém lese užili docela dobře, a to je asi to nejvíc podstatné.

Závěrem ještě odkaz na tabulku s mezičasy při postupu mezi jednotlivými kontrolami a alespoň pro hrubou orientaci ještě náš postup v mapě po oba dny (modrá linka = sobota, zelená = neděle).