Praha – Doksy (CKKV/UAC) aneb pravá jarní klasika

Rok se s rokem sešel a s posledním květnovým čtvrtkem to přišlo – klasika Praha – Doksy z dílny CKKV (letos opět v seriálu UAC) opět ožila a byla zde v celé své kráse, tentokrát s pořadovým číslem třicet čtyři (XXXIV. ročník). Počasí tentokrát vyšlo výstavní, ba co výstavní, doslova luxusní, takže jsem se přistihl, že se před startem docela i těším, což obvykle pak znamená v závodě nějaký průser, ale tentokrát byly Doksy milosrdné a nic zlého kromě potu a slz a bolesti nohou se mi nepřihodilo.

Letos poprvé startuji ve druhém/starším balíku, tak jsem zvědavý, zda se pojede skutečně tak rozumně, jak všichni ostřílení jezdci říkají, ale i kdyby ne, přece jen by se mi tady jakožto prvoročákovi měly ty skupinky chytat snáze, než ještě loni v mladém balíku, a sám bych tak snad jet rozhodně neměl. Další výhodou je o 10 minut pozdější start, čehož využívám k rozjetí po trojúhelníku teplárna-Třeboradice-Čakovice, a to až tak kvalitně, že start mladého balíku už ani nevidím a svůj start stíhám tak o 4 minuty. Tak jako v posledních letech se startuje za zaváděcím vozem, což je celkem fajn a dá se tak v prvních zhruba 20 km v balíku celkem bez nesnází vydržet. Letos je to sice nějaké nervózní, nejprve se hned v Měšicích jede asi 500 m po vyfrézovaném povrchu a pak po najetí na hlavní se ve vesnicích celý balík několikrát téměř zastavuje a znovu se rozjíždí na transportních cca 35 km/h, takže úplně zadarmo to svezení také není, ale dá se to a i na nějaké to popovídání je chvílemi čas (letos nejvíce klábosím asi s Davidem Markem z Agro Kolín). A když už si někde před Všetaty říkám, že už se to snad konečně jakž takž konsolidovalo, tak zjišťuji, že v balíku až tak úplně nejsem, ačkoli na tachometru mám 45 km/h, kouknu tedy dál před sebe a je to jasný, na čele odskočený někdo v oranžovém a za ním už se to pěkně gumuje v lajně, takže kdesi přede mnou proběhl ostrý start a už se prostě jede. Jsem sice asi ještě v balíku, ale úplně na chvostu a před námi Čečelice aneb první rozřazovací kopeček, takže je mi jasné, jak to asi dopadne a ano, samozřejmě jsem z balíku celkem nekompromisně vykostěn, ale zase tak moc mi to nevadí, protože jsem zde nezůstal rozhodně sám. Následuje takový vždy trochu rozháraný úsek přes Byšice, kde se odpadlíci snaží za každou cenu doskočit někoho před sebou, takže kostky a následný výjezd ke státovce je tady vždy pěkné vykrvení mozku, ale musím uznat, že ten starší balík má něco do sebe, protože pořád mám okolo sebe dost lidí, i když čelo ujíždí dál pryč. V táhlém magnetu od benzinky se to ještě trochu pospojuje (dojedeme dvě menší skupinky před námi), může nás být tak okolo patnácti, ze známých je tady Karel Šejna, Petr Okruhlica (oba CKKV) a další dva z CKKV (602 a 612), a to ještě kousek před námi je vidět skupinka z Hankou Doležalovou, které jsem se prve neudržel v Čečelicích, takže je stále o co hrát.

Následuje přejezd k Řepínu, dalšímu významnému tohoto závodu, aneb druhému největšímu kopci na trase. Navíc letos pro mě je tady poprvé i vrchařská prémie (pro starší balík), ale o jejím vítězi se samozřejmě rozhoduje někde daleko přede mnou. Do kopce najíždím po sjezdu na celkem výhodné páté pozici a opět kvituji, že se jede celkem rozumně, sice se trochu prosévám dozadu, ale na druhou stranu je mi jasný, že mi to tady neujede. Skupina se sice pěkně natahuje a Karel Šejna s dalšími dvěma třemi je dokonce lehce odskočený, ale nahoře se to zase celkem v pohodě všechno sjede a upaluje se směr Střemy. Trochu mi dělá problémy vítr, nějak si moc nejsem jistý, odkud vlastně vane (není to nic výrazného a není to prostě moc poznat), takže jednou odstřídám za vítr a hned to od někoho pěkně slíznu (nebyl jsem ale zdaleka sám), ale jede se obecně celkem tempařsky a znovu si musím v duchu pochválit, jak v tom starším balíku přece jen dost lidí ví, o co jde (a příchozí se to rychle učí), a dokážou jet rozumně bez velkých změn tempa při střídání, což v menších skupinkách mladšího balíku s řadou příchozích byla někdy v těchto místech celkem tragédie (viz. např. předloňský report). Skupinku před námi vidíme zhruba stále stejně daleko, ale po sjezdu do Kokořínského dolu ejhle, máme ji doslova na dostřel kousek před námi. Rázem je nás asi tak čtyřicetihlavá skupina, což má důsledek velmi pozitivní, jede se celkem konstantní tempo a je to zkrátka solidní průlet údolím, aniž bych měl problém se tam udržet. A dokonce ani na záchod se mi tu letos nechce.

Blíží se rozhodující fáze závodu, kterou je kopec na Romanov. Ať si říká každý co chce, tenhle kopec je prostě těžkej a každej rok, když ho mám jet v závodě, mám z něho respekt. Ona ta svině totiž dole začíná celkem vlažně a zvedá se jen zvolna a jakoby vybízela: pojeď, pěkně si tam trochu nalož a neflákej to, jenže když to člověk udělá, tak pak se to za chvíli pěkně utáhne a je to utažený až nahoru a kopec tam jezdce zkrátka fackuje zleva zprava, čili kdo se nechá dole vyhecovat, tak nahoře chcípne. A nás je tady cca 40, takže je jasný, že se to lámat bude a kdo na to má, tak to ví a bude se to zkoušet orvat už odspoda. A to se taky děje, sám nevím, na co vlastně dneska mám a v té první fázi kopce se pohybuju celkem vpředu, jenže jak se to utáhne, tak mi tam skočí 195 tepů a výš to nejde, jsem prostě na svém limitu a mohu jen koutkem oka pozorovat, jak mi čelní část skupiny (včetně Hanky) začíná lehce odjíždět. Nejsem v tom tedy naštěstí sám, ale takový trochu cyklistický pohřeb to je, to zase ne že ne. Prostě to bychom tak nějak v kostce měli: Čečelice vykostěn, Byšice vykrven, Řepín pohoupán a Romanov pochován. Joj to je tedy závod! Na druhou stranu nás odpadlých tady zbylo taky celkem dost, je to tak zhruba půl na půl z toho původního počtu, takže když se to za horizontem a po nepříjemném výjezdu na kostkách ve Mšeně pospojuje, je nás taky cca patnáct nebo víc, a s tím se dá opět celkem slušně jet. Navíc už tak nějak vím, že následující kopce a magnety už mi na rozdíl od Romanova se Mšenem celkem vyhovují, a že bych v nich už neměl mít žádný další větší problém co to ztráty míst. Pokud ovšem nepřijdou křeče, o čemž by tu řada historických účastníků včetně mě mohla vyprávět. Ale letos to mám celkem v pohodě, skupina jede, křeče v nedohlednu, počasí parádní, ptáčkové zpívají, prostě téměř idyla. A mně osobně se tenhle úsek okolo Lobče a Nosálova líbí z celé trasy asi také ze všeho nejvíce, takže si to tu letos celkem užívám.

V Lobči se to ve výjezdu ještě trochu natáhne, ale jede se to rozumně, začíná se mi to v tom starším balíku líbit. Sjezd z Nosálova letos taky v pohodě, akorát si vyberu špatného vodiče, dost před zatáčkami brzdí, vyváží mě hodně na vnější stranu a dole tak musíme lepit řekl bych až několika desítek metrů velkou díru, ale v podstatě to není žádný problém. Pak cedule okres Česká Lípa a kvalita asfaltu rázem v háji, ale přece jen nějak trochu opravené to místama je, nicméně chce to dávat pořádně majzla, protože děr s ostrými hranami tu stále zbývá více než dost, tak aby tady ještě nepřišel nějaký potvora defekt. Naštěstí se to ale neděje a přichází odbočka ve Žďáru a s ní i závěrečná fáze závodu. Začínám přemýšlet, jak to zaonačit, protože je nás tu asi dvacet (cestou jsme sem tam dojeli nějaké poodpadané jednotlivce, kteří se k nám přidali) a je mi jasné, že v hromadném finiši nebudu nejspíš hrát úplně ty první housle. Odbočka za Ždírecem před horizontem je ideálním místem s tím něco udělat, v minulosti se mi to tu dokonce už i párkrát povedlo, ale chtělo by to do akce nějakého parťáka dobrého tempeře. V Kokořínském údolí jsem na tuto roli sice psychicky začal připravovat Karla Šejnu, se kterým se mi podobný kousek povedl loni na Karlovy Vary-Unhošť, ale ten se na rozdíl ode mě na Romanově udržel v té první části skupiny, takže už ho tu k dispozici nemám a musím tak přistoupit k taktice, že to prostě zkusím sám a třeba se někdo přidá. No tak zkusil jsem to a vypracoval si pár metrů náskok, jenže pak mě dojel jeden, druhý, třetí a když jsem se konečně ohlédl, tak tam byla naskládaná prakticky celá grupa (možná až na několik málo jednotlivců), takže se dá říci, že to nevyšlo. Ono je také něco jiného odskakovat z pár členné skupiny unavených jednotlivců, anebo z celkem fungující a předem nic nevzdávající větší skupiny. Do cíle se nás valí naráz víc než dost, a když se asi 400 m před páskou začne spurtovat, tak už mi tam moc wattů v záloze nezbývá, valí se to přese mě celkem fest a dojíždím tak někde spíš ve druhé části své skupiny (10. ze 14).

Dosažený čas je nakonec 2:22:28,34 h (průměr 33,27 km/h, průměrné tepy 164, maximální 195) je ve výsledku celkem solidní, ale ne nějak přehnaně dobrý (přehled mých dosažených časů na Doksech viz. srovnávací tabulka). A to jsem si přitom spíš říkal, že to dneska bude celkem rychlé, když jsem se prakticky celou dobu pohyboval ve skupině, která pod patnáct členů moc nešla, ale svůj díl si asi vzal nervózní začátek za zaváděcím autem, kde to dost pumpovalo, pak asi i severozápadní vítr (i když poměrně lehký a pocitově prakticky nebyl téměř znát), a asi i zvolnění tempa skupiny na posledních pěti kilometrech. Ale jinak se dá říci, že jsem si to dnes užil parádně a plnými doušky, a to byla přitom moje třináctá účast, takže jsem spíš čekal nějakou zradu, ale ta naštěstí žádná nepřišla. V celkovém pořadí druhého/staršího balíku mi dnes nakonec náleží 43. místo z 80 a 29. ze 44 v kategorii UAC CDEZJ (lehce druhá půlka). Závěrečné vyjetí do Starých Splavů okolo Mácháče na večeři bylo také velmi příjemné, takže letošní Doksy bych hodnotil rozhodně kladně.

V mladším balíku v závodě zvítězil při neúčasti hlavních hvězd LAWI Petr Beneš z Cyklokros Milovice v čase 2:10:47,75 (průměr 36,24 km/h), Ondra Vácha jako příchozí s ďábelským číslem 666 dojel v čase 2:20:11,20 (průměr 33,81 km/h) na 33. místě (ze 47) a pouhé jedno místo mu tak unikla speciální cena za 34. místo v balíku (číslo ročníku závodu). Mně to loni uteklo o dvě místa, z čehož statisticky vychází, že příští rok by to už mělo klapnout, no ne? Ve starším balíku pak vyhrál matador Libor Janoušek v čase 2:10:40:57 (průměr 36,27 km/h), tedy rychleji než vítěz mladšího balíku, před Michalem Rydvalem alias Čespou (CK Vinohradské šlapky) a dalším známým jménem Michalem Košem (AC Sparta Praha cycling akademie).

Závěrem tradiční poděkování organizátorům za tento závod a za rok už se těším zase, zvlášť pokud půjde zajistit takové počasí jako letos!