O podzimního krále vrchařů (UAC) aneb dvakrát po sobě na Zdejcinu

Oproti loňsku se toho dost změnilo, jednak místo zázemí (místo Unhoště Hřebeč) a jednak trasa, kdy z měřených úseků, které se jezdily v minulosti dva roky zpátky, zůstaly pouhé dva a celkem byly jen čtyři místo obvyklých pěti až šesti:

Hřebeč – Dolany – Malé Přítočno – Unhošť – Nouzov – Poteplí – RZ1 – Nižbor – Stradonice – RZ2 – Otročiněves – Nižbor – Stradonice – RZ3 – Beroun – Hýskov – Nižbor – RZ4 – Poteplí – Nouzov – Unhošť – zpět Hřebeč, celkem cca 80 km.

Menší počet měřených úseků byl však poměrně dostatečně vyvážen tím, že se jela 2x Zdejcina ze Stradonic od řeky, a to dokonce hned dvakrát po sobě. Celkové převýšení cca 1500 výškových metrů tak zůstalo zachováno nebo spíš bylo ještě o něco vyšší. Počasí bylo tentokrát výstavní, teploty letní (takže krátký-krátký), vítr od západu sice trochu foukal, ale ty měřené úseky byly vesměs schované v lese, takže znát to bylo akorát ve druhé polovině Zdejciny, kde serpentina jedním směrem se jela vždy o hodně hůř než serpentina druhým směrem, ale ve výsledku to bylo spravedlivý. Moje časy dosažené na jednotlivých měřených úsecích (erzetách) byly následující (v závorce jsou uvedeny mé časy z let minulých):

RZ1, Poteplí – Chyňavská myslivna: 7:11 min (2015: 07:10 min, 2014: 06:49 min)
RZ2, Stradonice-Zdejcina: 08:57 min (nový úsek)
RZ3, Stradonice-Zdejcina: 09:11 min (nový úsek)
RZ4, Nižbor – horizont nad Chyňavskou hájovnou: 16:34 min (2014 na mokru: 17:16 min)

Pořadatel Diablo letos přišel s inovací, nestartuje se s orienťáckými čipy jako v minulosti, kdy bylo nutné snímat jak start, tak cíl, ale s čipem na vidlici, který snímá čas na koberci pouze v cíli, kdežto na startu žádný koberec není a přiděluje se zde jezdci jeho startovní čas (odstupy po 15 s), do kterého se jezdec musí strefit. K tomuto účelu jsou u startu instalovány hodiny s vteřinovkou, což mi dává při každém startu vzpomenout na staré slavné doby KPO časovek. Na druhou stranu dodržování startovních časů nikdo moc nekontroloval (pořadatelé měli plné ruce práce s evidencí, kdo kdy, a na kontrolu už nezbývalo), takže jsem viděl několik jezdců, co to klidně odpíchli třeba i o 5 sekund dřív, ale budiž jim přáno.

Na první RZ do Poteplí jsem jel s hlavním balíkem, kde byli hlavně jezdci z Vinohradských šlapek, dále tu byl Milan Beránek z TJ Sokol Králův Dvůr – VARTA a další. V Poteplí před mostem se to trochu štosovalo, ale ještě to celkem šlo. Kopec se mi jel i docela dobře, nohy celkem jely, dechu se dostávalo, ale přesto z toho byl zase o kousek horší čas než loni a předloni. Asi byla chyba odstartovat na malou (jak to tady děláš Pepo?), ale zase pak v té první půlce mi to přišlo docela optimální, jakože na velkou bych to už asi neurval, a až pak ve druhé polovině po prvním polevení kopce jsem ji tam dal a dojel na ní až do cíle. Nahoře na rozdíl od většiny ostatních ani nezastavuju a plynule pokračuji okolo Chyňavské hájovny (t.č. v rekonstrukci či spíše demolici) víceméně sám až do Nižbora a hned hurá přes Stradonice k RZ2, kterou je výjezd na Zdejcinu. Pěknej kopec, tak akorát dlouhej (asi 2,5 km), ale s dost rozbitým asfaltem hlavně v první polovině, kde je to kolikrát víc o hledání správné stopy než o výkonu. Ale nějak to zase jede, to zase jo …

… druhá polovina ve vsi už je co do povrchu lepší, ale zase je zde celkem větrno, což je znát zejména při jízdě v ose východ-západ, zatímco opačně to pohříchu zase až tak moc znát není, nebo rozhodně ne tak, že bych najednou letěl jako pták. Nahoře se ještě vlezu těsně pod 9 minut, tak asi dobrý, ale porovnání se soupeři nemám žádné. Pokračuji sám po hodně rozbité lesní a polní asfaltce na Otročiněves, není tomu tak dávno, co se tu jezdily okruhy UAC, ale dnes už si to nějak neumím představit, protože ty díry hlavně před napojením na silnici od Hudlic jsou už opravdu dost za hranou, ale když jede člověk sólo a pomalu, tak se to ještě jakžtakž dá. V Otročiněvsi mě dojíždí postupně tři jezdci, takže ve výšvihu na horizont už nejsem sám, ale pak se to zase roztrhá (jeden odjede v kopci, jeden zůstane zpět a třetímu odjedu já ve sjezdu), takže dolů k řece dojíždím už zase sám, ale je to jedno, protože zde mám stejně naplánovanou zastávku na benzince. Dávám jednu Pepsi a tyčinku Twix plus jednu neperlivou Magnesii do bidonu, ani bych neřekl, že se zdržuji moc dlouho, ale když následně dorazím do Stradonic na druhý výjezd na Zdejcinu, tak už se startér Diablo tváří, jako kde se flákám a že už jsem asi poslední. No je fakt, že něco o limitu 12:00 na RZ3 kdosi cosi říkal, ale přišlo mi, že jsem se nikde nezdržoval, jediným zdržením byla ta krátká pauza na benzince, a stejně jsem přijel pozdě – tak to byl ale přísný limit. Podruhé mě Zdejcina už trochu tahá za nohy, tepy jsou níž a pocitově už to tak nejede, navíc jsem tu už zcela sám bez motivace v tom smyslu, že by mě někdo dojížděl nebo já se k někomu naopak přibližoval, ale čas je z toho nakonec jen o 14 sekund horší, než při prvním výjezdu, tak to je tak asi celkem normální, řekl bych. Sice byli i jezdci, kteří se při druhém výjezdu zlepšili, ale ve velké většině zajížděli časy o něco horší, takže v tomto směru jsem na Zdejcine nijak nevybočil. Znovu po rozbité cestě na Otročiněves se mi už nechce, tak využívám vláček právě se vracející grupy Vinohradských šlapek, která míří opačným směrem na Beroun. A je to dobrá volba, na konci skupiny si hezky odpočinu a trochu pookřeju, cesta do Nižboru je údolím řeky proti proudu řeky bez nějakého výraznějšího kopečku a pěkně to tady odsýpá stále přes 30 km/h, takže ve výsledku je to o hodně rychlejší, než plácání se sólo po rozbité silnici přes Otročiněves. A ještě mám tu čest odstartovat do poslední RZ jako třetí z celé té velké grupy a ujmout se tak role lovného zajíce, což mi celkem jde. Ty dva před sebou předjedu ještě do odbočky nad vsí, a pak už mě to pěkně mydlí zezadu – Kapr, Kolíkáč, Čespa, Dreamer a další. Ani pohledem je nezahákuju. Převalí se to postupně přese mě a do cíle této poměrně dlouhé, ale svižné RZ, dojíždím opět víceméně osamocen v čase pro mě poměrně příznivém (o 40 sekund lepším než předloni, kdy to ovšem bylo na mokru). Zbývá už jen dojet zpět do Hřebče, ale po doporučené trase pokračuji jen na Ameriku, kde se u stánku odměňuji smetanovou zmrzlinou za předchozí dřinu a kynu přitom ostatním přijíždějícím pravicí, pak to ještě beru přes Kyšice na Braškov, kde se zastavím na krátkou návštěvu u známých, no a pak dojíždím přes Velké Přítočno a Rozdělov konečně do Hřebče. A už prý po mě byla zase sháňka, resp. spíše po mém čipu, ale dobře to dopadlo. Na závěr dávám ještě vyjetí po okruhu dřívější trasy Prvního/Posledního šlápnutí a je z toho celkem příjemná stovečka.

V celkovém absolutním pořadí všech kategorií nakonec obsazuji 37. místo ze 61, v kategorii C pak 13. z 20, takže výsledek vcelku odpovídající, jen mě trochu mrzí, že jen o pár sekund přede mnou skončili mí poměřovací soupeři v kopcích – Karel Šejna a Petr Štastný, to kdybych věděl … no ale ona každá sekunda dolů v tom kopci dost bolí, takže kdo ví, jak by to dopadlo, i kdybych to věděl. Pořadí s mezičasy v jednotlivých měřených úsecích jsou potom zde. Jinak tyto typy závodů se mi celkem zamlouvají, na přejezdech mezi měřenými úseky se jako slabší mohu kolikrát v klidu svézt i s těmi, které bych v klasickém závodě viděl jen na startu a pak až v cíli, a ty měřené úseky sice bolí, ale je to svým způsobem taky sranda. Díky Pavlovi (Diablovi), že to pro nás i přes jistě náročnou přípravu a mnohdy stresový průběh dělá, a snad mu to nevezme chuť do pořádání dalších těchto klání, aneb sportu zdar a kopcům zvlášť!