Ano, bylo to moudré rozhodnutí a šlechetné chování, všechna čest! Z mého pohledu byla právě ta část, při které Mišák trpěl, z pohledu chlazení asi také nejtěžší, vše v otevřené krajině bez kousku stínu a tempo více než rychlé, naštěstí jsme se zapracoval do asi čtyřiceti členné skupiny (ze známých zde byli Lucka Kočí a Vojen Otčenášek z SOS), ve které jsem plápolal, jak se dalo a trochu ožíval pouze ve stoupáních, nejvíc asi na Štramberku a ve Veřovicích, kde se mi podařilo skupinu natáhnout a snad trochu i potrhat, nicméně do Frenštátu se to stejně zase všechno sjelo. Správná cyklistika začala až stoupáním na Pustevny, paradoxně tempo trochu opadlo a v lese a s přibývající nadmořskou výškou nebylo takové vedro, takže pro mě to bylo dobré. Nahoře ale končila krátká trasa a byl tam nepopsatelný mumraj lidí, takže jsem při kličkování mezi lidmi nevědomky minul občerstvovací stanici a svůj omyl musel napravit až po sjezdu v motoretu v Prostřední Bečvě. Tam mě dojela pětičlenná skupinka, ve které jsme společně projeli Soláň a Kasárna a docela jsme si mezi sebou i zazávodili. Dobré bylo, že kousek před námi jel někdo, koho sledovalo auto a jeho doprovod nám vždy podal jednu 1,5l lahev vody grátis, ta následně vždy kolovala skupinou, všichni se napili, příp. polili hlavu a hned bylo zase lépe. Na Kasárnách se naše skupina potrhala, Tomáš Bartoš z HIC začal zostra, ale pak nevydržel, nahoře na občerstvovačce jsem byl první já s Vojenem a tam jsme se spojili s částí předchozí skupiny tvořenou jezdci Vinohradských šlapek (Sýkora, Jiskra, Soušek). Tato nová skupina se cestou několikrát rozrostla, ale nás pět zůstalo nakonec spolu až prakticky do cíle (až na Oldu Jiskru, který asi tři kilometry před cílem vytrhl pedál z kliky, trochu kuriózní závada, jinak by dojel také s námi).
Z mého pohledu se mi líbila nejvíce ta střední část ve skutečných horách, špatná nebyla ani úvodní dvouhodinovka v podhůří, naopak poslední třetina trasy okolo přehrady Šance, přes Smrček a závěr po cestách necestách v okolí Trojanovic se mi nelíbila vůbec (hlavně místy opravdu nebezpečným povrchem) a přišlo mi to chvílemi na cyklomaraton až nedůstojné. Ve sjezdu ze Smrčku nás navíc málem přizabilo jedno doprovodné auto, které za zatáčkou zastavilo a jeho řidič si začal povídat s řidičem auta protijedoucího. My tam vlítli v padesátce a skutečně to bylo o fous, že se nikomu nic nestalo.
V cíli jsem se nakonec těsně nevešel pod 6:30, ale čas 6:30:12 (průměr 27,8 km/h) a celkové 49. místo ze 136 jezdců v cíli není tak úplně špatné. Nutno dodat, že 85 jezdců bylo vedeno jako DNF (nedojeli do cíle), což svědčí o skutečně velké náročnosti podmínek, zejména tedy tropického vedra.
Ještě pro úplnost: Piha bojoval statečně až na 166. km, kde mu nastavil zrcadlo jeden mostek, resp. jedna vyfrézovaná a dost těžko viditelná hrana. I u nás ve skupině tam měl velké problémy Vojen, kterému to vyrazilo řidítka z ruky a nohy z pedálů, chudák dopadl na nohy obkročmo na horní rámovou trubku a chvíli bruslil ve 40 km/h po tretrách, ze kterých přitom na hrubém vyfrézovaném povrchu odletovaly moc hezké karbonové špony. Ale ustál to. Piha dopadl hůř, resp. na zem, naštěstí šikovně ... na hlavu! Přilba sice ve dví, ale hlava vydržela. Jezdec za ním ale najel do jeho ležícího kola (také upadl) a vystavil tak Pihovi definitivní stopku, jelikož poškodil kolo natolik, že pro Pihu nebylo možné pokračovat dále v závodě (osma ze zadního kola a poškozená přehazovačka). Ještě že aspoň telefon přežil a Piha si mě a Mišáka mohl přivolat, abychom jej přijeli autem zachránit, což jsme rádi udělali. Z pohledu celkových výsledků nás Sokolů mohlo být tedy určitě lépe, ale aspoň jsme přijeli a bojovali. Příště to bude určitě ještě lepší, i když vzhledem ke stavu slnic v poslední části trasy osobně uvažuji, že pokud Beskyd Tour i příští rok, tak spíš asi krátkou...
Výprask na Beskydech
Marně přemýšlím nad názvem tohoto článku. "Vymleto?" , "Skelná?", "Fakt to není dobrý...". Nebudu event. čtenáře více strašit, zas tak hrozné to nebylo a po zralé úvaze jsem to hanebně zabalil.Zatímco kluci sokolíci doufám ještě bojují na trati, já jsem už z nejhoršího venku. Ležím na pokoji, piji již asi šestý půllitr a začínám psát.
V rámci připrav na Krále a při využití placebo efektu ze Švýcarska jsme vyrazili na závod Beskyd Bike. Všechno podle představ, včetně kvalitního zavodňovacího režimu večer i ráno, stojím v 9 hodin ve Frenštátě na náměstí. Slunce pere jak šílené a já si pořád opakuji : "Nesmím závodit hned od začátku !", "Nesmím viset v prvním, nedejbože nějakém dalším balíku".
Prvních pár brdků vyjíždím docela v pohodě, nejdříve mě provokuje Radim, ať jedu, že to nám najeté, pak Piha, že tohle je docela dobrá skupina. Snažím se jet svoje, a už na nějakém 8 km cítím, že je mi vedro. Piju co to jen jde, ale vzduch se ani nepohne. Na budíku svítí 32°C.
První hodinu se snažím nezávodit, občas se s někým svezu, ale hlavně piju. Přijde mi trochu divné, že přesto, že jedeme ve zvlněném terénu, mám průměr 33 km/h a jsem za naprostého loosera. Kolem mne občas nějaký jednotlivec.
Na otevřených loukách mě začíná usmrcovat sluníčko a došlo mi pití. Dojel jsem nějakou holčinu, měla u sebe domestika a jela na výsledek na krátké. Ti by mě mohli dovézt. Tempo je naprosto v pohodě, akorát zjišťuji, že se mi obraz začíná rozmazávat a stěží vidím ostře kolo před sebou. Záchrana přichází na občerstvovačce, kde skoro nikdo nestaví (to nechápu) a já dávám asi litr tekutin do sebe a navíc plním po okraj bidony. Pokud napíšu, že se mi trochu motá hlava, z toho mou maminku hlava rozbolí starostí o syna....
Jedu a odpočívám. Dojíždí mne skupina, táhne ji ženská (očividně jede na výsledek a tuší, že před ní je ještě jedna) a ani jeden chlap ji nepomůže-:). Několikrát pohledem žadoní, aby někdo vystřídal a potáhnul tempo a buď nikdo nechce nebo na to nemá. Domlouvám se s ní, ať se ještě trochu kousne, že si ještě potřebuji tak kilák do kopce dáchnout, pak ji zbytek kopce v tý dlouhý vesnici (tuším Veřovice) pojedu čelo a přetáhnu ji i přes Ty rovinky do Frenštátu. Jede jí to parádně, já se nakonec taky rozjel -:). Nabíráme dost jezdců před námi a jako docela velká skupina projíždíme Frenštátem.
Už cestou ke kolejím cítím, že zase začínám vařit - mimochodem mám opět dopité lahve. A vzduch se ani nepohnul. Je něco po 11 hodině, 38°C a přímo proti sluníčku. Je mi vedro a žaludek mám přechlastaný. Za 2 hodiny závodu jsem do sebe nalil 4 litry tekutin...
Nikdo nechce tahat, tak to zbyvá na tu závodnici. Je mi jí docela líto a tak dávám rozhodnutí. Dnes mi není dobře a necítím se na ještě minimálně 5 hodin cyklistiky v šíleném vedru. Tak se stávám dvorním domestikem té dámy a jedu jí špic k Ráztoce. Tady se ještě zmáčknu (jedu 20-22 km/h), v jedné pasáži ji trochu trhám, zvolňuji tedy na 18-19km/h. Naši skupinu jsme totálně utrhli a mírně sjíždíme 2 skupinky před námi. Tak snad jí to trochu pomohlo.
No a já asi po 70 km, dvou a půl hodinách závodu - končím. Dobrovolně vracím čip a hlásím DNF. Nebyl jsem sám, kdo takto potupně skončil. Dávám hned 2 litry tekutin u cílového stanu. Říkám si něco o šílencích na kole, co jezdí v tomhle vedru...
Beru kolo a jedu na barák. Co to ale je ? Prázdné zadní kolo ! Asi vedrem... Je mi to jedno. No a teď mám po sprše, právě jsem na 7 litrech tekutin a pořád močím sytě žlutě.....
2010-07-17 12:44:34 - napsal misak
Komentáře
2010-07-21 22:15:19 - napsal Radim - radim.skala@seznam.cz
No je vidět že opravdoví gentlemani se najdou i mezi cyklisty - raději oželí vlastní výsledek než by nechali samotnou ženštinu táhnout skupinu.
Ne vážně - udělal jsi to nejrozumnější co šlo - my přece jezdíme pro radost a pro zdraví, a ne proto abychom se někde zrakvili.
Já jsem se včera vracel od Boleslavi proti větru a kopeček od Líbeznic jsem jel na kašpara - totálně prošitý. A to se tady už včera lehce ochladilo.
Ne vážně - udělal jsi to nejrozumnější co šlo - my přece jezdíme pro radost a pro zdraví, a ne proto abychom se někde zrakvili.
Já jsem se včera vracel od Boleslavi proti větru a kopeček od Líbeznic jsem jel na kašpara - totálně prošitý. A to se tady už včera lehce ochladilo.
2010-07-18 14:28:44 - napsal Laďa
